Václav Klaus: Předmluva k publikaci Česká politika a média po roce 1989

Petr Žantovský: Česká politika a média po roce 1989

Předmluva k publikaci IVK

Petr Žantovský: Česká politika a média po roce 1989

Petr Žantovský je ve světě médií jako doma. Jako novinový, internetový i rozhlasový publicista je sám mediálně činný, jako dlouholetý člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání poznal média jako objekt státní správy, coby pedagog se mediálním světem zabývá jako předmětem studia (vyučuje ekonomickou žurnalistiku na Národohospodářské fakultě VŠE a média a žurnalistiku na Akademii managementu a komunikace).

Přesto je jeho kniha riskantní a odvážná. Mediální svět je plný lidí, živících se frázemi o výlučnosti žurnalistiky, o potřebě „zodpovědného“ mediálního působení, o nutnosti média na jednu stranu privilegovat, na druhou všemožně regulovat. Tito „mediální odborníci“ opisují jeden od druhého, citují se navzájem a objíždějí konference a semináře s postoji, jejichž cílem je spíše sofistikovaně vypadat, než snad něco přínosného opravdu říci.

Petr Žantovský se snaží, aby ho tento proud nestrhl. Snaží se o to s maximálním úsilím, a proto se od ostatních představitelů tohoto oboru odlišuje. Nepřipisuje médiím démonický a výlučný význam, snaží se prokázat, že pravidla platná v jiných oborech by měla platit i u médií. Proto vždy důsledně odlišuje, mluví-li o státním (či veřejném) či privátním sektoru, proto nemá regulační choutky, proto nečiní z žurnalistů nadřazenou kastu. Daleko více se zamýšlí nad tím, co dělají média s námi, jak za vším, co se nám v nich prezentuje, bývá nějaký zájem. Ne vždy nejčistší.

To mu umožňuje udržovat si od světa médií přiměřeně zdravý odstup, usnadňující jeho nezaujaté zkoumání. Zkoumání, které ho nemůže dovést k jinému závěru, než že mediální svět sice nezměníme, ale musíme změnit svůj vztah k němu. Musíme si od něj každý najít svůj vlastní, přiměřeně zdravý odstup. Snažím se to dělat celý svůj politický život.

To je i případ knihy, kterou máte v ruce. Proto také autor nepíše o tom, jak by média měla či neměla vypadat, ale jen o tom, co média jsou a nejsou. Je to kniha, která se zabývá především vzájemným dotykem dvou světů, politiky a žurnalistiky.

Provází nás posledním dvacetiletím našich moderních dějin, které si ještě mnozí dobře pamatujeme. A právě na půdoryse konkrétních dějů Petr Žantovský ukazuje, jak vypadala mediální manipulace, jak média podléhala mocenské a zájmové objednávce a jak politika nadbíhala povrchní a vrtkavé přízni médií na úkor svých zásad. Časový odstup od těchto historických dějů mu umožňuje pohlédnout na roli médií tak, jak si to současníci většinou ani nemohli nebo nestačili uvědomovat.

Právě tento odstup nám autor doporučuje. A vyzývá nás, abychom se na základě minulých zkušeností zkoušeli orientovat i v dějích přítomných a demaskovat evidentní fakt, že si s námi zase někdo lacině hraje. Jen tak můžeme zůstat sami sebou.

Petr Žantovský svou knihu člení do kapitol podle různých časových období a jejich hlavních událostí, a to především z pohledu role médií v nich. Krok po kroku se tak vrací k momentům, které bychom podle demiurgů našeho veřejného mínění měli dávno zapomenout.

Nutně se tak dostává až k dnešku. A nahlíží i za něj. A protože je poctivým analytikem, nic moc od příštích časů neočekává. To by nenazval svou poslední kapitolu symbolickým „No Future“. Je k nám ale milosrdný a za tímto nekompromisním heslem připojuje otazník. Odpovědět si budeme muset sami.

Pisatel této předmluvy se s Petrem Žantovským setkal před řadou let, když s ním autor dnes vydávané knihy dělal rozsáhlé interview nazvané „Tak pravil Václav Klaus“, které v roce 1998 knižně vydalo nakladatelství Votobia. Myšlenka na něj vznikla na straně Petra Žantovského a jeho dvou kolegů Petra Jünglinga a Tomáše Koudely v listopadových dnech roku 1997 a já jsem to ve vypjaté atmosféře po „sarajevském atentátu“ rád přijal. Bylo to něco úplně jiného než normální novinařina. Tazatelé byli mimořádně dobře připraveni a měli cit pro věc. Když jsem si tuto knihu teď, při psaní této předmluvy, s odstupem 15 let, přečetl, zdálo se mi to jako prehistorie, leccos z toho jsem zapomněl už i já, ale na druhé straně jsem si uvědomil, že jsme oba – Petr Žantovský i já – ve svých názorech zcela konzistentní.

Institut Václava Klause chce vydávat publikace nejen své vlastní, ale i publikace názorově spřízněných autorů. Vážili jsme si toho, že nám Petr Žantovský svůj rukopis nabídl. Věřím, že si najde pozorné čtenáře.

Václav Klaus, 7. října 2013