Michal Semín: MASOVÁ MIGRACE NA POZADÍ KRIZE IDENTITY ZÁPADU

Na řešení problému masové imigrace v Evropě žádný jednoduchý recept neexistuje. Má-li však dojít alespoň k pokusu o nějaké perspektivní řešení, nebude to možné bez toho, že zásadním způsobem přehodnotíme dosavadní postoj nejen k imigraci a multikulturalismu, ale i k evropské integraci či k podpoře subversivní a výbojné zahraniční politiky Západu v zemích, odkud nám v důsledku vyvolaného chaosu a násilí hrozí největší příliv do značné míry neintegrovatelných migrantů.

MASOVÁ MIGRACE NA POZADÍ KRIZE IDENTITY ZÁPADU

recenzent: doc. mgr. Petr Žantovský, Ph.D.

Klíčovou geopolitickou událostí posledních měsíců je bezesporu masová migrace obyvatel Blízkého východu a severní Afriky do Evropy. Její význam pro budoucí společenský a politický vývoj na našem kontinentu nepopírá snad nikdo, a to jak z řad těch, jež příchod cizinců z kulturně odlišných oblastí vítají, tak i jejích odpůrců.

Na problém masové migrace lze pohlížet různou optikou. Ti, kdo se zamýšlejí nad aspekty hospodářskými, posuzují, zda a do jaké míry představují migranti z výše uvedených oblastí pro národní ekonomiku možný zisk, či ztrátu. Mnozí národohospodáři a ekonomové přinášejí statisticky podložené údaje, dokládající fakt, že valná většina migrantů, zvláště těch afrických, velice nízkou profesní kvalifikaci. Mnohdy jsou obtížně zaměstnatelní i z důvodu neznalosti místních jazyků a nedostatečné ochoty či neschopnosti se jim učit. Místo aby přispívali k hospodářskému rozvoji hostitelské země, představují tito migranti nemalou finanční zátěž pro místní systémy sociálního zabezpečení.

Předmětem této úvahy o příčinách a důsledcích masové migrace však nebudou aspekty ekonomické či finanční, ale kulturní a civilizační.

NENÍ MIGRANT JAKO MIGRANT

Ještě před tím je však nezbytné uvést, že existuje rozdíl mezi migrací individuální a masovou. Stěhování lidí za prací či lepším životem provází lidstvo od nepaměti a není na něm ani nic principálně nepřirozeného, ani znepokojivého. Migrace představuje problém teprve ve chvíli, kdy dochází k přesunu velkého množství lidí v relativně krátkém časovém úseku, zvláště jde-li o osoby z odlišných kulturně civilizačních okruhů. Uvádím to zde proto, že ze strany „vítačů“ často zaznívá na adresu „odmítačů“ námitka, že postrádají smysl pro lidskou vzájemnost, empatii a milosrdenství. Chybou této argumentace však je, že nezohledňuje rozdíl mezi osobním a politickým rozměrem migrační otázky. Každý z nás má jistě právo cizincům pomáhat, z tohoto práva však ještě neplyne povinnost státu vycházet tomuto domnělému altruismu vstříc. Na rozdíl od jednotlivého občana má totiž stát přímou

odpovědnost za společné dobro, jež snadno může být náhlým příchodem velkého počtu migrantů ohroženo.

Aktuální migrační vlna představuje vyvrcholení procesu, jež se nepočítá na měsíce či několik let, ale na celá desetiletí. Zatímco ještě počátkem 70. let 20. století se počty migrantů pohybovaly v řádu desetitisíců za rok, dnes se - alespoň v případě takových států, jakou jsou Německo, Francie, Velká Británie či Švédsko – pohybují v řádech vyšších.

Obhájci masové imigrace tvrdí, že na současné situace není v zásadě nic nového, že lidé vždycky jezdili za prací do cizích zemí či hledali štěstí v jiných zemích, než v zemích svého původu. To je nesprávný argument, protože se až na naprosté výjimky z doby raného stěhování národů nejednalo o přesuny velkých počtů lidí ze zcela odlišných civilizačních okruhů. Američtí liberálové např. s oblibou argumentují, že jejich země je země ze své podstaty imigrantská. Přistěhovalectví do Nového světa však mělo podobu osídlování dosud neobydlených území. Vykolíkovat si kus pusté prérie je přeci jenom něco jiného, než se po statisících stěhovat do již tak hustě obydlených měst západní Evropy. Navíc evropští kolonizátoři v průběhu staletí do značné míry sdíleli světonázorová východiska, byli to běloši, většinou křesťané - měli o poznání více společného, než mají Evropané se současnými přistěhovalci ze severní Afriky. Nezapomeňme ani na to, že imigranti minulosti, pokud chtěli v nové vlasti žít, museli tvrdě pracovat. To vyžadovalo znát místní jazyk a přizpůsobit se místním zvyklostem. Neexistoval žádný pečovatelský stát, který by cizincům umožňoval žít ze sociálních dávek. Není divu, že jsou naše společnosti pro mnohé cizince tak lákavé, když mohou počítat s tím, že se o ně státní hostitelská pokladna postará.

PROBLÉM S INTEGRACÍ

Současná migrační vlna se kolonizaci Ameriky nepodobá ani tím, že noví obyvatelé Evropy nemají sklon sdílet s ostatními, především pak původními obyvateli, společný étos. Ponechávají si vlastní představy o tom, jak má být strukturována společnost a podle jakých norem se mají nejen oni, ale i ostatní obyvatelé hostitelské země řídit. Princip integrace do evropských společností je jim zcela cizí. Proto v mnoha západoevropských městech vznikají enklávy migrantů, respektive jejich potomků, do nichž se bojí příslušník většinového národa, a to dokonce i tehdy, je-li policistou, vstoupit. Není mnoho nocí v roce, kdy na předměstích velkých francouzských měst s početnou imigrantskou komunitou nehoří automobily, nerabují se obchody a nepáchá násilí.

Korporátní francouzská média, jež ztratila smysl pro realitu a necení si svobody slova, o těchto událostech téměř neinformují. Rovněž potlačují - patrně z obavy před obviněním z rasismu - jakékoliv zmínky o tom, že mezi pachateli trestných činů příslušníci neevropských etnik výrazně převládají. Vzhledem k demografickému vývoji Francie lze očekávat, že se situace v dohledné době nezmění. Žije zde více jak 12 miliónů cizinců, což je cca 20 procent celkové populace. Při zachování současného poměru natality populace domácí a cizí vzroste toto číslo za příštích 30 let o dalších 20 procent – z toho dvě třetiny nových „Francouzů“ budou islámského vyznání, čímž se některé oblasti Francie stanou většinově muslimské. Podobná situace je ve Velké Británii, kde se v letech 2001-2008 muslimská populace oproti zbytku společnosti zvýšila desetinásobně, takže v některých anglických městech, včetně Londýna, tvoří bílí Angličané menšinu. Obdobný trend je přítomný i v některých skandinávských státech či v Belgii a Holandsku.

Vede-li masová migrace k tolika negativním jevům, proč se jí Evropa účinně nebrání? Je to proto, že v ní dominují ideologicky silně motivované a přitom finančně dobře zajištěné skupiny, jež prostřednictvím masové migrace sledují svoje zájmy a prosazují určitou vizi společnosti či geopolitické cíle. Tento prokazatelný fakt vyvrací stále ještě poměrně široce sdílený názor, že jde o spontánní proces, jehož jsou všichni – snad jen kromě samotných migrantů – pouhými pasivními svědky.

Zaměřme se nejprve na motivaci Evropanů, kteří masovou migraci vítají. Jejich společným východiskem je ideologie tzv. multikulturalismu.

MULTIKULTURALISMUS JAKO PROSTŘEDEK KE GLOBÁLNÍMU VLÁDDNUTÍ

Jednou z největších překážek pro uskutečnění snu skupiny vlivných evropských intelektuálů minulého století, spočívajícího ve vytvoření Spojených států evropských, je neexistence evropského politického lidu. Příslušníci jednotlivých historických národů Evropy nejsou ve své většině ochotni vzdát se svých národních identit i svých tradičních kulturních vzorců ve prospěch kosmopolitně pojatého nadnárodního celku, založeného na abstraktní ideji ahistorického europeismu. A právě masová migrace se jeví jako vhodný prostředek k zásadní rekonstrukci demografické a etnografické mapy Evropy, vytvářející podmínky pro vznik nového typu uvědomělého „euroobčana“.

Došlo by tím k uskutečnění vize poběžovického rodáka hraběte Richarda Coudenhove-Kalergiho (1894 - 1970), spisovatele, politika a především zakladatele Panevropské unie (1922), jehož recept na vytvoření evropského lidu můžeme vyčíst z kniky Praktischer Idealismus (1925). Myšlenka je jednoduchá – vytvořit „nového Evropana“ postupným křížením lidských ras. Touto cestou bude možné nahradit historickou vzniklou mnohost národních identit identitou jedinou, „eurasijsko-negroidní“. Pak bude možné, aby se plné moci nad Evropou ujala kosmopolitní elita, Kalergim nazývaná „nová aristokracie“. Hrabě Kalergi, syn vídeňského Žida a japonské matky, snil o Evropě, jejíž politické sjednocení položí základ pro sjednocovací procesy na globální úrovni. Na případnou výhradu, že Kalergiho vliv na evropský integrační proces je eurokritiky přeceňován, lze namítnout, že kdyby se Evropská unie k myšlenkám a dílu eugenicky laděného hraběte nehlásila, stěží by její vysocí představitelé patřili mezi laureáty Evropské ceny Coudenhova-Calergiho, udílené každý druhý rok Evropskou společností Coudenhova-Kalergiho. V roce 2012 ji za úspěšné prosazení Lisabonské smlouvy obdržel „Pan Evropa“ Herman von Rompuy, jenž v jednom ze svých projevů (listopad 2010) prohlásil, že „doba homogenních národů je u konce“. A v souvislosti s německou migrační politikou, svými dopady významně přesahující hranice Německa, jistě stojí za pozornost, že laureátkou ceny za rok 2010 byla německá kancléřka Angela Merkelová.

DLOUHÝ POCHOD INSTITUCEMI

Tato rasově zabarvená varianta multikulturního projektu však není tou, jež má největší počet vyznavačů. V liberálně levicových kruzích je podstatně rozšířenější multikulturalismus, vycházející z neomarxisticky orientované Frankfurtské školy, soustředěné kolem Institutu pro sociální výzkum. Její představitelé - Herbert Marcuse, Theodor Adorno, Jürgen Habermas, Erich Fromm, Max Horkheimer – rozvíjeli program italského komunisty Antonia Gramsciho, spočívající ve využití revolučního potenciálu mezi intelektuálními a kulturními elitami své doby. Klasický marxismus, orientovaný téměř výlučně na boj o vlastnictví výrobních prostředků, nedokázal naplnit ideály revoluce také proto, že průběžně selhával původní - ekonomicky definovaný - proletariát. Zakladatelé Frankfurtské školy zcela správně usoudili, že k radikální proměně společnosti bude nutné obsadit pozice, jež spoluvytvářejí veřejné mínění a hodnotovou orientaci jejích členů. Tento „dlouhý pochod institucemi“, zahrnující svět médií, divadla, filmu, školství i náboženské obce, probíhá na Západě desítky let a aktuální ideologicky podjatá vstřícnost vůči masové migraci z cizích kultur je jedním z jeho mnoha plodů.

Má-li se zrodit nová společnost, plně emancipovaná od údajně znesvobodňujících okovů autority rodiny, národa, tradic či ustálených vzorců chování, je nezbytné odstranit to, co tvořilo její dosavadní identitu.

Herbert Marcuse v knize Jednodimenzionální člověk píše: „Pod konzervativní lidovou bází se nachází substrát psanců a outsiderů, vykořisťovaní a pronásledovaní lidé jiných ras a jiných barev, nezaměstnaní a neschopní práce… Jejich opozice je revoluční, jakkoli jejich vědomí dosud není. Napadají systém zvnějšku… Jsou základní silou podkopávající stávající pravidla hry… Marcuse a jeho soudruzi pochopili, že k revoluční proměně západní společnosti (o jinou svůj destruktivní zájem neprojevují), je nutné využít potenciálu imigrace příslušníků „jiných ras a jiných barev“. Proto tzv. nová levice podporovala rozhodnutí západních politických kruhů otevřít pracovní trh v západní Evropě velkému počtu cizinců z bývalých kolonií či Turecka, jakkoli nepřestávala kritizovat jejich vykořisťování místní bílou kapitalistickou třídou.

Současnou migrační vlnu proto přijímají s povděkem a doufají, že přispěje ke zničení „staré Evropy“, kterou tolik pohrdají.

O tom, že masová imigrace není motivována často zmiňovanou potřebou oživit stárnoucí evropskou populaci mladšími ročníky v produktivním věku, svědčí také slova bývalého poradce Tonyho Blaira Andrewa Neathera , který v článku pro Evening Standard napsal, že skutečným důvodem vstřícného postoje britské labouristické vlády vůči masové imigraci byla „snaha radikálně změnit charakter země a dát pravici lekci z diverzity“. Přiznává se k tomu, že vláda tento svůj úmysl veřejnosti nesdělila, neboť si byla vědoma toho, že by pro ni nenašla dostatečnou podporu, zvláště mezi britskými dělníky. Neatherovo doznání tak mj. potvrzuje tezi, že masová imigrace škodí dělníkům a nižší střední třídě, jejímiž zájmy se levice jindy tak ráda ohání.

VNITŘNÍ ROZPORY MULTIKULTURALISMU

Český filosof Jiří Fuchs komentuje multikulturalismus těmito slovy: „Multikulturalisté se často odvolávají na tzv. kulturní relativismus, který přichází s převratnou myšlenkou: nemůžeme říct, že jedna kultura je (třeba z etického hlediska) lepší než druhá; jsou jen jiné. Proč? Protože bychom je posuzovali podle kritérií, která platí jen v naší kultuře. Tato vyšší moudrost je kanonizovaná na univerzitách; říká se jí etický partikularismus. Z etického partikularismu se vyvinul mravní požadavek zesílené, vyšinuté tolerance. Normální tolerance obsahuje ohled na svobodu toho, kdo se mýlí, ale nezakazuje kritiku samotných omylů. Vyšinutá tolerance relativistů však vyžaduje nekritizovatelnost omylů. Ačkoli se tedy bouří nejen naše mravní cítění, ale i etické myšlení, musíme prý neprominutelně uznat etickou rovnost kultur, jejich hodnotovou nesouměřitelnost, a proto i požadavek vzájemné nekritizovatelnosti. Paradoxem multikulti relativistů však je, že vyšli z etického partikularismu, v němž se popírá obecnost mravních norem, aby nám naordinovali obecné mravní normy: Uznej rovnost všech kultur a podle toho jednej! Toleruj= nekritizuj jiné! Respektuj veškeré mravní obsahy každé kultury!“

Jako ostatně žádný relativismus, neobstojí ani ten kulturní sám před sebou. Protože však vyplývá z dogmatiky cenami ověšených filosofů postmoderny, které v životě žádný rozpor nezastavil, stává se kulturní relativismus pevnou součástí soudobého humanistického evangelia. Jelikož obsahuje hodnotovou ekvivalenci kultur, vzývají aktivisté multikulti „citlivost pro jinakost“- zase ovšem bez rozumné míry. Vnucují tedy „super morální“ příkaz své víry k bezmála neomezené toleranci vůči cizincům. Jejím rubem je logicky nevyhnutelná netolerance, hraničící s nenávistí k domácím. Exaltovaná tolerance k jakékoli jinakosti tedy produkuje kromě myšlenkových přemetů i dost vážné hříchy vůči těm „nikoli jinakým“.

Fuchs správně poukazuje na to, že multikulturalismus není ve skutečnosti výrazem zájmu či úcty k odlišným kulturám, ale výrazem odporu a nenávisti ke kultuře vlastní. Multikulturalisti jsou ve své podstatě „oikofobové“, štítící se vlastního domova.

Vnitřní rozpornost multikulturalismu bohužel nebrání jeho vyznavačům v tom, že svoji vizi společnosti prosazují stále výrazněji s využitím prostředků, jež by jim měly být cizí – s autoritou státu a jeho mocenskými nástroji v zádech. Rozpory se tedy jen vrší…

Jako houby po dešti nyní bují legislativně – výchovné nástroje, jakými jsou preferenční přístup k menšinám či antidiskriminační normy, jež pod diktátem politické korektnosti vedou k masivnímu omezování svobody slova. Pravidla korektního myšlení, chování a vyjadřování jsou dnes na Západě nadekretována do všech oblastí veřejného života jako bezmála hlavní pilíř mravnosti. Kam až to může zajít, vidíme na příkladu čerstvé novely trestního zákona z dílny ministra spravedlnosti Pelikána. Ministr navrhuje, aby ten, kdo svým výrokem „pohaní“ druhého člověka, mohl být potrestán odnětím svobody v délce až dvou let. Je přitom nad slunce jasné, že tento náhubkový zákon má ve skutečnosti chránit domnělá práva především dvou multikulturalisty preferovaných skupin – tzv. sexuálních menšin a migrantů.

Ani multikulturalisté však nejsou v prosazování pestrobarevnosti ve společnosti tak důslední, jak jim to jejich dogma hodnotového relativismu káže. Hájí-li před „xenofobní“ společností právo muslimů z Blízkého východu a severní Afriky na azyl v Evropě a následné uplatňování jejich způsobu života v hostitelské zemi, musejí si vypomáhat politicky korektním rozlišováním mezi násilným islamismem a mírumilovným islámem. A právě vyznavači tohoto dnes nejrychleji rostoucího náboženství tvoří další skupinu, jež masovou migraci muslimů z Asie a Afriky do Evropy vítá. Skutečně existují kolektivně sdílené cíle muslimů, jež by mohli stěhováním se do Evropy sledovat? Je v muslimské imigraci skryta kromě zjevně náboženské také politická agenda?

Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v samotné povaze islámu.

MÝTY A FAKTA O ISLÁMU

Jakožto univerzalistické a současně misijní náboženství usiluje o rozšíření po celém světě. Ten dělí do dvou zón – na Dar-al-Islam, dům míru (pod nadvládou islámu) a Dar-al-Harb, dům války (mimo vládu islámu, tedy dosud nedobyté). Cílem, proklamovaným samotným zakladatelem islámu Mohamedem, je připojení domu války k domu islámu: „Bylo mi přikázáno vést válku proti lidstvu do té doby, dokud lidé nepřijmou, že neexistuje jiný bůh nežli Alláh, a dokud neuvěří, že jsem jeho prorokem.“ (Hadís 001, 0031).

Apologeti muslimské imigrace často poukazují na to, že sklony k násilnému šíření islámu má jen nepatrný počet jeho vyznavačů. Je samozřejmě nesporným faktem, že i mezi muslimy jsou lidé mírumilovného smýšlení. Pak je ovšem třeba se ptát, zda je to důsledkem jejich vlažného a tedy ve své podstatě nevěrného vyznávání učení, k němuž se formálně hlásí, či o projev pouhé taktiky. Dokud se totiž islám nestane v hostující společnosti významnou silou, je někdy nutné, aby se imigranti účastnili aktivit, které šaría zakazuje. To umožňuje islámský koncept darura. V jeho duchu smí muslim činit i to, co je za jiných okolností zakázané a nečinit to, co je přikázané. Do podobné kategorie taktik spadají také koncepty kitman, tawríja, muruna a takíja (někdy také nazývaná „posvátný klam“), které umožňují muslimovi lhát, říkat polopravdu, neříkat celou pravdu nebo skrývat svůj pravý záměr, pokud je to ve prospěch islámu. Tyto taktiky jsou však dočasné. Konečným cílem je nastolení vlády islámu a práva šaría, tedy stavu, v němž již nebudou tyto taktiky potřebné. Do té doby však mohou muslimové následovat radu Mohameda, jenž se výše uvedenými „zásadami“ také řídil.

Až do 20. století převládal mezi islámskými učenci názor, že muslimská imigrace do káfirských není příliš vhodná, neboť v nich hrozí nebezpečí ztráty víry (však také dosavadní expanze islámu spočívala ve vojenském tažení, jimiž si postupně podmaňoval dosud cizí - většinou křesťanská či arianismem oslabená – území). Druhou polovinou 20. století se situace mění, když na území Evropy přichází desítky tisíc gasterbeiterů a obyvatel bývalých kolonií za prací. Tehdy vypracovali islámští učenci právně-náboženský rámec, jenž migrantům umožňoval udržet si svou muslimskou identitu a zároveň využít pobytu v cizí zemi ve prospěch islámu. Jeho účelem bylo, aby muslimové na západě vnímali svou náboženskou identitu jako mnohem důležitější než identitu národní, aby žili odděleně od většinové společnosti a aby se stali nástroji při šíření islámu v „Domě války“.

Proto také není v povaze islámských komunit přizpůsobovat se kultuře a normám hostitelských zemí, jak o tom svědčí mnoho příkladů z evropských zemí, v nichž se islám zabydlel do té míry, že pro nezanedbatelnou část místních muslimů již dokáže poskytovat sebevědomou kolektivní identitu. Jeho vyznavači se už dávno nespokojují s tím, že požívají stejných občanských práv, jaké mají domorodci. V kolika případech musel být na veřejných místech odstraněn kříž, protože ten, jak známo, muslimy „uráží“. V kolika evropských městech již byly zrušeny veřejné betlémy či křesťanské předvánoční slavnosti ve školách, neboť by to prý bylo „netolerantní k muslimům“.

Většina liberálně smýšlejících Evropanů je přesvědčena o tom, že náboženství je výhradně soukromým statkem a že na veřejné dění či oficiální postoje státu nemá mít bezprostřední vliv. Ať už je toto východisko oprávněné či nikoli, v případě islámu je tento požadavek ze zásady neuplatnitelný. Islám je náboženstvím - přinejmenším od své medínské etapy - politickým, neuznávajícím hranice mezi specificky duchovní autoritou a mocí světskou. Islámské právo šaría reguluje nejen život náboženský, ale i světský. Má vliv na to, co muslim jí, jak se obléká, jak obchoduje, za jaké přestupky a jak je trestán. Je přímou aplikací Koránu a sunny, proto je muslimy, na rozdíl od právních kodexů, tvořených lidmi, považováno za svaté. A i když se různé islámské směry liší v názoru na to, v jakém rozsahu má být šaría v praxi uplatňována, není sporu o tom, že se jí muslimové cítí více vázáni, než civilními kodexy hostitelských zemí.

Podle studie Pew Forum z roku 2013 si přibližně 75 % muslimské populace na Blízkém východě, v severní Africe a jižní a jihovýchodní Asii přeje, aby se právo šaría stalo oficiálním právním systémem. Podobný přístup k šaríi sdílí i evropští muslimové. To se jasně ukazuje zejména v oblastech, v nichž se muslimské komunity výrazně rozrůstají. Přírůstek muslimské populace je znatelný například v Rakousku, kde se podíl muslimů mezi lety 2001–2012 zvýšil o 70 % či v Německu, kde se v letech 2000–2009 zvýšil přibližně o 42 %. Pokud jde o Anglii, pak zde se muslimská populace mezi lety 2001–2011 téměř zdvojnásobila. Přestože Evropský soud pro lidská práva v roce 2003 rozhodl o tom, že „pravidla práva šaría jsou s demokratickým systémem neslučitelná“, v Německu, zemích Beneluxu, Francii, Dánsku, Švédsku či Anglii se v rámci muslimských komunit začíná – zvláště v otázkách rodinného a civilního práva – čím dál tím častěji využívat. Do veřejného povědomí vstoupily především tzv. islámské soudy v Anglii, jejichž rozhodnutí bývají následně vymáhána i oficiálními britskými soudy. Máloco přispívá k dezintegraci společnosti tolik, jako paralelní právní systémy, jež si v mnoha ohledech odporují.

Tato praxe významně napomáhá vzniku muslimských ghett a radikalizaci vyznavačů islámu, spatřujících ve většinové nemuslimské společnosti svého ideového rivala. V roce 2014 vyšla ve Francii stodvacetistránková studie nazvaná „No-go zóny ve Francouzské republice: Mýtus nebo skutečnost?“, jež doložila existenci desítek čtvrtí ve Francii, v nichž francouzští policisté a četníci nejsou schopni vynutit dodržování zákonů své země a kam nemohou ani vstoupit, aniž by riskovali konfrontaci s místními rezidenty, někdy i s fatálními následky.

Integrace většího počtu osob z cizích kultur, zvláště pak muslimského vyznání, podmíněná přizpůsobením se cizinců hostitelské kultuře, se tedy ukazuje jako neproveditelná.

Šíření islámu v západních společnostech by neprobíhalo tak hladce, kdyby se nemohlo opřít o politický vliv výše zmíněných multikulturalistů. Jak je to možné? Je to prosté - obě skupiny mají společný zájem: odstranit ze společností evropských národů vše, co je duchovně, kulturně a civilizačně poutá k jejich kořenům.

TVOŘIVÉ NIČENÍ PŘI VÝVOZU HUMANISMU A DEMOKRACIE

Je-li tomu opravdu tak, že vlivná část současného politického establishmentu na Západě si přeje kulturně a civilizačně heterogenní společnost, kde původní anticko-křesťanská identita ustupuje uměle zaváděnému a jak jsme viděli, vnitřně rozpornému a potenciálně výbušnému multikulturalismu, můžeme pak lépe porozumět i jeho jinak jen obtížně pochopitelné politice „vývozu demokracie“ a podpory radikálních islamistických hnutí, konkurujících sekulárním autokraciím na Blízkém a Středním východě či severní Africe. Nebýt podílu Západu na vyvolávání revolucí v arabském světě, nečelili bychom dnes ani masové imigraci z tohoto regionu.

Ředitel Institutu Václava Klause Jiří Weigl se v jednom ze svých článků ptá: „Proč Západ s takovou euforií obětoval své tamější spojence a přivítal evidentní destabilizaci tohoto regionu pod názvem Arabské jaro? Proč byl libyjský lid západní vojenskou intervenci slavně zbaven diktátora Kaddáfího a poté bez dalšího zájmu ponechán v rozvratu a anarchii? Proč údajný boj za demokracii a lidská práva v Sýrii stvořil Islámský stát, dnes prý největší globální hrozbu s nejasným pozadím, financováním, vyzbrojováním i logistikou, proti jehož obtížně vysvětlitelnému vražednému šílenství živícím světová média nikdo ve skutečnosti pořádně nebojuje“?

Na tyto otázky neexistuje jednoduchá odpověď. Jedno je však jisté: kdyby chtěl Západ vzniku a rozšíření Islámskému státu zabránit, jistě by to dokázal. Místo toho nečinně přihlížel tomu, jak Daeš obsazuje jedno město za druhým, jak přejíždí jeho vojenské konvoje z Iráku do Sýrie a zase zpět, jak čile obchoduje s kradenou syrskou ropou. Kdyby chtěl s radikálním islámem opravdu účinně bojovat, nikdy by takový vývoj nepřipustil. Zdá se tedy, že radikální islám hraje v geopolitických plánech Západu, především USA, svoji předem určenou roli. Bylo tomu tak již studené války, kdy USA napomáhaly šíření vlivu Muslimského bratrstva, tvořícího protiváhu sekulárnímu panarabskému hnutí, považovaného za potenciálního spojence Sovětského svazu. V tomtéž duchu pomohly USA na svět Al Kajdě, vzešlé z jednotek „bojovníků za svobodu“, Američany vojensky podporovaných po sovětské invazi do Afghánistánu.

Jednou z dalších příčin americké podpory radikálních sunnitských hnutí je provázanost amerických zájmů se zeměmi Perského zálivu, zvláště pak Saudskou Arábií. Americký dolar, vázaný na ropu, činí z USA angažovaného aktéra konfliktů v islámském světě. Plány Saudské Arábie a Kataru na export zkapalněného plynu před „osvobozenou Sýrii“ do Turecka a dále do Evropy, až dosud strategicky provázané s ruským plynárenským gigantem Gazprom, je navíc v souladu s protiruskou politikou USA. Ostatně radikální islám je americkými neokonzervativními kruhy využíván i v boji proti územní integritě

Ruské federace, o čemž svědčí jejich podpora čečenských teroristů (viz American Committee for Peace in Chechnya, vedená protiruským jestřábem Zbigniewem Brzezinskim). Na tomto poli se významně angažuje také známý neokonzervativní teoretik, původně vyznavač italského fašismu Michael Ledeen, jehož následující svědectví stojí rozhodně za pozornost: „Naším křestním jménem je tvořivé ničení, jak doma, tak v zahraničí. Každým dnem strháváme starý řád, od obchodu po vědu, literaturu, umění, architekturu a film, politiku a právo. Naši nepřátelé tento vír energie a tvořivosti vždy nenáviděli, neboť ohrožoval jejich tradice (ať už byly jakékoli) a zahanboval je pro neschopnost držet s námi krok. Bojí se nás, když vidí, jak rozvracíme tradiční společnosti. Nemohou se cítit bezpečni, pokud existujeme a je to právě naše existence, nikoli naše politika, jež ohrožuje jejich legitimitu. Aby přežili, jsou nuceni nás napadat, stejně jako mi musíme zničit je, abychom postoupili vpřed v našem dějinném poslání.“

Tvořivé ničení a jím vyvolaný chaos, z něhož má vzejít nový globální řád?

ZBRANĚ HROMADNÉ MIGRACE

V roce 2010 vyšla pozoruhodná kniha Kelly M. Greenhill, nazvaná Weapons of Mass Migration – Forced Displacement, Coercion, and Foreign Policy, v níž je na 56 příkladech z rozmezí let 1951 – 2006 detailně zdokumentováno, jak byla v konfliktech mezi státy, a to prakticky na celém světě, využívána masová migrace jako zbraň. Současná migrační vlna v ní vzhledem k datu vydání ještě analyzována není, nicméně z výše uvedených souvislostí nelze nevidět podobně temné kontury.

Kdyby se tato publikace měla dočkat nového vydání, těžko by se mohla obejít bez analýzy současné politiky Turecka vůči Evropě. A nejen Turecka. Jak upozorňuje geopolitický analytik William Engdahl, 8. října 2015, tedy uprostřed migrační tsunami zaplavující Německo, Angela Merkelová v oblíbeném německém televizním pořadu prohlásila: „Mám plán.“ Jen krátce předtím obdržela dokument, nazvaný „Plán Merkelové“, zpracovaný Iniciativou pro stabilitu v Evropě, mající své kanceláře v Berlíně, Bruselu a Istanbulu. Podle tohoto plánu mělo Německo „souhlasit s udělením azylu 500 000 syrských uprchlíků, registrovaných v Turecku, a to v průběhu příštích 12 měsíců“. Navíc mělo Německo „akceptovat nároky Turecka… a poskytnout bezpečnou přepravu úspěšným žadatelům… již registrovaným tureckými úřady…“ A konečně - „Německo mělo souhlasit, že pomůže Turecku dosáhnout v r. 2016 bezvízového styku“.

Iniciativa pro stabilitu v Evropě patří mezi jednu z velkého počtu organizací, financovaných nadacemi Otevřené společnosti George Sorose, mezi jejichž cíle patří i demografická a etnická transformace Evropy. Nemalý finanční příspěvek má také od Evropské komise a od Institutu Spojených států za mír. Výbor tohoto institutu je složen téměř výlučně z amerických neokonzervativců, jejichž zajišťování míru je neodmyslitelně spojeno s vyvoláváním barevných revolucí, tedy i „arabského jara“, jež rozvrátilo regiony, z nichž pochází největší počet migrantů. Na chodu Institutu pro stabilitu Evropy se finančně podílí také German Marshall Fund - sídlící nikoli v Německu, ale ve Washingtonu - jehož trvalým zájmem je udržet Německo v podřízeném postavení vůči USA.

Máme-li se proměně světa podle vizí multikulturalistů a globalistů účinně bránit, pak je zapotřebí nalézt recept na jejich neutralizaci a následnou politickou porážku.

Jen tak se budeme moci navrátit k „politice zdravého rozumu“, vyžadující zastavení dalších migračních vln.

Ale ani to, obávám se, k obnově „starých pořádků“ stačit nebude. Dokud se politické elity Západu a spolu s nimi i většina společnosti nevrátí ke svým duchovním kořenům, ke svému civilizačnímu sebevědomí, hrozí, že se cizím kulturám, včetně té islámské, nebudeme umět ubránit. Krize identity západních společností se neprojevuje jen postmoderní relativizací dříve sdílených hodnot. Vitalita společnosti se projevuje i tím, že se v ní rodí děti. Rodí-li se jich ve společnosti málo, jde o neklamnou známku toho, že ztrácí víru v sebe sama, ve svou kulturu, svoje dějiny, svoje hodnoty. Dobrovolně se stává kosmopolitním útvarem, vítající přistěhovalce nikoli s ohledem na svou velkodušnost, nýbrž z lhostejnosti ke své vlastní budoucnosti. A pak přistěhovalci cítí, že se v této sklíčené zemi mohou chovat podle svých pravidel a zároveň využívat místního bohatství, jelikož rodilí občané už ztratili životní zápal a zastírají své přání zemřít falešným dojmem pohostinnosti. Dnešní evropské společnosti však nejsou schopny ani prosté reprodukce, zatímco příslušníci cizích kultur, žijící v jejich středu, mají dostatečně vysoký počet dětí na to, aby se to v relativně nedaleké budoucnosti projevilo i na celkovém charakteru Evropy. Společnost, jež duševně i demograficky stárne, protože nechce předávat život a už nevěří v sebe sama, se stane snadnou kořistí nekontrolovaného masivního přistěhovalectví.

Na řešení problému masové imigrace v Evropě proto žádný jednoduchý recept neexistuje. Má-li však dojít alespoň k pokusu o nějaké perspektivní řešení, nebude to možné bez toho, že zásadním způsobem přehodnotíme dosavadní postoj nejen k imigraci a multikulturalismu, ale i k evropské integraci či k podpoře subversivní a výbojné zahraniční politiky Západu v zemích, odkud nám v důsledku vyvolaného chaosu a násilí hrozí největší příliv do značné míry neintegrovatelných migrantů.

Použitá literatura:

BUCHANAN, PATRICK J. Smrt Západu – Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci. Citadela, 2012. 366 s. ISBN 978-80-970875-5-5.

WEIGL, JIŘÍ. Migrace není příležitost, ale hrozba. In: Masová migrace: Záchrana, nebo zkáza Evropy? Str. 111-116. IVK, 2016. ISBN 978-80-87806-95-1.

KLAUS, VÁCLAV; WEIGL, JIŘÍ. Stěhování národů: Stručný manuál k pochopení současné migrační krize. Olympia, 2015. 87 s. ISBN 978-80-7376-422-7.

BROWNE, ANTHONY. Úprk rozumu. Dokořán, 2009. 152 s. ISBN 978-80-7363-240-3.

SPENCER, ROBERT. Islám bez závoje. Triton, 2006. 236 s. ISBN 80-7254-761-5.

MOCZAR, DIANE. Islam at the Gates. Sophia Institute Press, 2008. 243 s. ISBN 978-1-933184-25-8.

MADSEN, WAYNE. The Star and the Sword. Wayne Madsen, 2014. 253 s. ISBN 978-1-312-45932-8.

DREYFUSS, ROBERT. Devil´s Game: How the United States Helped Unleash Fundamentalist Islam. Holt Paperbacks, 2005. 388 s. ISBN 978-0-8050-8137-4.

ENGDAHL, WILLIAM F. Full Spectrum Dominance. Edition Engdahl, 2009. 257 s. ISBN 978-3-9813263-0-7.

BITTNER WOLFGANG. Dobytí Evropy Amerikou. Nakladatelství Jaro, Praha 2014. 115 s. ISBN 978-80-904423-4-4.

GREENHILL, KELLY M. Weapons of Mass Migration: Forced Displacement, Coercion, and Foreign Policy. Cornell University Press, 2010. 342 s. ISBN 978-1-5017-0436-9.