Svjatoslav J. Rybas: Může se se v Rusku opakovat buržoazně demokratická revoluce?
„Před 215 lety, 12. března 1801, byl při spiknutí zavražděn car Pavel I. Jednou z jeho příčin byly hospodářské problémy ruských statkářů a vývozců obilí, kteří v důsledku carem vyhlášené blokády Anglie utrpěli ohromné ztráty.
Svjatoslav J. Rybas:
Může se se v Rusku opakovat buržoazně demokratická revoluce?
Motto:
„Před 215 lety, 12. března 1801, byl při spiknutí zavražděn car Pavel I. Jednou z jeho příčin byly hospodářské problémy ruských statkářů a vývozců obilí, kteří v důsledku carem vyhlášené blokády Anglie utrpěli ohromné ztráty.
V lednu 1917 byl car Mikuláš II. jedenáctkrát upozorněn na připravovaný státní převrat. Odmítal tomu uvěřit, nečekal, že by ho zradili jeho vlastní lidé. Průmyslová modernizace země však již odmítala řídící mechanizmy absolutismu a car se prostě mýlil. Místo hesla monarchie „Čest a sláva“ se do popředí prodralo heslo buržoasie „Moc a majetek“. Samozřejmostí nebyla dokonce ani carova podpora jeho podřízenými a sloužícím personálem. Například personál carského paláce bez ohledu na vlídné zacházení hlasoval při volbách do Státní dumy pro socialisty, konkrétně esery.
Výstižně popsal tehdejší dobu filosof Petr Struve: „Jsou to peníze, ne materiální výroba, kdo ničí trvalý poklid“. Šlechta, „první po Bohu“, hlavní politická opora trůnu a jeden ze symbolů stálosti, začala opouštět historickou scénu.
Ohromné příjmy z výkupních cen za půdu, získané po reformě v roce 1861, se rozplynuly jako dým. Přitom příjmy za půdu předanou rolníkům představovaly tři státní rozpočty. Byly však vynaloženy především na neproduktivní položky.
Řečeno jinými slovy nastávala nová fáze.
Průmyslníci, bankéři, úředníci a inteligence byli nejbouřlivěji se rozvíjející vrstvou obyvatelstva a na rozdíl od šlechty a rolníků žili již v jiné historické době. Těsně před velkými reformami žilo v Rusku kolem 20 000 příslušníků inteligence; koncem století jich bylo již kolem 200 000 (při celkovém počtu obyvatelstva 125 milionů). Tato nová armáda zákonitě nemohla příliš dlouho zůstat bez své vlastní strategie, štábů a velitelů.
Ruský filosof S.L. Frank vysvětloval politický a sociální radikalismus ruské inteligence jejím sklonem „vidět v politickém boji, zejména v jeho nejradikálnějších formách jako spiknutí, povstání, teror atd. nejschůdnější a nejúčinnější cestu k dosažení blaha lidu“, kde „nenávist nahradila příslušníkovi ruské inteligence jiné psychické podněty“.
Je třeba se zmínit i o dalším silném činiteli politického dramatu, působícím spíše zákulisně. Po peněžní reformě a zavedení zlatého rublu zamířil do Ruska evropský kapitál, prosazující kapitalistické způsoby a nutno podtrhnout i jinou rychlost aplikace přijímaných rozhodnutí.
O síle bankovní sféry (dvě třetiny tvořil zahraniční kapitál) si lze učinit představu na jednom příkladu. V roce 1910 se obrátil kolega ministra vnitra P.G. Kurlov na ministra financí V.N. Kokovcova s návrhem zarazit hrabivost vedoucího pracovníka jedné z filiálek Azovsko-Donské banky a zároveň blízkého příbuzného předsedy správní rady banky. Šlo o jednu z největších bank, ve které figuroval i francouzský kapitál, financující opoziční kadetskou stranu (ideologa a budoucího organizátora převratu). Kokovcov mu odpověděl, že to není v jeho silách. Představitelé dvou silových ministerstev tak přiznali svou bezmocnost vůči finančnímu kapitálu.
Industrializace probíhala na úkor zemědělství; agrární sektor odváděl na daních 3-3,5x více než sektor průmyslu, což jen dále rozevíralo nůžky mezi modernizujícím se a archaickým Ruskem. Daňová zátěž v ruských guberniích byla v průměru o 59% vyšší než v neruských; ruští rolníci tak měli se státem nevyřízené účty.
Stolypinova agrární reforma, otevírající rolníkům trh s půdou a zbavující rolnickou obščinu jejího archaického komunismu rolníky probudila. Jejich dosavadní svět se začal rozpadat. Sice v něm ještě fungovala tradiční solidarita, ale noviny bylo plné informací, že „o rozdělení půdy se mluvilo po celé Rusi“. Odpadlíci, kteří zatoužili po samostatnosti, byli vražděni, vypalováni nebo vyháněni z vesnic. Byla to již skutečná občanská válka. Stát však reformy tvrdě prosazoval s cílem proměnit ekonomiku země během 20 let. Zároveň to ale chtělo změnu myšlení a přístupů u celé jedné generace.
Rozpory mezi ekonomicky aktivní a vzdělanou částí obyvatelstva a starosvětským způsobem řízení vyvolávaly stále nové konflikty prakticky denně.
Teror extremistů z „Národní vůle“, který dostihl Alexandra II., našel počátkem XX. století své pokračovatele v mládeži již jinak ideově vzdělané. Zahynuly tisíce lidí – ministři, gubernátoři, generálové, důstojníci, kněží, kupci, rolníci i prostí obyvatelé, ženy i děti.
Byl zabit ministr lidové osvěty A.P. Bogolepov, ministři vnitra D.S. Sipjagin i V. K. Pleve. Rozpory mezi státní mocí a společností dosáhly vrcholu typického pro revoluce. Statkář Pavel Miljukov, žák významného ruského historika V.O. Ključevského a budoucí předseda parlamentní strany konstitučních demokratů to vyjádřil takto: „Ještě dva nebo tři atentáty na carské ministry a budeme mít ústavu“. Jeho heslem bylo „Buď ústava, nebo válka!“ V pamětech členky ÚV této strany A. Tyrkovové - Williamsové jsou tenkrát převládající myšlenky popsány jednoznačně. Heslem kadetů (parafrázujícím verš antického básníka Vergília „flectere si nequeo superos,Acheronta movebo“) bylo: „Nevyslechnou-li nás Bohové, vyzveme Peklo!“ . Byli vlastně odhodláni v zájmu své věci spolčit se i s ďáblem.
17. října 1905 podepsal car manifest „O zdokonalování státního zřízení“. Rusko se z absolutistické monarchie stalo monarchií konstituční. Každý zákon měl být přijímán parlamentem, Státní dumou.
O stupni připravenosti reformy lze usuzovat z toho, že se o ní gubernátoři dozvěděli až z novin.
Je tak otázkou, zda byla země na takovou svobodu vůbec připravena. Velkokníže Alexandr Michajlovič k tomu sarkasticky poznamenal: „Ruský car je od nynějška karikaturou anglického krále a to v zemi, která se v době, kdy byla v Anglii přijata Magna Charta, nacházela pod tatarským jhem. Syn cara Alexandra III. souhlasil se sdílením své moci s bandou spiklenců, politických vrahů a policejních provokatérů“.
V politické reformě z roku 1905 lze tak spatřovat jistou analogii se sovětskou „perestrojkou“, v podstatě vedoucí k pádu Sovětského svazu. Ústřední otázkou zůstávalo, zda začít reformami politickými nebo ekonomickými.
To vystihl i zásadní rozhovor Michaila Gorbačova s Teng Siao Pchingem 16. května 1989 v Pekingu. K reformám probíhajícím v té době v Sovětském svazu i v Číně tehdy Gorbačov řekl: „Vy jste zahájili změny v ekonomice, my v politice, ale výsledek bude nakonec stejný.“ Tehdejší čínský vůdce mu ale odpověděl: „Výsledky budou různé“.
Tento rozhovor mi potvrdil pozdější ministr zahraničí Ruské federace Jevgenij Primakov, člen tehdejšího doprovodu generálního tajemníka KSSS.
Gorbačovovy reformy, vycházející z ústavnosti stranických orgánů, nakonec politický systém SSSR rozvrátily. Jakmile KSSS začala ztrácet moc, začala se měnit v živou mrtvolu, které se co nejdříve chtěli všichni zbavit.
K něčemu podobnému došlo i v carském Rusku. P.B. Struve, syn permského gubernátora a vnuk vynikajícího astronoma a zakladatele Pulkovské observatoře později kajícně vyprávěl, jak zareagoval po zprávě o zničení ruské flotily u Cušimy v Rusko-japonské válce : „Rozechvěl jsem se radostí, neboť právě v té chvíli jsem si uvědomil svůj vztah k vlasti“.
Po vydání Manifestu nastoupily do politického boje mohutné hospodářské síly a zmocnily se ideologických a politických platforem.
Stolypinovy reformy byly pokusem protáhnout se mezi kladivem modernizace a kovadlinou tradiční společnosti. Usilovaly o svéráznou kolektivizaci pomocí mechanizace orby na rozsáhlých výměrách půdy, vybudování obilních sil, využití pásových dopravníků, uplatnění skladové a dopravní logistiky a poskytnutím levných úvěrů. Sledovaly úkol přeměnit zemědělství, tehdy klíčového činitele tehdejší ekonomiky, ve vysoce výnosné odvětví. Po získání půdy připomínali rolníci armádu
beze zbraní a bylo na státu, aby je rozhodujícím způsobem podpořil a omezil hrabivost silných hospodářských hráčů, mezi nimiž vynikali francouzští magnáti trhu s obilím. Obchod s obilím, tento základ existenčních jistot tuzemských hospodářství, ovládali spekulanti a lichváři. Výkup obilí „na stojato“ a výplata nízkých záloh za budoucí úrodu vedly k obohacení překupníků, ale zemědělská ekonomika tím přicházela o své rozvojové prostředky.
Předseda vlády Stolypin (1862-1911) reformu pojal jako výzvu tehdejšímu finančnímu světu. Požadoval, aby byl státní Rolnický půdní fond podřízen ministerstvu vnitra (byl i ministrem vnitra) a na podporu zemědělství vydal obligace v obrovské výši 500 mil. rublů. Jeho návrhy však finančníci v čele s tehdejším ministrem financí Kokovcovem zablokovali. Přesto, že ruské zásoby zlata byly největší v Evropě, se ministerstvo financí rozhodlo nic pro zemědělství neudělat. Silně to něco připomíná.
Navíc nedostatečná úroveň průmyslu a rostoucí potřeby ekonomiky vyžadovaly, aby vláda podpořila i monopoly v jednotlivých odvětvích (Prodamet, Produgol a další), což vedlo k přiškrcení středních a drobných výrobců a růstu monopolních cen. Mimo jiné to nutilo Radu ministrů (vládu) k omezujícím opatřením pro partnerské monopoly. Navíc součinnost úředníků a průmyslníků vytvářela široké pole pro korupci. Například revize senátora Nejghardta (Stolypinova švagra) odhalila v letech 1901-1909 korupci ve státních zakázkách v dopravě a zbrojní výrobě.
Podle Vasilije Šulgina ( 1878-1976,ruského nacionalisty, monarchisty a jednoho z organizátorů Bílých) vedl ke Stolypinovu zavraždění zejména boj o finanční trh, vedoucí zároveň ke státnímu převratu.
Závěrem tohoto finančního extempore bylo, že po Kokovcovově demisi se v lednu 1914 došlo k radikální změně vládní strategie a finance impéria se „vrhly“ na výrobní síly. Byly schváleny pětileté (!) plány na zlepšení hospodaření s půdou, zlepšení a rozšíření železniční sítě včetně Turksibu a Jihosibiřské magistrály, na výstavbu elektráren na Dněpru a ve Volchovu, přístavů a sil. Bylo však již pozdě. Do vypuknutí první světové války zbývalo pouhých osm měsíců.
Kromě politických stran a je podporujících ekonomických subjektů o své místo na slunci stále aktivněji usilovala i vzdělaná mládež. V počtu středoškolsky vzdělaných mladých lidí předstihlo Rusko Francii, v počtu studentů technických oborů na tom bylo stejně jako Velká Británie. Ideově byla mládež oporou liberální opozice, cítila se však „zbytečnou generací“.
Lze to přiblížit příkladem z nedávné minulosti. V osmdesátých letech minulého století se zásadně změnila struktura sovětského exportu; v roce 1970 činil podíl strojů a strojního vybavení na exportu 21,5%. V roce 1987 však klesl na 6% a v témže poměru se naopak změnily dovozy. Vývoz ropy a ropných produktů stoupl přibližně o 30%. Ohromný počet
absolventů technických škol nenacházel uplatnění a měnil se ve svých disciplínách ve věčně nespokojené mladé čekatele.
Mládež carského impéria měla veškeré důvody pro svou nespokojenost. Nebylo náhodou, že v bělogvardějských armádách nepřevládaly ani tak monarchistické jako spíše liberálně demokratické názory.
Dnes má Ruská federace 5,5 milionů studentů s nejasnou perspektivou.
Nasnadě je otázka, zda země se středně rozvinutou ekonomikou nacházející se ve fázi modernizace a usilující o dosažení vyšší úrovně toho mohla dosáhnout klidnou cestou, bez převratů a revolucí. Odpověď zní ano, pokud by nebyla vtažena do I. světové války. Impérium sice muselo hájit své zájmy na Balkáně, ve Středozemí a na Blízkém a Středním Východě, ale to činilo vždy, již od dob Moskevského knížectví. Uzavření černomořských Úžin způsobilo obrovské ztráty, neboť zablokovalo hlavní trasu exportu obilí. Krajně nebezpečné ale bylo bojovat za situace, kdy Impérium trčelo po krk ve vlastních vnitřních problémech.
Francouzský velvyslanec v Rusku Paleologue popisuje ve svém deníku hlavní příčiny ruského trápení, mimo jiné i zběsilého růstu cen takto: uzavření zahraničních trhů, přetížení železniční dopravy, „nedostatek kázně a cti v administrativě“.
Obrovský význam měla změna v přístupu generality, střetávající se s neřešitelnými problémy v týlu, s korupcí, spekulací a neustálými kádrovými rošádami ve vládě. Přivedlo ji to k vměšování se do politiky. Cara tlačila ke znárodnění podniků, požadovala odstranění bankovních spekulantů, šroubujících v obranném průmyslu vzhůru ceny úvěrů vzhůru, zavedení vojenské přejímky na závodech a (!!!)zřízení funkce „válečného diktátora“. V podstatě jim při tom šlo o efektivnější správu země.
Car generály odmítl a ti se vzápětí začali kontaktovat s opozicí podporovanou politickými a finančními šíbry.
Mikuláš II. se chystal nabídnout Dumě (parlamentu) možnost vytvářet vládu, pochopitelně ale až po vítězství.
V černobílém propagandistickém vidění, volně šířeném Dumou i novinami, se nakonec vše stočilo na cara. Měl abdikovat, Dumě měla být předána výkonná moc a poté se mělo rychle kráčet k vítězství. Car byl diskreditován fámami o jeho alkoholismu, o nevěře carevny a široce byl prezentován vliv Grigorije Rasputina, i když ten reálný vliv na život státu neměl.
Rasputin, prostý venkovský hlasatel názorů, mluvil o rolnické monarchii a zrušení šlechtických privilegií; ty však až na vlastnictví půdy již stejně neexistovaly. Hlásal, že klášterní a státní půda by měla být rozdělena mezi rolníky, především ty, kteří bojovali
ve válce. Půda statkářů měla být vykoupena a přidělena rolníkům. Především ale požadoval ukončení války za jakýchkoliv podmínek s tím, že jakýkoliv mír bude spásou Ruska. Mírové podmínky se měly měnit až poté, co Rusko opět nabere sílu.
Fámy o Rasputinových výrocích vojáky, finanční a průmyslové kruhy, Dumu i velvyslance spojenců velmi znepokojily, neboť přerušení bojových operací na rusko-německé frontě by bylo pro Dohodu katastrofou.
Jeho sny o půdě byly přitom nerealizovatelné. V roce 1917 bylo v 27 guberniích evropské části Ruska v rukou bank 32 milionů děsjatin (téměř 35 milionů hektarů) statkářské půdy, což se téměř rovnalo úvěrům na podporu průmyslu. A právě o tuto půdu mělo jít. Její vyvlastnění by však vyvolalo krach finanční soustavy státu.
Nakonec stála otázka takto: buď začne imperiální moc fungovat jako za Petra Velikého, nebo se její oponenti postaví proti ní.
Rasputin (považující se za ideologa separatismu) byl zavražděn carovými příbuznými. Tento záměr schválilo britské velvyslanectví jen tři dny poté, kdy Německo nabídlo Dohodě mír. Ránu jistoty vpálil Rasputinovi do hlavy anglický špion. Podle současníků „Petrohrad Griškovu smrt oslavoval tři dny“. To znamenalo, že politické násilí se stalo hlavním argumentem.
Člen francouzské mise v Rusku hlásil do Paříže: „Velvyslanec (anglický velvyslanec J. Buchanan) se změnil, dá se říci, v nápovědu dramatu a ani na minutu neopustil kulisy“.
Došlo fakticky k tomu, že Impérium nemělo žádné skutečné příznivce. Všichni stáli proti němu: členové carské rodiny, generálové, bankéři, průmyslníci, vůdci stran, poslanci Státní dumy, členové Státní rady, církevní hierarchie (dokonce i ta!), spisovatelé, básníci, novináři, advokáti, studenti, gymnasisté…Výbuchy jejich nespokojenosti dopadaly na armádu, skládající se z rolníků s požadavky vůči státu. Lze k tomu lze přičíst i rozhodnutí spojenců vystřídat samotného cara…
Hospodářská situace byla vypjata do krajnosti. Poslanec Státní dumy, minský duchovní Okolovič citoval ve svém vystoupení jakéhosi generála a jeho recept boje s růstem cen: pověsit na železničním vagonu jednoho náčelníka stanice, jednoho kupce a jednoho bankéře a „pustit to trio“ po všech železnicích.
Max Weber (1864-1920, německý sociolog a ekonom) předpovídal, co může zachránit Rusko: „ Odstranit tyto obtíže může pouze dlouhá sociálně revoluční diktatura. Pod sociálně revoluční vládou si nepředstavuji někoho, kdo každého nemilosrdně sedře z kůže, ale prostě takového politického vůdce, pro kterého na ruské podmínky „mladé“ soukromé vlastnictví půdy – což je v podstatě majetek statkářů a feudálů –
nebude nějakou svátostí. Jsou-li v Rusku takoví lidé, nevím, ale mohou přijít nadlouho k moci, bude-li uzavřen mír“ (v I. světové válce).
Nakonec tuto předtuchu realizovali bolševici a provedli modernizaci s krutou rozhodností. Jiné prostředky k dispozici ani neměli.
Otázkou je, nakolik existují paralely se současností.
Hrozby a problémy současnosti lze specifikovat takto:
- hospodářská blokáda Západem
- zatahování Ruské federace do bojové činnosti v zahraničí
- ovládání průmyslu bankovním kapitálem
- chybějící ideová podpora společností
- nejistota mládeže ve své budoucnosti
- inflace
- kriminalizace myšlení mas
- problémy právního systému
- absence srozumitelné národnostní politiky
- antisovětismus části politické třídy
- rozpor mezi zájmy vládnoucí vrstvy a obyvatelstva
Všimněme si v této souvislosti posledního hodnocení stávající situace. Prezident Putin potvrdil nebezpečí narušení suverenity Ruska.
Ve svém vystoupení v kolegiu FSB (Federální služby bezpečnosti) 26.února varoval před hrozbami Rusku před volbami: „Je nutné potlačit jakékoliv vnější pokusy vměšování do průběhu voleb, do našeho vnitřního politického života. Takovéto sofistikované postupy existují a byly již mnohokrát použity v celé řadě zemí. Zdůrazňuji, že je to přímá hrozba naší suverenitě a budeme proto na ni odpovídajícím způsobem reagovat“.
Vzápětí ředitel FSB Bortnikov prohlásil, že v zahraničí i v Rusku jsou lidé „toužící vyprovokovat nelegitimní výměnu politického vedení naší země“.
Nehledě na výše uvedené skutečnosti však dnes reálná hrozba zopakování buržoazně demokratické revoluce v Ruské federaci neexistuje.
Obyvatelstvo se v drtivé většině staví proti všem protistátním jevům, neboť má v sobě téměř geneticky zakódováno povědomí o ztrátách v revoluci a občanské válce. Armáda a silové struktury jsou plně pod kontrolou státní moci. Vliv západní propagandy je nevýznamný. Nesystémová opozice ovládaná většinou margináliemi kapitalistické elity nemá podporu obyvatelstva. Reálná síla liberální inteligence schopné zříci se ve jménu ideálu služby spravedlnosti jakýchkoliv nároků z politického pole zcela zmizela, vlastně se sama zničila.
Všimněme si proto posledního hodnocení stávající situace. Prezident Putin potvrdil ohrožení suverenity Ruska
Přesto v doslovu musím jako varování citovat názor George Kennana ( 1944-46 šéf americké mise v Moskvě, 1951-52 velvyslanec USA v SSSR) na ruské události v roce 1917:
„V současnosti je nejrozšířenějším názorem (který sdílí i autor), že ruská revoluce byla přese všechno nahodilým jevem a výslednicí několika náhodných souběžných událostí bez jakýchkoliv logických souvislostí. Kdyby nebylo těchto náhod, mohlo vše proběhnout i zcela jinak“.
(z ruského originálu přeložil Miloš Hodač)