Lucie Šafránková - Komentář k důchodové reformě
V prosinci loňského roku představila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová projekt, který nazývá důchodovou reformou.
Ponechme teď stranou to, že jde spíše o individuální politický a osobní projekt paní ministryně (který koaliční hnutí ANO 2011 odmítá a naopak ústy ministryně financí Schillerová říká, že tato vláda už komplexní důchodovou reformu nepřipraví) i to, že nejde o reformu v pravém slova smyslu, ale spíše o úpravu některých dílčích parametrů našeho důchodového systému a věnujme pozornost jeho obsahu.
Zásadním koncepčním problémem celého návrhu je naprostá nerovnováha mezi jeho výdajovou a příjmovou stránkou. Respektive prostá skutečnost, že projekt absolutně neřeší financování navrhovaných změn. Ministryně Maláčová se pouze omezuje na obecnou větu, že příslušné náklady zaplatíme z nových daní.
A je docela nezodpovědným avanturismem jít do politické arény s projektem, na který chybí minimálně 25 miliard korun. Nadto v době bezprecedentně vysokého deficitu veřejných financí. A slibovat jako hotovou věc daňovou reformu, která by daňové zatížení občanů a firem zvýšila, a to v okamžiku, kdy mnoho z nich přichází o zaměstnání či o zakázky – a krátce poté, co byly prostřednictvím zrušení konceptu tzv. superhrubé mzdy sníženy daně z příjmu fyzických osob je, eufemisticky řečeno, docela odvážné.
A pikantní je i skutečnost, že zde paní ministryně hovoří rovněž o zdanění (dosud od daně osvobozených) dividend vyváděných do zahraničí. Přičemž dnes platí, že výjimkou z povinnosti platit srážkovou daň z dividend disponují pouze subjekty z (cizích) členských států Evropské unie. Což se dlouhodobě na české politické scéně snažilo a snaží změnit pouze hnutí SPD a příslušný návrh je již dávno podán v Poslanecké sněmovně. A ČSSD se k němu dosud vždy stavěla ostře negativně. Stejně jako vláda, která k němu vydala negativní (nedoporučující) stanovisko.
A teď již k jednotlivým bodům návrhu tzv. důchodové reformy:
Lze jistě přivítat příklon Ministerstva práce a sociálních věcí k myšlence minimálního důchod starobního důchodu vypláceného z tzv. nultého důchodového (daňového) pilíře, který je navrhován ve výši 28 % z průměrné mzdy(což nyní odpovídá cca 10 000 Kč měsíčně) pro každého občana, jenž dosáhl důchodového věku a který současně bude splňovat podmínku minimální doby odvádění důchodového pojištění v délce trvání 25 let.
Což je docela podstatný rozdíl oproti současnému stavu, kdy je pro vznik nároku na starobní důchod vyžadováno minimálně 35 let odvádění tohoto typu sociálního pojištění. Rozdíl představující téměř jednu třetinu dosavadní povinné pojistné doby - a hlavně rozdíl nesmírně nákladný, představující miliardy korun dodatečných nákladů této „reformy“, vedle přiznaných přímých nákladů ve výši 25 miliard korun.
Mnohem důležitější je v tomto ohledu – a této oblasti nastavení důchodového systému - pevně garantovat neprolomitelnost hranice věku odchodu do důchodu (při splnění povinné doby pojištění) na úrovni 65 let. A to klidně i ústavním zákonem resp. ústavním dodatkem.
Zároveň jde o totální názorový obrat ministryně Maláčové, protože dosud koncept minimálního důchodu, což je mimochodem také jeden z dlouhodobých základních bodů politického programu hnutí SPD, odmítala. Stejně tak jako všichni sociálnědemokratičtí poslanci, kteří v Poslanecké sněmovně hlasovali proti jeho zavedení do českého důchodového systému.
Obdobně lze jen stěží uvěřit upřímnosti zájmu sociální demokracie o těch sto dvacet tisíc seniorů a seniorek, kteří nyní pobírají nižší starobní důchod, než je deset tisíc korun měsíčně.
Když jsem před nedávnou dobou pro tyto osoby navrhovala v rámci valorizace důchodů zvláštní finanční příspěvek, strana paní ministryně Maláčová se opět postavila proti tomu.
Kvitovat je možné i ideu ocenění péče o děti, kdy je navrhováno zvýšení starobní penze o 500 korun měsíčně za každé vychované dítě. Co ovšem akceptovat nelze, je omezení této částky na 1 500 korun měsíčně, jakkoli by dotyčný senior řádně vychoval více než tři děti. To je naprosto nelogické, nespravedlivé a nepřijatelné.
Podobně obsahově rozporuplnýje i návrh na dřívější odchod do důchodu pro příslušníky náročných profesí, aniž by došlo ke snížení jejich penzí.Tento návrh je koncipován tak, že za každých deset odpracovaných let v náročné profesiby byl možný odchod do důchodu o rok dříve, než by tomu bylo za standardních podmínek. Což je ovšem doprovázeno požadavkem na zvýšení sazby sociálního pojištění příslušným zaměstnavatelům (zaměstnanců v těchto profesích)o pět procentních bodů.
Což zní v době nastupující ekonomické krize v důsledku dopadů omezujících opatření souvisejících s epidemií koronaviru jako velmi špatný vtip. Totéž platí i o dalším návrhu z dílny paní ministryně - návrhu, o kterém při prezentaci své „reformy“ raději „skromně“ pomlčela. Jde o požadavek na zvýšení pojistných odvodů osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) o polovinu.
Zatímco v letošním roce je minimální odvod živnostníka na důchodové pojištění stanoven na úrovni 2588 korun měsíčně, tak napříště navrhuje paní ministryně jeho navýšení na 3816 korun, a to od 1. ledna roku 2023. Dodejme, že toto minimální pojistné v současnosti odvádí cca 60 procent našich živnostníků.
Proč zrovna toto datum (1. leden 2023)? Ministryně Maláčová k tomu říká: „Neboť je třeba ponechat (živnostníkům) určitý čas k tomu, aby se vypořádali s finančními důsledky pandemie koronaviru.“. Tedy, jinými slovy: „…necháme živnostníky na chvíli vydechnout, abychom je potom úplně dorazili…“.
K tomu snad ani není co dodat…
Každá reforma hodná tohoto by měla znamenat zásadní systémovou, nikoli pouze parametrickou, změnu. Návrh paní ministryně Maláčové toto kritérium nesplňuje.
Co by takovou změnu představovalo?
V první řadě skutečná a citelná dlouhodobá podpora řádné výchovy dětí a pracujících rodičů, nikoli zanedbatelné stokorunové sociálnědemokratické bonusy, která ani zdaleka nepostihují a nebonifikují význam mateřství a rodičovství pro náš společenský a ekonomický systém.
Cestu k tomu představuje například výrazná daňová motivace k rodičovství a k zakládání rodin, zejména rodin s více než dvěma dětmi. I proto autorka tohoto textu v roce 2020 předložila dvě komplexní novely zákona o daních z příjmu, které výrazným způsobem (o 50%) zvyšují roční slevu na poplatníka a manželku (manžela) – a které hlavně opravdu významně navyšují tzv. daňové zvýhodnění na vyživované dítě.
V případě péče o jedno či dvě děti jde o zvýšení o 100 procent, od třetího dítěte by se jednalo už o jeho čtyřnásobné zvýšení. Což by pracujícímu rodiči tří nezaopatřených dětí zvýšilo jeho roční čistý příjem o více než 100 tisíc korun.
A dalším krokem zde musí být i slevy na sociálním pojištění pro pracující rodiče. Zkrátka silná a kontinuální prorodinná politika podporující porodnost a zvýhodňující řádnou výchovu dětí v pracujících rodinách. A to v širším slova smyslu, včetně zavedení manželských půjček, státní, krajské či obecní podpory výstavby dostupného (i nájemního) bydlení apod.
Protože naprosto klíčovým faktorem důchodového systému našeho průběžného typu je počet aktuálně ekonomicky aktivních plátců důchodových pojištění (a daně z příjmu) resp. jejich poměr vůči aktuálnímu počtu příjemců starobních (a dalších) důchodů. Toto musíme mít při jakýchkoli úvahách o důchodové reformě na paměti především.
Ale jsou tu i další velmi důležité (a často opomíjené) komponenty důchodového systému:
Například nutnost významného (ale opravdu významného!) finančního zvýhodnění těch osob, které ještě před dosažením důchodového věku (který se v budoucnu ustálí na 65 letech) splňují či překračují dobu povinných odvodů sociálního pojištění (35 let dle současné právní úpravy).
Anebo nezbytnost mnohem výraznějšího finančního navýšení starobních důchodů (o tisíce, nikoli stovky korun měsíčně) - a současně snížení daně z příjmu až po její úplné odpuštění - všem občanům, kteří budou dobrovolně pokračovat v práci (zaměstnanecké nebo živnostenské) i poté, co splnili podmínky pro přiznání starobního důchodu.
Jde možná o jeden z vůbec nejdůležitějších aspektů každé budoucí opravdové důchodové reformy. Minimálně do té doby, než by se v praxi projevila výše popsaná opatření prorodinné politiky. Mohlo by se jednat o opravdu výrazné zvýšení motivace k dobrovolnému prodloužení doby produktivního uplatnění, samozřejmě dle individuálních, zejména zdravotních, dispozic jednotlivých občanů.
Současné „pobídky“ v tomto směru totiž nejsou absolutně schopny vyvážit oprávněnou touhu čerstvých důchodců opustit trh práce a věnovat se už pouze své rodině, svým zájmům a zaslouženému odpočinku po celoživotní práci.
Přitom podle některých ekonomických modelů by zvýšení míry zaměstnanosti nyní ekonomicky neaktivních starobních důchodců mladších 70 let - byť jen o 10% - mohlo posílit příjmy státního rozpočtu až o 1,5 %. To by znamenalo o 20 až 25 miliard korun ročně více na straně rozpočtových příjmů. Což je mimochodem přesně ta suma, kterou ministryně Maláčová odhaduje jako výši nákladů na rozjezd své „reformy“.
Materiál také některé velmi důležité součásti a výstupy našeho důchodového zcela opomíjí.
Jde například o otázku státní podpory různých forem zajištění na stáří. Nejde jen o dobrovolné penzijní připojištění a penzijní spoření, ale i o životní pojištění, hypotéky, stavební spoření, individuální investování apod. V době koronavirové krize, která bude mít, bohužel, mnohaleté dozvuky, zejména v některých segmentech zaměstnání a podnikání, by bylo navýšení této podpory docela rozumnou alternativou k naprosto nepřijatelné variantě zvyšování pojistných odvodů, nejen u živnostníků.
A mohlo by jít i o jakousi, byť zdaleka ne dostatečnou, kompenzaci neakceptovatelného vývoje (tzv. náhradového) poměru mezi výší starobního důchodu a předchozího pracovního příjmu. V celkovém průměru – a s rostoucím pracovním příjmem zvláště.
Závěrem konstatujme, že si ministryně Maláčová pro projekt své „reformy“ vybrala ze tří scénářů předložených jí Komisí pro spravedlivé důchody při ministerstvu práce a sociálních věcí tzv. technickou variantu, kterou letos na jaře toto ministerstvo komentovalo tak, že její podoba nastavení tzv. základního (minimálního) důchodu z počátečních 30 % průměrné mzdy do roku 2070 poklesne na 25 % průměrné mzdy. A že jde o variantu, která není výhodná pro zaměstnance s dlouhými pracovními kariérami, zejména ne promuže.
Což jsou, možná kouzlem nechtěného, dva důležité – a jak dokladujeme v tomto textu nikoli jediné – argumenty, proč tento projekt tzv. důchodové reformy jako celek v žádném případě nepodporovat.
A proč bude třeba vypracovat a předložit projekt významně odlišný.
Bc. Lucie Šafránková (1987)
poslankyně PS PČR, místopředsedkyně Výboru pro sociální politiku. Vystudovala Pražskou vysokou školu psychosociálních studií, obor sociální práce, před zvolením do Sněmovny působila jako obchodní manažerka v oblasti pojišťovnictví.