Michal Reiman: Ukrajinská krize a její důsledky

Prof.Phdr. Michal Reiman DrSc

Ukrajinská krize a její důsledky.

Prof.Phdr. Michal Reiman DrSc

Ukrajinská krize a její důsledky.

Recenzoval prof. Leonid G.Bělkin, DrSc.

Je mi dost let a nechtěl jsem vstupovat do politické diskuze, která nebude krátká a která po jejích účastnících bude vyžadovat značnou energii a osobní nasazení. Obsah a důsledky současné ukrajinské krize, a také způsob, jakým se o ní referovalo a referuje v médiích, vedly mě však k tomu, abych do ní přesto vstoupil. 

Patřím ke generaci, která si dobře pamatuje, že ve vzdáleném roce 1991 někdejší SSSR sehrál pozitivní roli ve změnách Střední Evropy a Balkánu: stáhl z nich svá vojska a zařízení a umožnil tím normalizaci a demokratizaci zdejších vztahů, které byly všestranně ovlivněny existencí „sovětského bloku“. Na oplatku země NATO, především USA, ústně, nicméně závazně přistoupily na dohodu, že hranice NATO nepřekročí čáru, na níž se nacházely před sjednocením Německa. Později, když se ukázalo, že Rusko i po „perestrojce“ zůstává samostatným faktorem mezinárodní politiky, tato hranice byla postupně, řadou jednostranných aktů posunuta na východ. K dnešnímu dni všechny evropské země někdejšího východního bloku, jakož i řada států, které vznikly na území někdejšího SSSR, jsou členy NATO. Nicméně ani tato skutečnost, ani pozdější vstup řady z nich do EU je neuklidnily; jsou i dnes konfrontovány se situací, že hospodářsky, kulturně i národnostně zůstaly v mnohém závislé na opětně sílícím Rusku. Nedůvěřují tak plně garanciím NATO a chtějí dosáhnout stavu, za něhož nebude docházet ke  konsolidaci a posilování Ruska. V tomto bodě se jejich zájem dnes často shoduje se zájmy USA, které s obavami sledují rostoucí vliv Ruska na Blízkém Východě, v Severní Africe, na Dálném Východě, v Latinské Americe a také v Evropě. Rusko je přitom dnes zemí, která se dynamicky vyvíjí, není sice v pohledu ze Západu zemí demokratickou, není však také  zdaleka zemí totalitní.

Zdánlivě nejschůdnější cestu jak zabránit růstu vlivu Ruska v posledním patnáctiletí nabídla metoda dvojice Clintonové a Allbrightové, metoda mobilizace radikálně-nacionálních sil v národních útvarech někdejšího SSSR, umožňující těmto silám chopit se moci a nastolit v nich radikálně protiruské režimy. Tato metoda byla odzkoušena v Gruzii a za prvního “majdanu” v Kyjevu; v obou případech s velmi problematickými výsledky. Totéž platí i o zvláštním případu svržení komunistického režimu v Srbsku.

Na Ukrajině pokus o převrat tohoto druhu byl prvně odzkoušen před zhruba desítiletím, za první volby Janukoviče do funkce prezidenta. Tehdy pomocí tvrdého nátlaku Západu a pomocí hrubého překročení volebního zákona se podařilo dosáhnout zrušení výsledku voleb a dosadit do vrcholných státních funkcí dvojici Juščenka a Tymošenkové. To ovšem poměr sil v zemi zásadně nezměnilo; v dalším volebním období byl znovu zvolen Janukovič, jehož moc jako prezidenta znatelně vzrostla. Řada hodnostářů předchozího režimu, včetně Tymošenkové, pro přečiny majetkové či služební povahy putovala do vězení.

Janukovič se ovšem nakonec ukázal slabým prezidentem. Obával se konfliktu s oligarchy a západními partnéry. Jeho kurs  vyústil v posílení moci oligarchů a návrh asociační smlouvy EU a Ukrajiny. Ten zcela ignoroval kooperační vztahy Ukrajiny a Ruska a ohrozil Ukrajinu těžkými hospodářskými následky. Když se tato skutečnost stala zjevnou, ukrajinská vládní špička - Janukovič a Azarov - nenašly jinou možnost než požádat EU o odklad podpisu smlouvy a o její úpravu za spoluúčasti Moskvy. Funkcionáři EU ovšem reagovali jako uražení mocipáni. A protože víme, kolik reálné moci mají, resp. měli p. Baroso i p. Ashtonová, můžeme předpokládat, že někomu ve Washingtonu či Brusselu se zazdálo, že již chycená ryba se chce utrhnout  z udice. Je ovšem možné, že to bylo značně jednodušší: na zmíněných adresách někdo měl smlouvu za nástroj, povoláný zrušit dosavadní rozsáhlé vztahy Ukrajiny a Ruska. Nešlo přitom o zájem evropský, o překonání pohromy na Ukrajině, která tím vznikne, se bude muset postarat hlavně Evropa.

Nechci se vracet k událostem druhého majdanu, které následovaly. Pro každého rozumně uvažujícího člověka je zřejmé, že několikatýdenní pobyt desetitisíců lidí v Kyjevě, mimo domov, stál majland. Ten nebyl z ukrajinské státní pokladny. Na Západě, v USA a některých evropských zemích platilo proto jako samozřejmé, že jejich státníci v ulicích se smějí angažovat proti  právoplatné vládě a prezidentu Ukrajiny. Za asistence těchto státníků či jejích úředníků se obsazovaly veřejné budovy, na bezpečnostní síly se vrhaly molotovovy koktejly a posléze se objevili i neznámí střelci, jejichž národnost a státní příslušnost nebyla vyšetřena ani zjištěna. Jejich obětmi se stalo několik desítek lidí z řad demonstrujících i bezpečnostnich sil, které měly zákaz použit zbraní. Do čela majdanu byli přitom již dříve dosazeni příslušníci „Pravého sektoru“ a dalších pravicových sil, čimž byla zajištěna zásadní změna v zaměření demontrací: od boje proti oligarchům a korupci se přešlo k boji proti “ruské nadvládě”.

Vítězství „majdanu“ bylo rovněž zajištěno zvláštním způsobem: byly dohodnuty zásadní změny v čele státu a ve způsobu jeho správy. Měly být realizovány demokratickou cestou do konce roku a vyměnit dosavadní administraci Janukoviče za administraci jinou, nově zvolenou. Zástupci Německa, Francie, Polska a Ruska, kteří jednali s Janukovičem, akceptovali tento plan a jmenem svých vlád garantovali jeho uskutečnění. V souladu s touto dohodou Janukovič pak zajistil stažení bezpečnostních sil ze středu Kyjeva, což mělo přispět k normalizaci situace v městě i na majdanu. Představitelé garantujících stran však nestačili ani dohopsat ke schůdkům svých letadel v Borispolu a všechno bylo jinak. V Kyjevě za vedení “pravého sektoru” sílami majdanu byl uskutečněn státní převrat a dohody letěly pod stůl. Protivníci převratu byli v dalších dnech v ulicích napadání I zabijení, vyřvávalo se “Rusové a Židé na šibenici”. Celé toto odporné divadlo ústilo později v zapálení “odborového domu” v Odese, kde zaživa bylo upáleno na 50 odpůrců převratu; ti, co vyskočili z oken, byli utlučeni pálkami. Žádná z vlád, která předchozí dohodu garantovala, proti převratu a porušení dohod neprotestovala. Kyjev však mezitím navštivil nejen ředitel US bezpečnostní služby, ale o něco později i americký viceprezident Biden, který zde projevil představitelům nově ustavené vlády podporu.

To celé ovšem bylo pouze předehrou. V deníku nejisté barevnosti jsem si právě přečetl článek renomovaného politika, že “Ukrajinci mají právo rozhodnout”, a též článek renomovaného historika o tom, že “Novorossije” je imperiální vynález carevny Kateřiny II, jehož pomocí zcizila Ukrajincům jejich území. To celé povidání ve skutečnosti slouží pouze  jedinému: upřít Rusům postavení jednoho ze státních národů Ukrajiny a označit je za “národnostní menšinu”, která by měla mlčet a poslouchat. Počet Rusů na Ukrajině je ve skutečnosti nezjistitelný, největší část obyvatelstva na jihu a na východě Ukrajiny včetně Kyjeva a Zaporožja v běžném životě použivá ruštinu.  Vlastní hranice “ruské Ukrajiny” nebyly dosud vymezeny, nebylo to potřebné. Soukromě jako převážně ruské se uvádějí oblasti a města Charkov, Lugansk, Doneck, Zaporožje, Odesa, Nikolajev, často Dnepropetrovsk a dříve Krym. Ruština vysoce převažuje také v hlavním městě – Kyjevu. To vše jsou hospodářsky a kulturně nejvyspělejší části země. Prohlášení nové administratvy Ukrajiny (snad je právě zrušeno), že nepřipustí uznání ruštiny jako druhého státního jazyka a neuzná ani autonomní práva ruských regionů nelze proto hodnotit než jako výslovnou provokaci národnostního konfliktu a občanské války. To ostatně není žádným dodatečným zjištěním. Každému odpovědnému evropskému státnikovi bylo již dlouho známo, že nešetrné zacházení s Rusy na Ukrajině může snadno přivodit občanskou válku. Lze také s jistou mírou pravděpodobnosti tvrdit, že autoři zmíněných prohlášení k nim sáhli se záměrem vytvořit stav konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou, neboť se vědělo, že Rusko nemůže mlčky přihlížet k násilnému potlačení ruského  obyvatelstva Ukrajiny.

Je třeba se zmínit I o ruské “anexi Krymu”, který byl do roku 1954, nikoli do roku 1866, jak se zřejmě domnívají poradci amerického prezidenta B.Obamy, nedílnou součásti Ruska. Teprve po uzurpaci moci v SSSR 1953 N.Chruščev, který ze Stalinovy vůle po 14 let vládl Ukrajině, se rozhodl připojit Krym k Ukrajině. Nepředcházel tomu plebiscit, ani veřejné jednání zákonodárných orgánů Ruska či SSSR, bylo to rozhodnutí samovládce v totalitním státě. Putin nastolil otázku Krymu až ve chvíli, kdy vzniklo reálné nebezpečí vytlačení Ruska z akvatoria Černého moře. Výsledky krymského referenda, které zde v souvislosti se současným vývojem na Ukrajině proběhlo, jsou ještě v čerstvé paměti. Žádný útěk obyvatelstva z Krymu se nekonal, za jeho připojení k Rusku byla zaznamenána jediná oběť na životě, způsobena neznámým střelcem, který dva další lidi zranil. Ve větším počtu z Krymu odešli pouze příslušníci ukrajinských ozbrojených sil, odešli se zbraněmi a vojenskou technikou, včetně námořních lodí, aniž jim v tom kdokoli bránil. K dnešnímu dni ruské občanství na Krymu nepřijalo či nežádalo pouze 33 tis. lidí.

Nechci se zde zabývat následnou občanskou válkou na Ukrajině, která právě končí. Válku nevyvolali obyvatelé Donbasu, ale vláda Ukrajiny, která odmítla jednat o otázkách jazyka a autonomie ruského obyvatelstva. Nasadila proti Donbasu ozbrojené síly, do nichž zapojila extremně nacionalistická a fašistoidní seskupení a strany, ochotné páchat zločiny na civilistech, dětech, ženách a stárcích, na lékařích a jejich pacientech. Počet utěčenců z Donbasu do Ruska činí 850 tis.lidí, neoficiálně - 1 mil. a více. Na Ukrajině a v Bělorusku je jich na 250 tis.  Vraťme se proto do našeho roku 1992 a představme si, že by čs. vláda na požadavky slovenských národních orgánů vytvořit vlastní slovenský stát odpověděla tím, že by poslala na Slovensko jednotky čs. armády. Ty by podrobily leteckému bombardování Bratislavu, Košice, B.Bystricu, Žilinu, použily přitom také zakázané kasetové a fosforečné bomby a ostřelovaly těžkým dělostřelectvem obytné čtvrti měst, školy, školky, nemocnice, autobusy s utěčenci a dětmi, veřejná prostranství a parky, obchody a tržiště, vodovod a elektrárny, zamezily by dovozu do měst potravin, vody a léků. Vláda by také zastavila vyplácení důchodů a obstavila bankovní účty občanů atd. To vše se ovšem stalo na Ukrajině a pokračovalo den co den po dobu 4 měsíců. Po celou tu dobu vláda ČR i orgány EU a NATO ukrajinskou vládu plně podporovaly, aniž se od zmíněných hromadných zločinů distancovaly a žádaly jejich neprodlené zastavení. Máme to vědět a nezapomínat: jsme za to spoluzodpovědni.  

Nezabývám se zde postupem Ruska v této krizi, jistě není bez vážných  chyb a provinění. Nesouhlasím s politikou Ruska a jeho vlády v četných bodech, avšak abychom byli oprávněni mluvit o chybách jiných států, musíme si udělat pořádek ve vlastním domě. Byl bych proto rád, kdyby p. Stropnický, který se za pravdivost zpráv o ruské invazi Ukrajiny zaručil veřejně, veřejnosti také sdělil, o které jednotky a v jakém počtu šlo. Nejde nikterak o maličkosti, které se zjišťují pouhým názorem a míněním politiků.  

Je třeba se vážně zamyslet i nad mezinárodními důsledky současné krize. Byla zbochybněna další existence UNO jako organizace zajišťující mír a pokojné řešení konfliktů mezi státy. Byla rovněž zpochybněna Rada bezpečnosti, vytvořená také proto, aby se předešlo konfliktům a srážkám velmocí. Osobily si je USA a seskupení států, které je podporuje. Platí to nejen o ukládání hospodářských či jiných sankcí, ale I o vojenských operacích (Blízký Východ, Severní Afrika apod.) Metoda jednání a dohod byla tak v četných případech nahrazena metodou vojenského násilí. Nejde přitom pouze o vyřazování z rozhodování Ruska nebo Číny. Nelze se upínat pouze na problémy východu Evropy, do popředí se již dnes tlačí Blízký Východ, Severní Afrika, Dalný Východ ap. Co způsobí dnešní politika s naší bezpečností za deset let? Pokud jde o NATO a jeho efektivitu, zaměřenou na “protiruskou prevenci”: dnešní Rusko není bývalý SSSR, opřený o velký a lidnatý blok států. Následkem  současné krize NATO přenáší vojenská zařízení do míst bezprostředního doteku Ruska a států EU, kde Rusko se cítí zájmově vážně ohrožováno. Nezbývá než připomenout, že války většinou nevznikají proto, že by si je politici nebo vojáci přáli. Měli bychom to důkladně zvážit, neboť v případné válce, i kdyby nebyla nukleární, ze Střední Evropy nezbude moc a živí budou zřejmě závidět mrtvým. Posouvání hranic NATO na východ nás před tím nechrání, spíše vážně ohrožuje. 

Projekt EU, který původně sledoval cíl etablovat Evropu jako novou světovou velmoc, schopnou uplatnit hospodářský, kulturní a lidský potenciál Evropy, se stále více mění v projekt Evropy jako mocenského a hospodářského přídavku USA. V Evropě nevznikla kombinace států, která by jí dovedla stmelit: Německo je zatíženo svou minulostí, Francie tradičně nedisponuje dostatečným mocenským potenciálem, aby trvale ovlivnila vztahy v Evropě; imperiální Velká Británie je i dnes pouze podmíněně státem evropským. O to více EU potřebuje dobré, stabilní a vstřícné vztahy s Ruskem, schopné  korigovat a vyvážit vztahy v Evropě samé. EU i NATO trpí na to, že do jejich čela jsou dosazováni představitelé malých států, které postrádají předpoklady politické samostatnosti a samostatného rozhodování. Vyvážená rozhodnutí jsou tak nahrazovány nadvládou byrokratické mašínérie a rozhodování evropských zemí lze často sotva nazvat svobodným. To nespraví žádný evropský parlament. Je na čase to zásadně změnit.