26.05.2015 | 21:00

Stanislav Termann: Vůdcovství

Stanislav Termann - Vůdcovství

Vůdcovství

 

Stanislav Termann 

Motto:

„ … Je potom přirozenou pravdou, že v případě nemoci má jít ke dveřím lékařů boháč i chudák a že každý, kdo si žádá být "řízen, má jít ke dveřím toho, kdo je schopen vládnout, a ne aby vládce žádal ovládané, aby se jim od něho dostalo vlády, - pokud by byl pro ně z něho opravdu nějaký užitek“ (Platón) (1)

 

 

Vymezení tématu

Již několik let prožívá většina zaměstnavatelů v České republice období, kdy si uvědomuje, že východiskem z krize není jen hledání nových příležitostí, strategické plánování a důsledná realizace změny v obvyklých osmi krocích. Docházejí k poznání, že krizová opatření, transformace, restrukturalizace, reengineering je úspěšný jen v případě, že ho koordinují manažeři, kteří jsou schopni zapojit do procesu změny nejen realizační projektové týmy, ale i všechny zaměstnance firem a společností. Pokud se vrcholové vedení domnívá, že navrhne změny, které vyžadují zvýšené úsilí od managementu, který sám do té doby ve svých úsecích sám od sebe žádné změny po léta nenavrhl, tak se většinou dočká jen symbolického nebo předstíraného úsilí o realizaci strategických změn. Po této zkušenosti si vrcholové vedení zpravidla uvědomí, že potřebuje takové manažery, které vedení a koordinace nových cílů naplňuje, žádají nové cíle, aby mohli trvale profesně růst. Kdo jsou tito manažeři, kteří ochotně přebírají odpovědnost spojenou s vůdčí rolí ve skupině a dokážou dosáhnout cílů prostřednictvím svých podřízených? Kolik jich je ve společnosti? Proč většina manažerů si nejprve prošlapává profesní dráhu jako specialista a o manažerské dráze uvažuje jen velmi opatrně? 

Manažer může mít kvalitně definované strategické cíle, na základě těchto cílů trvale zlepšované procesy a na vysoké úrovni organizované profesní vzdělávání. Pokud ale nedokáže díky vůdčím schopnostem strhnout zaměstnance požadovaným směrem, tak budou zaměstnanci pracovat jen proto, aby si vydělali peníze a o svém profesním rozvoji pak uvažují bez propojení se záměry svého zaměstnavatele. Co jsou tedy vůdčí schopnosti, které dokážou strhnout lidi požadovaným směrem? Musíme se s těmito schopnostmi narodit nebo se dají získat učením? Koho si představujeme pod pojmem leader? Je velký rozdíl mezi řízením lidí a vedením. Světový odborník přes vedení lidí, John C. Maxwell, napsal: „Existuje velmi málo knih zabývajících se uměním vést, většina se jich zabývá uměním řídit. Lidé nechtějí být řízeni. Chtějí být vedeni. Kdo kdy slyšel o světovém řediteli? O světovém vůdci, to ano. Politický vůdce, jistě. Náboženský vůdce. Vůdce pracujících. Samozřejmě. Oni vedou ostatní. Neřídí je. Cukr vždycky vyhraje nad bičem. Zeptejte se svého koně. Můžete ho dovést k vodě, ale nemůžete mu nařídit, aby se napil. Pokud chcete někomu něco nařizovat, nařizujte sobě. Udělejte to a budete na nejlepší cestě k tomu, abyste přestali řídit a začali vést.“(2)

Michael Armstrong je názoru, že: „Vést znamená uskutečňovat něco prostřednictvím druhých. Kde je nějaký cíl, jehož je třeba dosáhnout, nebo úkol, který je třeba provést, a je k tomu třeba více než jeden člověk, tam se objevuje potřeba vedení. Všichni manažeři jsou bez výjimky vůdci v tom smyslu, že svou práci mohou udělat pouze s pomocí členů svého týmu, které musí inspirovat nebo přesvědčit, aby je následovali. Vést proto znamená podněcovat a inspirovat jednotlivce a týmy, aby se ze všech sil snažili dosáhnout žádoucích výsledků“(3).

V České republice je velké množství vzdělávacích a poradenských společností, které zájemce naučí, jak se k zaměstnancům chovat, jak delegovat úkoly, jak vybudovat týmy a dosáhnout týmové synergie, jak stimulovat podřízené k výkonu. Ne vždy se ale zabývají tím jak získat srdce a mysl podřízených zaměstnanců, jak je strhnout doopravdy požadovaným směrem, probudit v nich nadšení pro věc. České profesní prostředí je těžko vstřebává například bombastické prezentace ředitele společnosti Microsoft, Steve Ballmera, při kterých vyvolává nadšené ovace publika hlasitým křikem, vítěznými gesty a úvodními slogany jako: „Mám pro Vás poselství. Miluji tuto společnost“. Je tento emotivní projev ukázkou ideálního vůdcovství?

Pokud manažer koordinuje činnosti lidí, silou své pozice v hierarchii, pak jejich vedení lidí je možné označit jen řízením než vůdcovstvím. Warren Bennis, jeden z předních, světově uznávaných autorů na téma vůdcovství k tomu uvádí: „Příliš statický styl jednání manažerů, který uplatňují vůči svému okolí, vede k tomu, že mnoho lidí je začne, někdy i nerado, opouštět a hledat někoho, kdo by je skutečně vedl. Začnou hledat někoho, kdo si zaslouží jejich loajalitu a důvěru, nebo něco, co považují za smysluplné a rozumné.“(4)

Když manažer jen řídí, tak oznamuje zaměstnancům, co mají dělat. Ti pokud příkaz nedostanou, tak jejich motivace udělat něco pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy je jen omezená. Pokud jsou zaměstnanci vedeni, pak jsou jen usměrňování, nemusí jim být vždy pregnantně vysvětleno, co mají dělat. Moudrost starých čínských mudrců udivuje celý svět po mnoho století. Již 600 let před naším letopočtem, Lao-c´ řekl: „dobrý vůdce je nejlepší v případě, že si lidé sotva uvědomují jeho existenci… Když takový vůdce, který málo mluví, dokončí svou práci a dosáhne svého cíle, řeknou lidé, které vede: „Tohle jsme udělali sami“.(5)

Je tedy vedení lidí práce s rozpoznáním motivačních pohnutek zaměstnanců a na základě toho jsou pak voleny vhodné stimuly? Musíme pohnutky každého zaměstnance identifikovat individuálně nebo lze použít stimuly, které platí na každého? Je tedy vůdcovství o empatii nebo moderněji o emoční inteligenci? Je leader ten, kdo nenařizuje a dává lidem prostor a zodpovědnosti? Je pro ostatní vzorem? Nechává zaměstnance, ať se řídí sami, aby mohli projevit vlastní iniciativu a dávali do práce srdce i mysl? Chce ale každý zaměstnanec přebírat odpovědnost, něco dosáhnout a seberealizovat se?

Byl skutečným vůdcem například Tomáš Baťa nebo Henry Ford? Byli to oni, kteří posunuli své zaměstnance tím správným směrem? Vybudovali své společnosti tak, abychom je chtěli následovat? Můžeme souhlasit s výrokem Tomáše Bati?: „Úkolem průmyslového a obchodního podnikání je hledání nových cest k obohacení tisíců a miliónů lidí.“(6)

Odpovědi na otázky, kdo může být vůdce a co rozhoduje o jeho úspěšnosti v této roli, chci hledat v odkazu zejména antických filosofů. Chci ověřit, zda pro nás žijících ve 21 století bude užitečné zabývat se při diskusi a vůdcovství myšlenkami klasických filosofů z antického Řecka a Říma. Svět se za dvě tisíciletí významně změnil, nebylo by tedy rozumnější používat nové přístupy k vůdcovství, vždyť pokrok si vyžádal nové výzvy, přístupy a dovednosti? Bývalý americký prezident Harry S. Truman definoval leadera neboli vůdce takto: „Zjistil jsem, že vynikajícím lídrem je člověk, který dokáže přimět jiné lidi k tomu, aby dělali něco, do čeho se jim nechtělo, a aby to dělali rádi.“(7)

Je toto nový pohled, nebo už v antice byl vůdce ten, který dokázal motivovat ostatní k činům, které původně neplánovali? Zůstává stále stejný nejlidštější rozměr vůdcovství? Je úloha lídra stále inspirovat druhé co nejlépe tak, aby to mohli přispět k celkovému dobru organizace?

Antičtí filosofové podle mnoha pramenů ve snaze porozumět lidské povaze přišli na myšlenky vůdcovství, které překračují čas i kontext. Pomůže nám zabývat se dílem např. Platóna, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších myslitelů vůbec. Platón nasměroval pozornost filosofů od úvah o povaze a původu světa k otázkám člověka a lidské společnosti. Jeho „Ústava“ (Políteiá), která mimo jiné prameny byla vybrána pro tuto esej, má deset knih a hlavním tématem díla je spravedlnost na úrovni jedince i státu. Zabývá se mnoha oblastmi, výchovou, právem, uměním i pojetím vůdcovství. Je pro nás přínosné konfrontovat klasické filosofy antického Řecka a Říma, kteří se snažili popsat nějakou ideální podobu státu a jeho ideálního vůdce, s „pragmatickým“ přístupem Machiavelliho? Ten žil v patnáctém století ve Florencii, kde zastával vysoké státní funkce v době, kdy se k moci jeho současníci dostávali cestou spiknutí i vražd?

Cílem filosofické eseje je ověřit a porovnat, zda jsou současné obecné trendy ve výběru a rozvoji vůdců uplatňovány ve shodě s myšlenkami a názory velikány jakým je Platón, Aristotéles a Machiavelli. Zda platí, že úlohou lídra je jak v antice, tak i ve středověku, stejně jako dnes, chovat se tak, aby se od nich ostatní chtěli nechat řídit a inspirovat je, co nejlépe tak, aby mohli přispět k celkovému prospěchu společnosti.

 

Teoretická část

 

2.1. Ideální vůdce a stát v pojetí Platóna

 

Pro Platóna je vnímání vůdcovství silně spjato s rolí a pojetím státu Je pro něj nástrojem k vysvětlení vztahů mezi lidmi a pojetím moci. Existenci spravedlivého státu a nastavení vztahů mezi ovládajícími a ovládanými spojuje s možností objektivně existující pravdy, kterou jsou schopni rozpoznat pouze filosofové. Ti jediní znají „ideální pravdu, měli by proto vládnout.(8)

Platón na konci páté knihy svého nejdůležitějšího spisu - Ústavy, zabývá vlastnostmi spravedlivých filosofů a zdůrazňuje, že láska k poznání, nikoliv však věcí, ale idejí, které jsou ve věcech odráženy, je základním předpokladem dobrého vůdce. Při hledání ideální podoby spolužití mezi vládci – filosofy a ovládanými, je podle Platóna nejdůležitější najít vhodnou ústavu. Ústavou podle Platona není myšlen žádný soupis norem a zvyků, tak jak je ústava vnímána v současnosti, ale spíše počet a charakterové vlastnosti vůdců ke vztahu k ovládaným. Z dnešního pohledu by šlo o jejich psychické vlastnosti. Platón vyvozuje, že jedinou správnou ústavou je ta „ve které nalézáme, že vládcové jsou opravdovými a ne pouze zdánlivými znalci oboru, ať už vládnou podle zákonů nebo bez zákonů, se souhlasem svých poddaných nebo proti jejich vůli a žijí přitom v chudobě nebo v bohatství“(9) Podle Platona je tedy rozhodující pro vznik ideálního státu, aby v jeho čele byli ti nejlepší a nejctnostnější, což jsou v jeho pojetí pouze filosofové. Platon nevnímá jako důležité, zda je v čele jednotlivec v roli monarchy nebo je v čele skupina vůdců ve formě aristokracie. Ideální zřízení je podle Platona takové, kde vládnoucí filosofové mají schopnost poznat objektivně existující pravdu. Platon si také všímá, že státní zřízení může mít formu pozitivní a negativní, z hlediska ovládaných. Za vládu pro lid pozitivní Platon označuje království, aristokracii a demokracii podle zákonů, za vládu negativní pak tyranidu, oligarchii a protizákonnou demokracii .Stejně tak v dalším Platonově díle Politikos, nacházíme úvahu, že „správnou vládu je potřeba hledat v každém případě u jednoho nebo dvou nebo vůbec u několika málo jedinců“ tzn. demokracie, tak jak ji obecně chápeme dnes „jakožto vláda lidu“, byla podle Platóna „protizákonnou“.

Platón doporučuje uznávat a přijímat vládce, kteří jsou schopni nejlépe vládnout a jako nejpřijatelnější se mu jeví varianta s „osvíceným“ filosofem, který formuje společnost na základě dobrých zákonů, za nejhorší a zároveň za nezákonnou pak považuje tyranidu. Pokud se podíváme na současné demokratické i nedemokratické režimy, zjistíme aktuálnost Platonových úvah nad formou vlády, protože se stále v současnosti objevují „tyranidy“ stejně jako monarchie, i když v některých má dnes panovník funkci spíše reprezentativní. Platón si tedy vládu filosofa v monarchii představoval ne jako vládu ku prospěchu filosofa samotného, ale k prospěchu státu, lidí, tedy toho co „ jest mu podřízeno a čemu svou prací slouží; na to a na prospěch a slušné potřeby toho hledí ve všech svých řečech i ve svých činech. V Ústavě Platón načrtává ideálně spravedlivý stát jako ilustraci spravedlnosti jednotlivce. Jednotlivec se všemi svými vlastnostmi a schopnostmi se kultivuje v určitých skupinách a skupiny se kultivují ve státě“(10). „Platónovi šlo ve své podstatě o to, abychom na obrazu obce poznali a pochopili sami sebe (strukturu své vlastní duše).

„Celá tradice řecké filosofie se podle filosofa Jana Patočky dá shrnout pod pojem (nebo spíše motto) péče o duši. Protože jen duše, jakožto orgán člověka, který se vztahuje k věčnosti, to znamená k tomu, co je trvalé, pravdivé, náležité a ušlechtilé, je duše schopna proniknout do světa nezahalené pravdy a dosáhnout tak pravého poznání. Toto poznání, tento vztah k věčnému však není automatická schopnost každé lidské duše, ale jen taká schopnost, která se dokáže k trvalému, pravdivému a dobrému vztahovat nikdy nekončícím kritickým a zároveň sebekritickým dotazujícím se myšlením“.(11)

Mimochodem i staří Egypťané věřili, že lidská duše je věčná. „Duše“ má podle Platóna tři části:

Rozum - Myšlení (je v hlavě – je jedinou nesmrtelnou částí duše),

Vznětlivost - afektivita (cit se nalézá v hrudi, tíhnutí k sociálním dobrům jako moc, uznání…)

Žádostivost (má své místo v podbřišku, tíhnutí k vyživení a rozmnožování).

Rozum vládne podřízeným složkám duše. Rozum je závislý na dalších složkách duše (vznětlivost a žádostivost) ve svém zachování a podřízené složky musí být podřízeny rozumu, aby se nemíjely svým cílem. Všechny tři složky duše jsou vlastně touhy. Žádostivost je touha po uspokojení tělesných uspokojení, rozum po pravdě a afektivita (vznětlivost) po cti“.(12)

Třem stránkám duše odpovídají 3 základní ctnosti: moudrost, statečnost a uměřenost.

Třem uvedeným základním ctnostem odpovídají 3 skupiny občanů:

Filozofové, vládci (je rozvinuta hlavně moudrost)

Strážci, obránci (charakteristická vlastnost je statečnost)

Řemeslníci, zemědělci, výrobci materiálních statků, kteří využívají k práci otroků, kteří nemají žádná práva (charakteristická vlastnost je uměřenost a poslušnost)

 

„Filosof je ideálním typem člověka, protože s láskou přijímá jsoucno samé. A když se sblíží a spojí se skutečným jsoucnem a zplodí rozum a pravdu, dosáhne poznání a žije i roste pravým životem a zároveň se k němu přidruží zdravý a spravedlivý mrav“.(13)

Platón byl přesvědčen, že výběr filosofa – vůdce a jeho vzdělávání je ústředním tématem doby. Měl by být vybrán ze strážců (fylakes), jakožto statečností charakterizované třídy obránců státu, u kterých by se jevilo, „že nejvíce a s veškerou horlivostí dělají po celý život to, cokoliv uznají obci za prospěšné, kdežto opačné by se žádným způsobem nedopustili“(14)

Podle Platona by měli správcové - vůdci, tak i spravovaní (ochránci, pomocníci) by měli poznat, kdo je vůdce a kdo není. Výchova k vůdcovství by se podle Platona mělo skládat především z gymnastiky a músiky. Nezbytností by pro vůdce měla být životní zkušenost, zájem o správu obce a schopnost být „dozorce“ a pedagogem mládeže. Platón zcela jednoznačně tvrdí, že obec nemohou spravovat lidé nevzdělaní, neseznámení s filosofií, neznalí pravdy. Zde vidíme další paralelu do dnešní doby, kdy se v politologii vedou spory o tom, jako životní kariéru by měl mít starosta, poslanec nebo senátor.

Podle Platona se i žena může stát vůdcem, pokud absolvuje stejnou cestu k vůdcovství jako muž, včetně vojenského výcviku, protože není „žádného zaměstnání v obecním životě, které by náleželo ženě, proto jest žena, ani muži, proto jest muž, nýbrž přirozené vlohy jsou podobným způsobem rozděleny v obou pohlavích a všech zaměstnáních, se může účastniti podle své přirozenosti žena, všech pak muž, ale ke všem jest žena tvor slabší než muž“.(15)

Platón v ideální „Ústavě také předložil jasný požadavek, aby se politice věnovali vzdělaní jedinci, jejichž hlavním zájmem bude řešení problémů samotné správ státu, ale také aby tato činnost nebyla jejich hlavním zdrojem obživy. Platón v tomto směru navrhuje, aby filosofové neměli domy, půdu či majetek, ale aby jim spravování za výkon politické funkce vše poskytli. Do veřejných funkcí by neměli vstupovat „žebráci a lidé toužící po soukromém obohacení“, protože úmysl obohatit se v politice by vedl k tomu, že by nebyli dobrými vůdci. Je tedy patrné, že debaty o odměnách za výkon politických funkcí se datuje již od dob Platónových.

Kromě schopnosti poznat objektivní pravdu, by měl filosof podle Platona být také spravedlivý, uměřený, statečný a moudrý, což do jisté míry kopíruje Platonovo vnímání duše. Duše je podle Platona čistě duchovní, prosta hmotnosti, tj. prosta prvků, z nichž se skládají přírodniny, patří do říše neviditelna.Je rozumná, jednoduchá a nerozlučitelná, je příbuzná duši světové, která proniká celým vesmírem a sama od sebe se pohybuje; vstupuje do těla; oživujíc je, dává mu pohyb; po smrti tělo opouští; tělo je pro ni těžkým závažím a příčinou zla.(16)

Státní organismus chápe Platón jako analogií duše. Stejně jako ona obsahuje stát složku rozumovou, vášnivou a žádostivou: vládce/filosofy/vojáky a řemeslníky. Spravedlnosti odpovídá nutnost, aby každá ze tříd vykonávala pouze svůj úkol. Toto rozdělení odpovídá přirozeným vlohám těchto lidí, přesněji řečeno tomu, která složka odpovídá v jeho duši. Převládá li žádostivost, stane se výrobcem, vášnivý člověk uplatní svou ctnost – statečnost jako strážce a rozumný – moudrost jako vládce.(17)

V souvislosti s vůdcovstvím Platon navrhuje, aby se uměřené povahy společně se statečnými věnovali správě úřadů. „Kdekoliv je zapotřebí jen jednoho vládce, má se vybírat a stavět v čelo toho, kdo má obě tyto vlastnosti, kde však více vládců, má se brát z každého z obou druhů po části a ty směšovat, neboť povahy uměřených vládců jsou sice velmi opatrné, spravedlivé a všecko zachovávají, avšak potřebují ráznosti a jakési ostré a činné smělosti. Je tedy u nich potřební jejich moudrost a poznání pravdy, ale snad i z vlastních zkušeností získaných s pokusy reformovat Syrakusy, si uvědomuje jistou váhavost filosofů a jejich neschopnost činit rychlá politická rozhodnutí. Proto pro prosazení zákonů a práva při řešení závažných politických problémů je nutné podle Platona i jistá dávka statečnosti a rozhodnosti, kterou disponují strážci.

Jako nejpodstatnější vlastnost vůdce Platon vybírá spravedlnost, protože jen spravedlivý vládce je schopen zajistit, aby i spravovaná obec byla spravedlivá. Takový vůdce by měl být vtělení spravedlivosti samé, měl by následovati pravdu nenávidět nepravdu. Pravdou myslí Platon její ideu, absolutní a „objektivní“ pravdu, přístupnou jen v poznání, která nemá mnoho společného s přízemními „obyčejnými“ fakty v naší realitě. Pokud je ideální vůdce vnitřně obeznámen s objektivní pravdou, pak pro něj není nesprávné užívání nepravd a klamů, pokud to bude ku prospěchu spravovaných. Toto ospravedlnění užívání lží a dezinformací, je dodnes jedním ze základních principů fungování veškeré politiky.

 

Podle Platona jsou vůdci předurčeni, „od přírody přísluší zabývat se filosofií a mít vůdčí místo v obci podle přírody, kdežto druhým sluší nemíti s ní styků a jíti prostě za vůdcem“.(18)

Vůdce by měl pro výkon moci mít vnitřní motivaci, kterou nevnímá jako potřebu moci, ale jako touhu po poznání absolutní pravdy. Měl by mít touhu, uvést tuto pravdu v život, spravovat na její základě stát.(19)

 

Ideální vláda by se podle Platona ani příliš neodvíjela od samotného vztahu mezi vládci a ovládanými, protože z hlediska předurčenosti by všichni znali své přesné místo ve společnosti, bylo by jasné, kdo je vůdcem. Ten by nemusel získávat podporu ostatních, nemusel by je o ničem přesvědčovat, všichni by věděli, že vůdcem je právě on. Mezi vůdcem a ovládanými by byla jednoduchá souvislost dobrovolná a bezvýhradná poslušnost. Podle Platona se povaha, resp. psychika a dovednosti především vůdců poznají při zkouškách, „v námahách, v strachu i v rozkoších“. Těžké životní a společenské situace, které jsou ze strany jedince úspěšně zvládnuty, se mohou přetransformovat v úspěšné vůdcovské schopnosti.

Další kritéria úspěšného vůdce, podle Platona je charakterová pevnost, statečnost, ale i pracovitost, bystrost, dokonalá paměť a vzhled. Vzhled je podstatnou složkou i dnešní prezentace politiků v masových médiích, stejně jako je podstatná paměť nebo pohotovost při televizních diskusích. Platón srovnává psychické vlastnosti vůdce - filosofa a vůdce - tyrana a dochází k závěru, že tyran je plný strachu, křeči a utrpení (dnes anxiózní, nejistý a neurotický), naproti tomu ideální vůdce žije plnohodnotný, harmonický a smysluplný život bez strachu z ovládaných.(20)

 

Z toho Platón vyvozuje, že je pro každého lépe, aby byl spravován od vládce božského a rozumného, obeznámeného s objektivní pravdou, který nepodléhá emocím a vládne podle zákonů a zásad, než aby byla umožněna vláda tyrana. Na tomto základě lze podle Platona vymezit politiku nezákonnou a zákonnou. Pravý politik je pak člověk, který si uspořádá království ve svém nitru. Za královské umění není považováno samotné provádění úkonů, ale ovládání těch, kteří úkony ve společnosti provádějí. Toto umění, které nade všemi vládne, Platón přirovnává ke tkanině. Prizmatem současnosti si pod tkaninou lze představit například státní ústavu.

Platón se tedy v souvislosti s vůdcovstvím zaměřuje na vlastnosti jedince, jako jsou správné jednání, zdatnost (ctnost), mravnost, spravedlnost atp., aby tyto vlastnosti aplikoval i na úroveň státu, kde by měli být správně pochopeny a naplněny pro rozvoj daného společenství v dobrém státě.(21) Sociální dimenzi vztahu vůdců a následovníků tak u Platona vidíme v tom, že strážce - vládce - filozof má morální a intelektuální nárok na vládu, opřený o výlučné právo na poznání pravdy a dobra, k čemuž má předpokládané a nezpochybňované schopnosti. Platonovým vzorem takového vůdce - filozofa byl pro něj sám jeho učitel Sokrates, který ve své filozofii vůdcovství zdůrazňoval potřebu pěstování kritického ducha, jenž má být morálním základem veškerého lidského snažení. Z normativního hlediska je v Platonově pojetí vůdcovství posláním, službou veřejnému zájmu, udáváním správného směru, umožňuje emancipaci následovníků. Následovníci by si za vůdce měli vybírat ty, kdo jsou k tomu náležitě vybaveni a vyškoleni. (22)

 

 

Vůdcovství v názorech Aristotela

 

Aristotéles je bezesporu myslitelem, jehož myšlenky se odrazili nejen ve filosofii, ale i v dalších oblastech lidského vědění, jako jsou astronomie, fyzika, etika, náboženství, estetika, rétorika, psychologie nebo politika. Aristotéles při srovnání člověka s ostatními živočišnými organismy o něm uvažoval nejen jako o „animal rationale“ (tvor rozumný), ale také jako o „zoon politikon“ (bytost politická), která nemůže žít mimo společnost. K udržení a rozvíjení života potřebuje nezbytně společenství s jinými takovými živými bytostmi. Jen ve společnosti může realizovat přirozenou potřebu komunikace, vyplývající z vrozené schopnosti myslet. Jako pro Platona, je i pro Aristotela mravní společenství občanů v dobrém státě, založeném na zákoně a zdatnosti (ctnosti) nejvyšší a vlastní formou mravnosti. Politika pak pro něj není nic jiného než užitá etika. Zkoumání etické zdatnosti (ctnosti) je pouze předstupněm a teoretickou částí etiky, nauka o státu její částí aplikovanou a praktickou.(23)

Člověk pak podle Aristotela usiluje především o dobro, které je nejvyšším cílem nejenom pro jedince, ale i pro stát jako celek. Stát má podle Aristotela svůj základ v přirozeném pudu přežití a soužití, v rozporné povaze lidí, kteří jsou přírodou (od narození) rozděleni do dvou skupin, na jedny povolané k vládnutí a druhé ke službě. Z hlediska lidí povolaných k vládnutí vysvětluje Aristotéles vznik státu z potřeby organizace a mocenského zabezpečení svazku rovných lidí, jehož cílem je vytvořit podmínky pro dokonalý pospolitý život příslušníků tohoto svazku rovných lidí, jehož cílem je vytvořit podmínky pro dokonalý pospolitý život příslušníků tohoto svazku. Za nutné podmínky jejich existence, které měl stát zabezpečovat, považoval Aristotéles jednak výživu, bydlení, ochranu a jiné materiální potřeby, jednak vytvoření vhodného prostředí pro rozvoj ctností, vzdělání a kulturních mezilidských vztahů a ostatních ušlechtilých vlastností občanů. Stejně jako jeho učitel Platón si i Aristotéles klade totožnou otázku. „Jaký stát je nejlepší?“. Aristotéles vytvořil 3 páry typů ústav (zřízení). V každém páru je ústava správná a na straně druhé její špatná varianta. Ty ústavy, které mají na paměti obecné blaho, jsou ústavami správnými, zatímco ty, které jsou ustaveny jen ku prospěchu vládnoucích složek, jsou ústavami špatnými. Ve špatných ústavách je minimálně práva i přátelství, nejméně pak v tyranidě, kde není přátelství žádné nebo jen v malé míře. Podle Aristotela je to způsobeno tím, že vládnoucí a ovládaní nemají toho mnoho společného, proto neexistuje přátelství ani právo. Správnou variantu zřízení, kde vládne jeden vládce, nazývá královstvím, její nesprávnou verzi pak tyranidou. Království pak je vnímáno buď jako dědičné nebo jako volené. Král pak vládne v obecném zájmu, tyran si hledí jen vlastního prospěchu. V tomto významu je pak tyranidou monarchie s nezodpovědným vládcem, který vládne nad všemi ve vlastní prospěch a proti blahu ovládaných. Do jisté míry tak Aristotéles jen opakuje stejné stanovisko k tyranidě jako Platón. Rozdílem je, že podle Aristotela by žádný svobodný muž neměl být s tyranidou spokojen, protože ta je vždy vnucená.(24) Aristotéles si je také vědom, že ideální království a tyranida jsou dva póly jednoho možného modelu vlády, přičemž jedním z kritérií je, že vládce vládne se souhlasem poddaných, či proti jejich vůli. Rozdíl mezi Platonem a Aristotelem je ale v tom, že jako nejvhodnější formu vlády zmiňuje aristokracii, v níž vládnou ti nejlepší, tj, skupina ctnostných mužů. Další formou je Oligarchie – vláda bohatých, vládnoucích v zájmu vlastním, demokracie – vláda chudých a politea – stabilní vláda „střední třídy“. Z těchto třech forem nedává žádné nepodmíněnou přednost, ale konotuje, že ústava se ponejvíce děje zdravým míšením forem, přičemž jako nejvhodnější doporučuje mísit aristokratické a demokratické elementy tak, aby střední stav tvořil těžiště státu. Podle „všeobecného mínění nejlepší jest míra střed, jest zřejmo, že i co se týče majetkových poměrů, nejlepší ze všech jest majetek, který zachovává střed“(25)

Rozvinutá střední třída bez neřestí nejbohatších a nejchudších vrstev podle Aristotela utváří sociální základnu obce a činí tak politický útvar stabilnějším. Tím má být nejlépe zajištěna stabilita ochrana proti extrémům.(26)

Aristotéles si je vědom, že každé občanské společenství se skládá z vládnoucích a ovládaných. Také je podstatné, zda „vládnoucí i ovládaní mají být po celý život jiní, nebo titíž; nebojest zjevno, že tímto rozdílem se bude řídit také výchova“.(27) V podstatě je Aristotelem definován rozdíl mezi dnešními monarchiemi (konstitučními) s parlamentními demokraciemi stejně tak jako vnímání časového horizontu vládnutí, když konstatuje, že „všichni nemohou najednou vládnouti, nýbrž musí se střídati, buď rok od roku, anebo podle nějakého jiného pořádku a času“. Na jiném místě však tvrdí, že je dobré, „aby vládli stále titíž, je-li to možno, poněvadž od přírody jsou všichni rovni, jest zároveň také spravedlivo, aby se vlády účastnili všichni, ať jest dobrá nebo špatná; to napodobuje zřízení, dle něhož rovní dle pořádku odstupují a podrobují se těm, kterým jest vláda svěřena“(28)

Důraz na společenské zákony je pro Aristotela typický. Dospívá k tomu, že vztah vůdce – ovládaní, by měl být založen na jasných zákonech, které by měly dodržovat obě strany, tedy jak osoba vládnoucí, tak ovládaní. Z dodržování zákonů pak vyplývá rovnost obou stran (což ale neplatilo pro otroky té doby). Z tohoto důvodu pak také vyplývá, že ovládaní jsou svobodní a podřizují se vládci na základě svobodného souhlasu. Z kritéria dobrovolného souhlasu dále vyplývá, že rozdíl mezi vladařem (zvoleným, kontrolovaným) a absolutním vládcem je v tom, že absolutní vladař je všemocný a každou spornou otázku řeší pouze na základě vlastního úsudku, aniž by byl omezován jakýmkoliv zákonem. Aristotéles přitom zdůrazňuje, že nesmí být výsledkem libovůle držitelů moci, ale že mají být v souladu s právem přirozeným. Přirozené právo přitom nestaví do protikladu se zákonným právem, ani ho neklade nad zákonné právo, tvrdí jen, že představuje normativně etický základ zákonem vyjádřené státní vůle. Platné právo má být realizací přirozeného práva, konkretizací jeho ideí a účelu v podmínkách daného státního společenství.(29)

Aristotelés rozlišuje vládu svobodného člověka nad otrokem stejně jako vládu mužů nad ženami, otce nad syny, předků nad potomky a krále nad poddanými. Vládu a poddanství považuje nejen za věci nutné, ale rovněž za věci prospěšné, přičemž již od narození jsou podle něj bytosti rozděleny tak, že jedny jsou určeny k poddanství, druhé k vládě.(30)

Z toho vyplývá, že pro vůdce existuje nějaké předurčenost či soubor dispozic, (rysů) k vládnutí, což znamená, že proces výchovy, tak jak je podán Platónem, je u Aristotela poměrně nepodstatný. Oproti tomu souhlasně s Platónem Aristotéles konstatuje, že pokud by vládce nebyl uměřený a spravedlivý, nemohl by dobře vládnout, což platí i pro poddaného. V Aristotelově učení je spravedlnost vnímána buď jako morální kvalita, která působí jednak ve veřejnoprávních vztazích, jednak ve vzájemných soukromoprávních vztazích mezi lidmi, nebo jako spravedlnost zákonná, spočívající v dodržování lidského práva.(31)

Z hlediska požadavků mravnosti vůdce je Aristotéles v souladu s Platónem, protože vládce by měl mít dokonalé ctnosti spojující politické umění a rozumnost. Pro Aristotela je ctnost nejdůležitějším kritériem, ale není jediným. Kritéria bohatství, svoboda, dobrý původ, jsou podle Aristotéla sama o sobě nedostatečná, nejsou však zcela odmítnuta.(32)

Přesto Aristotéles věří, že povahu ctnosti a štěstí lze objektivně prozkoumat a ověřit si, že je možné mít vládce, kteří znají správné odpovědi na morální otázky. Aristotelés, jako mnoho jiných Řeků, předpokládal, že politický úřad je druhem „cti“ (timé) a že má sobě vlastní hodnotu pro ty, kteří jej zastávají. Je-li hodnotou, měl by být přidělován spravedlivě. Vládnout má tedy ten, kdo je toho hoden, kdo je osobně zdatný a dokonalý a kdo nejvíce přispěje k účelu státu - podobně jako u Platona. Aristotelés také souhlasně s Platonem zdůrazňuje, že politik má mít náležité filozofické vzdělání a musí mít mravní ctnost, „má býti mužem hlubokého vědění, ovšem také širokého praktického rozhledu, ježto politika, které patří rozumnost, musí poznávati také jednotlivosti, v nichž se lidské jednání pohybuje"(33)

 

2.3. Jak získat a udržet moc z pohledu Machiavelliho

 

Machiavelli pocházel se staré florentské rodiny, nejvíce proslul studiemi, které se týkají politického vůdcovství nebo obecněji spravování státu. Od Platóna a Aristotela se nejvíce odlišuje realistickým, pragmatickým přístupem. Ve spisech „Úvahy o vládě“, „Historie Florencie“ a zejména v knize Vladař, načrtává politickou teorii, která za výlučný princip politického jednání pokládá sebezachování státu a stupňování jeho moci. Nezabýval se filosofií jako takovou, nesnažil se jako Platón nebo Aristotelés popsat nějakou ideální podobu státu a jeho ideálního vůdce, nepsal vědecké pojednání, ale přistupoval k tématu pragmaticky. V jeho knize Vladař vlastně poskytuje rady politikovi, který by se chtěl pokusit o sjednocení Itálie, jakousi příručku pro politické vůdce, jak získat a udržet moc. Všechna prostředky směřující k tomuto cíli pak považuje za oprávněné, ať jsou morální či nikoliv a zkušenost všech dob a národů – která mu byla v té době k dispozici, jej poučuje, že úspěch často zaručují prostředky nemorální, jako je klam, lest, zrada, křivá přísaha, úplatek, porušení smluv a násilí.(34)

Machiavelli vycházel z předpokladu, že společnost nepodléhá boží vůli, ale přirozeným zákonům, a že hybnou silou dějin nejsou morální principy, ale zájem a síla jednajících lidí. Člověk proto nemůže být posuzován podle příkazů křesťanské morálky, musí být brán takový jako skutečně je, to znamená bytost nadaná rozumem, energií, vůlí a silou.(35)

Machiavelli v díle Vladař na základě mnoha příkazů potvrzuje, že politika, či umění vládnout se nerozvíjí v ideálním světě, ale ve světě reálném, což znamená, že vládnutí je především o poznání a zvládnutí sil, které hýbou světem, např. násilí či lži. Na rozdíl od mnoha předchůdců (včetně Platóna či Aristotela) nevycházel z etických, ale z praktických a reálných skutečností. Morální odpovědnost je podle Michiavelliho v cíli, nikoliv v prostředcích. Byl si vědom, že ideálem panovníka by měla být shovívavost a lidskost, ale také uznává, že to není vždy možné a prospěšné. Ani „dobrý“ panovník, úspěšný při správě státu, nemusí tedy být dobrým ve smyslu prostředků používaných k prosazení svých vizí a cílů.(36)

Machiavelli také uvádí, že by bylo ideální, kdyby byl vládce za všech okolností charakterní, čestný a dodržoval slovo, nicméně zkušenosti ho utvrzovali v tom, že mnozí panovníci si s dodržováním daného slova nedělali příliš vrásek, uměli je nějak obejít a získat převahu nad těmi, kteří vždy úzkostlivě dbali o svou čest. Ten, kdo tuto situaci v realitě nechce vidět a staví spíše na přáních a představách o dění v politice, nedopadne vždy dobře. Stejně jako člověk, který se chce za všech okolností chovat ušlechtile, nemá velkou šanci v politickém „klání“ uspět, protože v něm často etika nemá místo.

 

Stejně jako Platón a Aristotelés se i Machiavelle zaměřoval na popis jednotlivých forem vlád, ale také postupů, jak bylo těch vlád nabyto. Konstatování, že do čela státu je možné dostat se zločinem či nečestnými praktikami, stejně jako z vůle občanů, nás proto u Machiavelliho nepřekvapuje. Také se do čela státu může dostat politik pomocí zákulisních intrik, revoluce, puče či na základě zmanipulovaných voleb. Machiavelli si také všímá formy vládnutí – republikové a knížecí (dělené na dědičné či nově nabyté, které se získávají buď za pomocí námezdných nebo vlastních vojsk, štěstím či osobní zdatností).(37)

JAKÝ BY MĚL BÝT VŮDCE - ÚVAHY FILOZOFŮ

 

Území jsou tedy buď pod výkonem moci vladaře, či jsou svobodnými republikami Do obrazu „reálné" politiky zapadají také tvrzení, že bouře a vzpoury jsou nevyhnutelným průvodním jevem každé nové vlády, protože vznikají z toho, že každý vládce vždy poddaným ubližuje a samotný pobyt „okupačních" vojsk v zemi je provázen nesčetnými příkořími a nedorozuměními. Podle Machiavelliho se nepřátel vůdce stanou všichni ti, kteří ubližovali lidu při dobývání země, stejně tak jako ti, kteří čekali odměnu po úspěšném dobytí.(38)

Machiavelli doporučuje pro získání respektu na obsazených územích to, aby panovníkova vláda byla pevná a spravedlivá, protože vládce by měl mít na paměti, že převrat plodí jen další převrat, a proto by se měl vyvarovat častých změn, které by se mohly vymstít. Tam, kde je (rodová) vláda již delší dobu, jsou dle Machiavelliho menší problémy s udržením vlády, také proto je lepší v nových, tj. dobytých státech dodržovat řád zavedený předchůdci. Neboť i průměrně schopný vladař se pak udrží u moci. Dalším významným termínem v Machiavelliho přístupu je podpora lidu, protože každý vladař, který chce předejít např. lidovému povstání, revoluci či puči atp., by si měl být vědom, že potřebuje právě podporu lidu. V případě, že ji nemá, může snadno dojít k povstání, a tudíž ke svržení vladaře, resp. vlády. Lidé toužili a touží po lepší vládě, což se jim vždy nemusí vyplnit. Cesta za ideálem totiž může skončit v pomyslném pekle, čehož příkladem může být poslední fáze Velké francouzské revoluce či nacistická Třetí říše. Machiavelli poznamenává, že lidská povaha je vrtkavá a pro vladaře je mnohem těžší lid v přesvědčení udržet, než ho o něčem přesvědčit. Stejně tak se vládce musí vyvarovat ztráty důvěry a přízně lidu, protože lid od panovníka očekává to, aby nebyl utlačován. I v uplynulých desetiletích či staletích by se našlo mnoho příkladů, kdy moc vlády neměla legitimitu, a následně proto byla svržena - revolucí či „svobodnými volbami", které svrhly mocenskou garnituru z piedestalu politických dějin.(39)

Moudrý vladař by si měl „všímat totiž nejen problémů současných, ale předvídat i budoucí a předcházet jim". Jak Machiavelli dále poznamenává, „počítáme-li s něčím předem, máme čas si všechno rozmyslet a zavčas jednat. Když se však pohroma nečekaně přiblíží, bývá už na lék pozdě".(40) Předvídat dnes události v politice lze do jisté míry a pouze v určitých situacích na základě určitých indicií (např. výsledků voleb, sociologických průzkumů atp.) a zřejmých okolností. Vedle nemnoha částečně předvídatelných událostí však existují jiné, které jsou především pro „běžného" občana zkrátka nečekané (např. demise vlády, zveřejnění utajovaných informací atp.).

Další významnou sociální jednotkou je vojsko, které slouží vladaři k hájení státu. I proto má vladař povinnost vést vojenský výcvik, věnovat se lovu, všímat si krajiny a přírody, zabývat se i duševní průpravou a řídit se vzorem předchůdců, kteří sklidili chválu a uznání. Vojska jsou buď vlastní, které Machiavelli hodnotí jako nejlepší, nebo námezdná, pomocná nebo smíšená. Opírá-li svoji vládu někdo o žoldnéřské vojsko, nikdy nebude stát pevně a bezpečně. Je třeba dávat pozor i na velitele žoldnéřů, protože pokud jsou dobří válečníci, zatouží získat vlastní moc.

Panovník se musí podle Machiavelliho chovat i jako člověk, i jako dravé zvíře. Měl by být skoupý, což sice vyvolává pomluvy, ale bez nenávisti, kdežto když se panovník proslaví štědrostí a vyslouží si pověst kořistníka, přináší to jak pomluvy, tak nenávist. Příměry pro typologii vůdců hledá Machiavelli v živočišné říši a doporučuje, aby si úspěšný vůdce přisvojil chování a strategii lva a lišky. Lev si neví rady s léčkami, liška se neubrání vlkům. Člověk tedy musí být liškou, chce-li prohlédnout nástrahy, a lvem, chce-li zastrašit vlky. Panovník-liška však tuto vychytralost musí důkladně utajovat a používat ji pouze v případě, že se přetvářka a zastírání výrazně vyplatí. Kdo se chová jen jako lev, nerozumí své věci - tedy věci jak účelně vládnout. Machiavelli si je vědom skutečnosti, že vladař nemusí mít všechny dobré vlastnosti k vládnutí, ale musí vzbudit zdání, že je má.(41)

Významným termínem pro Machiavelliho je (vladařská) moc, kterou lze získat buď osobní zdatností, nebo štěstím. Pojem Štěstěny Machiavelli připodobňuje k ženě - podle něj pokud nad ní chceme mít navrch, musíme ji bít a zacházet s ní neurvale. A štěstěna jako žena přeje mladým, protože nemají tolik ohledů, jsou divočejší a směleji si vynucují poslušnost. Jako bohyni ženského rodu ji údajně nejvíce přitahuje opravdu mužný muž - vir (latinsky znamená vir muž, manžel, voják, bojovník, mužská síla, pravý či celý muž, virtus znamená mužnost jako souhrn všech vlastností pravého muže, síla, mužná ctnost, charakter, udatnost, zdatnost, mohutnost), z čehož vyplývá, že Štěstěna ráda odměňuje mužnou odvahu.

Úspěšný vůdce by měl uznávat vliv okolností, přijímat, co diktuje nutnost, a přizpůsobovat své chování době a konkrétní situaci. Machiavelli se domnívá, že všichni mají stejnou šanci dosáhnout svého. Přesto si uvědomuje, že když dva dělají totéž, nedopadnou stejně, anebo ačkoliv jednají naprosto rozdílně, pochodí do puntíku shodně. Příčina je právě v historických okolnostech, s nimiž jednají buď ve shodě, nebo v rozporu. Každý vůdce by měl mít schopnost postavit se k vlastnímu osudu čelem, měl by svými činy vhodně formovat „veřejné mínění". Vladař by měl být milován i obáván, krutý i soucitný. Machiavelli upřednostňuje tvrdého vládce, protože se lidé méně rozpakují uškodit tomu, koho milují, než tomu, koho se bojí. Je-li cílem tvrdosti pořádek, svornost a blahobyt, pak proti ní nelze nic namítat. Pokud jde o duševní průpravu, má vladař především studovat dějiny a životopisy proslulých mužů, zkoumat příčiny jejich vítězství a porážek, aby si uměl pro sebe vybrat příklady hodné následování a aby věděl, čeho se vyvarovat. Ten, kdo chce být dobrým a úspěšným vládcem, musí se především vyhýbat těm vlastnostem, které jeho moc ohrožují, a nesmí dát na lidské řeči. Vždyť šlechetnost by ho mohla v určité situaci uvrhnout do záhuby a naopak to, co na první pohled vypadá jako špatnost, může znamenat prospěch a bezpečnost pro celou zem. Stejně tak by měl i svoji štědrost vládce poukazovat diskrétně a cudně. Rovněž by se měl panovník vyvarovat toho, aby byl nestálý, lehkomyslný, slabý, zbabělý a nerozhodný. Jen takového panovníka si podle Machiavelliho všichni váží, který nezaujímá obojaká stanoviska, bez výhrad se staví na tu nebo na onu stranu, je bud' přítelem, nebo nepřítelem. Neutralita se podle Machiavelliho příliš nevyplácí.(42)

Z hlediska panovníka je podstatná i péče o umění a vědu. Pokud nedochází k rozvoji těchto společenských sektorů, je možné očekávat, že právě odtud se mohou rekrutovat případní nespokojenci. I proto je dle Machiavelliho užitečné oceňování a vyznamenávání vědců, umělců, ale i prostých občanů. Podobně je pro spokojenost obyvatel a pro upevnění moci vládce podstatné, aby se ve vhodných obdobích konaly slavnosti a zábavy. I v současnosti sport, slavnosti a masové trávení volného času de facto mohou upevňovat politické režimy, resp. dochází k tomu, že část sportovců, zpěváků a „celebrit" nejrůznějšího ražení aktivně podporuje politické strany - buď z přesvědčení, či za finanční úplatu.

I když měl Machiavelli značné výhrady k církvi a náboženství, byl si vědom, že i náboženství zajišťuje svým způsobem poslušnost lidí a udržuje pořádek ve společnosti. Proto navrhoval, aby společenští vůdci co nejvíce využívali tohoto prostředku a dbali o zachování náboženských obřadů.(43)

Samotné dílo Vladař je vhodné ke studiu nejenom pro historiky, sociology, politology, ale i pro současné (nejenom politické) vůdce a vedoucí. Samozřejmě zde platí, že ne všechny myšlenky, které jsou dnes připisovány Niccolu Machiavellimu, jsou nutně jeho vlastní, část myšlenek může být pokřivena či přidána dalšími komentátory a následovníky jeho díla.(44)

Je ideálním pramenem poznání, který se snaží stanovit pravidla umění vládnout na základě reálných skutečností a ne etických.

 

 

2.4. Rozdíl mezi antickým ideálem, pohledem středověku a dnešní realitou

 

Odkaz antických filosofů nám ukazuje vůdcovství postavené na použití přesvědčování k uskutečnění mise, než na využití síly. V tomto smyslu je pak vůdcovství vnímáno jako umění inspirace ducha a následujícího řízení, bez ohledu na vnější okolnosti. Antičtí autoři měli myšlenky vůdcovství v centru zájmu, protože je vnímali za nástroj udržení křehké rovnováhy mezi řádem a svobodou. Vůdce zde fungoval jako most mezi osobními, interpersonálními, a kosmologickými (vizionářskými) úrovněmi. Předpoklady antických autorů, na kterých založili své teorie vůdcovství, nemohou být nikdy skutečně prokázány ani vyvráceny, protože se vyslovují k tomu, „jak by věci měly být“. Přitom nám poskytují koncept lidskosti, který nás pozvedá inspiruje k rozvíjení toho nejlepšího v nás a u druhých . Vůdce tak vystupuje jako síla pozitivní integrace, prostřednictvím svého charakteru, schopnosti a vize získat obdiv druhých, inspiruje je k rozvoji toho nejlepšího v nich samotných a motivuje je k dosažení jespě definovaného cíle. Vůdci získávají dobrovolnou poslušnost druhých, a to i v nejstrašnějších situacích. Činili tak apelováním na to nejlepší, co bylo v druhých. Cicero, politik a filosof, sdílel názor Platóna. V díle De Re Publica Cicero obhajoval, „že jen skutečný státník, „dobrý, moudrý a zručný správce a ochránce“, který vládne z praktických zájmů a pro úctu občanů, může být skutečně nazýván vůdcem pilotem národa, jakmile vládce přestane používat přesvědčování a používá pouze hrozbu trestu, vláda už není vhodná pro racionální lidské bytosti. To neznamená, že vůdce by za závažných okolností neměl použít nátlak, ale i ideálním případě, by k tomu nemělo dojít. Jakmile vůdce používá nátlak spíše než přesvědčování, smyslu definice už není vůdcem.“(45)

Platón v Ústavě načrtává ideálně spravedlivý stát jako ilustraci spravedlnosti jednotlivce. Ústava velmi jasně zdůrazňuje, že ideálně spravedlivý stát musí být založen na základních principech. V Ústavě je ideální stát načrtnut a postaven proto, aby ozřejmil a objasnil jedince a jeho roli ve státě. Hlavní morální argument by mohl být vykládán a vysvětlován i tak, že morální člověk (ctnostný), aby byl šťastný, potřebuje ideální stát. Jako nejlepší zřízení nabízí Ústava – demokracii. V našem státě existuje celá řada dalších příkladů a principů, které Platón popisuje ve své Ústavě. Platón např. rozvíjí myšlenku, že odborníci jsou nejlepší vládci. Z Platónových argumentů je jasné, že právo vládnout dává skutečné vědění. Platón mimo jiné trvá na tom, že teoretickým základem pro vládcovskou odbornost musí být dlouhé roky studií. V čem spočívá příprava politika pro tuto roli dnes? V porovnání s „představou“ popsanou v Ústavě lze konstatovat, že dnešní realita je postavena na síle hlasů voličů jednotlivých politických stran, které nemají kde brát odborníky, do světa politiky nejsou potřeba morální (mravní) zásady a pevné charakterové vlastnosti. Pravděpodobně se představitelům moci politiky nehodí. „Poslancem Poslanecké sněmovny ČR může být zvolen každý volič, který alespoň ve druhý den voleb dosáhl věku nejméně 21 let a není zbaven způsobilosti k právním úkonům“.(46) To je naprosto člověk finančně nezajištěný, lehce ovladatelný zkušenými politickými matadory a bez odborných pracovních zkušeností. V žádné normě není stanovena podmínka o příslušném vzdělání poslanců, členů vlády, senátorů, hejtmanů, radních, zastupitelů atd. Je tento způsob přípravy dostatečný, nebo je to účel? Věk u soudců je stanoven na 30 let a věk senátorů ještě více - na 40 let. Tady jsme u Platónova přání, že vůdcové by neměli být mladí.

Platon uvádí, že taková společnost, kde vůdci „mají nejméně chuti vládnouti, ta jest zcela jistě nejlépe a nejsvorněji spravována, ale ta, která dostane vládce opačné, naopak“. Myšlenka, že nejlépe tedy vládnou jedinci, kteří po vládnutí ani netouží, ale mají pro to dostatek znalostí a schopností, se objevuje i v současnosti. I když tato myšlenka zní logicky, lze jí jen těžko ověřit, protože ti kteří vládnout nechtějí, se do politiky nedostávají, protože opravdu vládnout nechtějí. Skutečnost je ale opravdu taková, že odborníci moc nechtějí vstupovat do politiky a tak se nelze divit, že politické strany aktivně využívají i přeběhlíků, v mnoha případech i za třetí, nebo čtvrtou politickou stranu. Ministři i jejich náměstci získávají své posty jen díky politické příslušnosti. Platón si přál trvalé uspořádání, u nás se u moci každé 4 roky střídají politické strany a mění se koncepce ministerstev s tím, že vize, programy a cíle se často nedaří realizovat. Politika ztratila důvěru a nemá po ruce prostředky, jak ji znovu získat. Objevuje se nový trend, řídit stát jako firmu a některé politické subjekty to již prohlašují veřejně a stává se to součástí jejich programu. Místo globální demokratizace dnes dochází k ekonomizaci a v jejím důsledku ke sbližování metod vládnutí mezi západními demokraciemi autoritářskými režimy jako jsou Čína a Rusko. Pro ekonomizovanou politiku totiž platí také to, že hladké fungování organizace vyžaduje vyloučení různorodosti a náhody. A proto se autoritářské a demokratické společnosti od sebe liší především mírou a způsoby omezování svobody jednotlivce.(47)

Náš stávající politický systém je založený na zastupitelské demokracii. Je odvozen od ekonomických zájmů a s principem občanskosti je neslučitelný. Proto také občanskost trpí na úbytě. Jaké možnosti dává zastupitelská demokracie člověku projevovat se jako „občan“? V zásadě mu umožňuje a současně po něm žádá, aby své rozhodovací kompetence přenesl na někoho jiného. Toto přenesení vlastních kompetencí na další osobu je základní charakteristika toho, čemu se dnes říká politická svoboda. Občan nemá jinou možnost, jak svou politickou svobodu naplňovat, žít ji, uskutečňovat ji. Proto nepůsobí jako občan a žije nenaplněností svobody. A co referendum? Když by bylo možno tento institut využít, potom slyšíme, že jako občané nejsme složité věci schopni politicky posoudit, nebylo nám umožněno se vyjádřit ani k rozdělení státu. Ve většině zemí EU platí, že ekonomizace politiky a manažerskou metodu vládnutí vyznává i větší část opozičních stran. Občané si tedy mohou svobodně zvolit jinou vládu, ale nedostanou jinou politiku. Přesněji než klasický protiklad mezi demokracií a diktaturou proto vystihuje současný způsob vládnutí pojem paternalismus, „rodičovská role státu vůči občanům. K autoritářskému paternalismu patří ruská vláda „řízené demokracie“, čínská vláda „moudrého vůdce“. Demokratická verze je spjatá s pojmem „expertokracie“ s chápáním společnosti jako číselného agregátu poradenské společnosti.(48)

Občané chápou řízení státu jako naplňování nějakého předem daného řádu, proto často bezmyšlenkovitě že existuje určitý řád, který se naplňuje určitými politickými opatřeními. Představa tohoto „reálně“ neexistujícího řádu přináší určité reálné výhody „vyvolených“. Na toto politici hrají. Ze sociologie víme, že téměř 80% populace se nechá volně vést. Snad to souvisí i s tím, že právě ti nejchudší a sociálně nejslabší k volbám vůbec nechodí, o politiku se nezajímají a jen konstatují, že se nic nezmění, i když k těm volbám půjdou. Jsou zvyklí rozhodování přenášet na instituce, což politikům vyhovuje. Pokud některý z občanů bude konat za rámec představy o tomto řádu a způsobu jeho naplnění, může se v tu ránu stát „extremistou“. Stačí si vzpomenout, jak například řidič autobusu namaloval na volební plakáty vousy a soud jej poslal do vězení, protože narušil zavedený řád. Ti samí politici, kteří zacházejí s občany jako s dětmi, se ale ochotně podřizují ekonomické autoritě. Jestli je to správné zatím nevíme, neexistuje nepochybný důkaz o správnosti ekonomizace politiky a manažerského řízení státu. Lze jistě zdůvodnit materialistickým založením lidí politickou podporu pro hospodářství, ale ne už v tak masivní formě, kdy například stát rozhoduje o záchraně bank. Demokratické kontrolní mechanismy zde nedokázaly zabránit tomu, aby se jeden sektor společnosti zmocnil vlády nad zemí, a v mnoha státech budou ještě budoucí generace platit dluhy navršené malou skupinou nezodpovědných manažerů. Co z toho vyplývá? Ekonomizace politiky je nepřiměřená, protože primát ekonomiky neodpovídá celému rozsahu úlohy řídit společnost. Obecným cílem politiky všude na světě je přežití státu. K tomu hospodářská vývoj sice přispívá, ale ještě důležitější je rovnoměrný vývoj celku a stabilita společnosti. Proto je nutné, aby vedle sebestředných politických stran, politiků bloudících v džungli právních předpisů a expertů zhlouplých svým jednostranným viděním více rozhodovali občané. Nestačí, aby si jen elity milostivě nechaly kousek moci vzít, ony sami musí vytvořit takové struktury vládnutí, ve kterých je účast obyvatelstva pevně zabudovaná. Pokud tak neučiníme, může situace přerůst v celosvětový kolaps, ze kterého národ vyvede silný muž. Stále častěji se totiž ozývají hlasy, že když dosavadní systém selhává, je nutné zajistit pořádek jinak. Fungování státu - zajištění bezpečnosti, stimulace ekonomiky, fungování základních státem garantovaných služeb se dnes řadě občanů zdá být silnější hodnotou než individuální svoboda. Z hlediska rozhodujících ekonomických a politických struktur nastane optimální stav tehdy, až budeme všichni své politické mínění ztotožňovat se svou svobodou, se svobodou myšlení, svobodou projevu, ale i svobodou rozhodování a jednání. V té chvíli, budeme nejpřesvědčenější o své svobodě, když budeme moci volit přímo nejen prezidenta ČR, ale i primátory starosty, poslance, atd. Jenže přímá demokracie je pro kapitalismus neúnosná a bude jí zabraňovat dostupnými prostředky. Takto mohou nabýt občané pocit, že dnes nemáme demokracii, ale oligarchii.

Antičtí autoři nám poskytují bohatství myšlenek o vůdcovství, které přesahují čas a kontext. Jejich koncept vůdcovství byl osobní. Neznali televizi, internet, e-mail,nemohli masově produkovat memoranda. Nemysleli si, že by mohli rozvinout mnoho magických formulí na sebezáchranu v často znepokojivých časech bezprostředního nebezpečí a nejistoty. Antičtí vůdci museli stát před svými občany a vojáky a dotknout se jich osobně nebo čelit okamžitým a závažných důsledkům. Museli obrátit jejich duše. Antičtí filosofové prozkoumali vůdcovství v jeho fundamentálních, komplexních a stimulujících úrovních. Lidská blízkost jejich myšlenek na vůdcovství získala pak svou proslulost a stala se proto klasikou.

Jak se v tomto kontextu dívat na myšlenky Niccoly Machaiavelliho, když nám sděluje: „Panovník má budit zdání, že je vlídný, věrný, lidský, upřímný a zbožný, a co má takový být. Ale pro případ, že je nutné takovým nebýti, má mít povahu dost pružnou, aby se mohl a dovedl změnit v pravý opak“.(49)

 

Jeho dílo „Vladař patří k nejčtenějším klasikám v oblasti politiky a managementu. Je to vlastně příručka o tom, jak si získat moc, jak si jí udržet a rozšířit. Kniha byla napsána v roce 1513, ale vyšla až po smrti autora roku 1532. Byla věnována rodu Madicejských, po jehož návratu k moci ztratil Machiavelli všechny vysoké funkce ve Florentské vládě. Právě tyto okolnosti sepsání Vladaře značně ovlivňují vyznění díla, které se snaží podbízet autokratickému vládci. Jeho rady a doporučení bývají často vytržené z kontextu a bez svého okolí pak relativizují morálku. Tato zkratkovitost se označuje jako machiavelismus a pro neznalost zbytku díla o něm vzniklo obecné povědomí jako o cynickém pragmatismu.

Machiavelli poznává ve svém životě, že politika a umění vládnout nerozvíjí v ideálním světě morálky, ale v reálném světě, což znamená, že vládnutí vyžaduje především poznání a zvládnutí sil, které hýbou světem. Státníkem je podle Machiavelliho člověk, který si umí rozvrhnout vlastní možnosti nutné ke zvládnutí těchto sil a využít je pro svůj cíl. To znamená, že není důležité být jen silný jako slon, ale také být opatrný jako liška. Umění politika spočívá v tom, že si dokáže přesně vymezit cíl a zvolit prostředky. Dílo je právě aplikací této neúprosné logiky.

 

O úkolech panovníka ve věcech vojenských. Panovník by neměl mít jiný cíl a jinou starost než válku, její zákonitosti a řád, neboť válečné uměni je předpokladem nejvyšší hodnosti a nedělitelně k ní patří. Měli by studovat dějiny a životopisy slavných mužů, zkoumat příčiny jejich vítězství a porážek. Tak si přece počínala většina slavných mužů v historii, uměli si pro sebe vybrat vzor, například Alexander veliký Achilea, Caesar Alexandra. I v dnešní době musí například vládci Izraele i v dobách relativního míru nezahálet a sbírat poznatky, analyzovat zkušenosti, aby uměli čelit jakékoliv situaci, které může přijít v podobě raketových útoků nebo dalších forem agrese za strany ozbrojených skupin, které by nejraději vymazaly Izrael z mapy světa.

 

O věcech, za něž se lidem, a především knížatům, dostává pochvaly nebo potupy.

Ten kdo staví na svých přáních, jak by měl svět vypadat a nechce vidět, jací lidé jsou, nedopadne dobře. Kdo se chce chovat stále ušlechtile a jevit se jako dobrý člověk, se zlou se potáže mezi tolika lidmi, kteří dobří nejsou. I zde nacházíme paralely v současnosti. V čem jedni vidí hospodárnost, druzí zase lakotu, v oprávněnosti mohou jiní spatřovat krutost. Stačí se jen podívat na to, jak návrhy vlády komentuje opozice a naopak. Když se po brutální vraždě, která se objeví v médiích, uspořádá anketa, zda by měl být obnoven trest smrti, tak 90 procent občanů bude pro. „Vládcové“, kteří se vyjádří proti, ztrácejí politické body. Machiavelli zde praví: „Šlechetnost vládce by ho mohla v určité situaci uvrhnout do záhuby, a co naopak vypadá na první pohled jako špatnost, může znamenat prospěch a nebezpečnost pro celou zemi. Proto by neměl vždy dát na lidské řeči.

 

O štědrosti a skouposti.

Štědrost je velká ctnost. Je-li okázalá, nevede k ničemu dobrému. Když se provádí diskrétně, nikdo se o ní nedozví a stejně vede k pověsti skrblíka. Když bude chtít panovník mít pověst mocného muže, musí si počínat s velkou pompou. Pak ale snadno promrhá celé své jmění, a musí pak přistoupit ke zvýšení daní. Proto ho poddaní začnou nenávidět. Ale když bude skromný a omezí svoje výdaje, tak ztratí veškerý respekt. Hromadění peněz se obecně nepovažuje za ctnost. Slouží li ale k tomu, aby vládce nemusel odírat poddané nebo jinde loupit, počítá-li s nimi k jejich obraně, mění se špatná vlastnost v dobrou. Přídomek skrblík není jistě nic lichotivého, ale neplodí ani opovržení ani nenávist. Moudrému panovníkovi, by nemělo záležet na tom, zda je považován za skrblíka, či ne. Když v současné době vládne pravice, je považována za skrblickou kvůli úsporným opatřením a snaze o vyrovnaný rozpočet. Nestává se ale sympatickým skrblíkem, pokud šetří například na zdravotních výdajích a zároveň se objevují velké korupční skandály. Na stranu druhou bývá vnímáno většinou obyvatel jako sympatické, když levicová vláda ruší zdravotnické poplatky a slibuje, že peníze získá lepším výběrem daní. To se přirozeně nepovede a po nějaké době si obyvatelé v sebezáchovném pudu zvolí opět nesympatického pravicového skrblíka.

 

O tvrdohlavosti a shovívavosti, zda je lepší být oblíbený nebo obávaný.

Ideálem panovníka by měla být shovívavost a lidskost. Jenže ne vždy je to prospěšné a možné. Cesaria Borgiu vnímáme jako násilníka, ale jeho tvrdost přinesla Romanii pořádek, svornost, mír a jistotu.(50) Je-li cílem tvrdosti pořádek svornost a blahobyt, pak proti ní nelze vůbec nic namítat. Občasné, byť přísné tresty pro obyvatelstvo jsou pro občany daleko milosrdnější než shovívavost vůči nepořádkům a rozbrojům, které nutně musí skončit zle pro všechny – vražděním a loupením. Trest postihuje jednotlivce. Lidé klidně ublíží i tomu koho milují, protože láska je morální závazek a ten pro svůj prospěch lidé klidně poruší. Panovník má budit respekt, nikoliv strach, protože ten vede k nenávisti. Pokud stojí v čele armády, nesmí hledět na to, zda se o něm říká, že je krutý. Bez toho by nikdy neudržel ve vojsku kázeň, jednotu a bojeschopnost. Hannibal velel různorodému vojsku, zverbovanému kde se dalo, a přesto v něm nikdy nevzplanula vzpoura. Dosáhl toho železnou kázní, která ve spojení s jeho dalšími vlastnostmi budila u vojáků obdiv. Samotnou tvrdostí by toho nedosáhl. V současnosti hledají manažeři optimální motivační nástroje. I přes různé módní vlny, zůstává nejúčinnějším způsobem klasický „cukr a bič“. To co nezvládají je ona železná kázeň. Zvláště z důvodu vysoké operativy, která klade nároky na jejich pracovní čas, nejsou vždy důslední v odměňování a trestání. Snadno pak neřeší závažný prohřešek a někdy neoprávněně kritizují. Když se to pak propojí i s tím, že sami se nechovají tak, jak požadují po svých podřízených, tak se jen těžko mohou proměnit z manažera v leadera.

 

Jak má vládce plnit daná slovo.

Ideální vládce by měl vždy plnit slovo. Nicméně zkušenosti z naší doby nás učí, že mnozí výborní panovníci si s plněním slova nelámali hlavu, uměli se z něj vyzout a získat vrh nad těmi, kdo vždycky úzkostlivě dbali o svou čest. Moudrý panovník nemůže stát ve slově, je-li mu to na škodu jestli pominuly okolnosti, za kterých je dal.(51)

I dnes vidíme, že rozhoduje hlavně výsledek konání. Je-li úspěšný, pak i prostředky, za kterých toho dosáhl, se pak lidem nakonec zdají v pořádku. Poněkud vulgárně, tato slova potvrzuje i náš současný prezident Miloš Zeman, který proslul výrokem: „Jen debil nemění názor“. Občané USA snadno zapomenou například na slib prezidenta Obamy o zavření věznice Quantanámo na Kubě, pokud zesílí teroristická agrese v celosvětovém měřítku. Stejně tak zapomněli slib Václava Havla, daný v roce 1989 před první prezidentskou volbou, že chce být prezidentem jen do prvních svobodných voleb, pokud se zjevně neobjevila žádná jiná morální autorita, která by ho v této funkci nahradila.

 

Jak se chránit před nenávistí a opovržením. Opovržení si panovník snadno vyslouží nestálostí, lehkomyslností, slabostí, zbabělostí a nerozhodností. Měl by vážit každé své ustanovení, a pak stát na svém. Pak získá vážnost na všech stranách. Je respektován i šlechtou a dalšími monarchy. Nemusí se pak bát spiknutí. Vzbouřenci vždy počítají s podporou reptajícího lidu. Žádný strach, pokud máš lid na své straně. Nestačí tedy dobře vycházet s vlivnými a bohatými, ale především se širokými vrstvami.(52) Zde můžeme dobře sledovat paralelu s vládou Milouše Jakeše v roce 1989. Svými projevy veřejnosti nastartoval ztrátu respektu vládnoucí komunistické strany možná více, než vysílání radia Svobodná Evropa. Proto se pak pád komunistické moci v Československu mohl odehrát během 10 dní.

 

Jak a čím se získává úcta lidu.

Lesku a vážnosti nedodávají panovníkům jen válečné úspěchy, ale i obratná správa země. Oceňování a vyznamenávání umělců, ale i prostých občanů za přičinlivost patří k nejúčinnějším. Stejně tak pro spokojenost obyvatel je nutné ve vhodných ročních obdobích pořádat slavnosti a zábavy. Zde by měl panovník přicházet mezi lid, projevovat v pravou chvíli štědrost a uznalost – samozřejmě bez úhony na své hodnosti prvního muže ve státě. Zde můžeme mít v živé paměti, jak těchto rad využívali komunističtí vládci. Pokud řád práce, titul národního umělce předává hlava státu, občan snadno zapomene na celkové souvislosti doby, ve které titul získal.

 

Machiavelli je nepochybně upřímný, na rozdíl od mnoha jiných se vyjadřuje bez zábran. Politické machinace, podvody a zločiny nazývá pravým jménem, ale ne proto, aby proti nim brojil. Chce říci, že pokud potřebujete něčeho dosáhnout, musíte zachovat určitý postup. Pokud se Vám tento postup příčí nebo nelíbí, nemusíte ho použít, ale nechte si zajít chuť na dosažení cíle. Právě pro tuto upřímnost byl po celá staletí pranýřován. Jeho doba ale nebyla obrazem etického světa, ale světa logiky. Machiavelliho myšlenky, jsou zdůvodněním brutality tyranie, ale i korupce a podvodů současných demokracií. I po téměř pěti stoletích jsou Machiavelliho „železná pravidla“ stále platná a důležitá.

 

Chování vůdců v některých zemích stále poukazuje na nadčasovost Machiavelliho názorů: „Spoléhá-li však panovník na opevnění a nedbá přitom nenávisti poddaných, takovému není ani rady ani pomoci.“(53)

Dokladem tohoto tvrzení mohou být protivládní protesty, které zasáhly během roku 2011 mnoho arabských zemí. Nejprve v Tunisku se na protest proti špatným životním podmínkám upálil šestadvacetiletý mladík Muhammad Buazízí. Protestoval především proti vysoké nezaměstnanosti, korupci politiků, omezování lidských práv a informační svobody. Lidé masově využili ke svolávání demonstrací sociální sítě Facebook a Twitter. Vlna odporu smetla vůdce v Tunisku, Egyptě, Lybii, vládní změny se pak udály i v Jordánsku a Jemenu.(54)

Všechna výše uvedená témata se v souvislosti s vůdcovstvím objevují, možná s mnohem větší naléhavostí, také v současnosti. Právě proto si myšlenky Platóna, Aristotela, Machiavelliho, ale i dalších zde neuvedených filozofů zaslouží naši pozornost. Filozofy již před stoletími zmiňovaná témata, problémy a termíny, případně strategie a taktiky vůdců, jsou v 21. století více či méně odlišná, přesto se však odvíjejí od stejných principů - často s mnohem většími důsledky pro jednotlivce, ale i celé společnosti. Požadavek Platóna, aby ve státě vládli moudří lidé, znamená v demokracii, aby bylo vzdělání lidu co nejlepší, a aby vláda a správa byly opravdu veřejné a průhledné. Lid nevzdělaný ve správě věcí veřejných a neinformovaný o jejich stavu poskytuje bolestný obraz „svobody, suverenity, nezávislosti a svrchovanosti”. Platón pravděpodobně velice dobře věděl, proč vládnoucí vrstvě zakazoval soukromé majetky. V „ideálním“ státě je třeba zajistit zejména fungování systému vzdělání a výchovy a ta by měla směřovat zejména k etice. Nedávné výzkumy v oblasti etické výchovy v ČR prokázaly, že patří v osnovách i v praktické výuce k nejzanedbanější oblasti. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy se ale k této situaci nedávno postavilo čelem, když po létech přešlapování rozhodlo o vytvoření nového doplňujícího samostatného školního předmětu i pro základní školy zahrnujícího právě etickou výchovu, a to s účinností od 1. září 2010. Pokud bude výuka etiky postavena na autentickém zážitku žáků, tak aby jim poskytla srovnání se aktuálně vnímanou společenskou „úspěšností“ zúženou po r. 1989 téměř výhradně na materiální stránku života, můžeme se dívat na budoucnost dívat optimisticky. V opačném případě je naše společnost, v níž se stanou běžnými zásadní kompromisy s neetickým chováním nebo jeho krytí, ohrožena ve svém smyslu i existenci."

2.4.1 Výběr talentů do manažerských pozic

Výběr manažerských talentů je prioritou řady firem. V letech 2006 - 2007 se uskutečnilo ve více jak 40 celosvětových firmách rozsáhlé šetření a prakticky všichni jejich vrcholoví manažeři konstatovali, že nemají dostatek vhodných lidí s růstovým potenciálem a s potenciálem výkonnosti pro strategické pozice (55).

Některé personální agentury dokážou měřit a posuzovat jednotlivé druhy talentů. Žádná náročná profese nemůže zahrnovat jen jeden druh talentu, ale jakýsi soubor schopností – talentů. Například vedoucí vývoje musí mít jak inovační (kreativní) talent, tak organizační, aby uměl nápady své a podřízených uvést do výroby, tak i vůdcovský talent, aby uměl podřízené nabudit, rozvíjet a vést. Podle konkrétní firmy bude proporční zastoupení jednotlivých „talentů“ různé. Ředitel podniku musí mít hlavně organizační talent (cca 50–60 %), aby firma fungovala. Musí mít i vůdcovský talent (asi 30-40 %), aby uměl lidi vést a jednat s nimi (lit 1,2,8,9). Musí mít i trochu inovativního talentu (10–20 %), aby mohl řídit a posuzovat různá zlepšení. Míra inovačního talentu závisí na tom, zda firma, kterou ředitel řídí, je tržním vyzyvatelem v nových technologiích nebo vede klasickou výrobu nebo služby, kde k žádným změnám nedochází.(56)

Jak ale talenty řídit: „Řízení talentů znamená používání vzájemně propojeného souboru činností, které mají zabezpečit, aby organizace přitahovala, udržovala si, motivovala a rozvíjela talentované lidi.“(57) Při procesu řízení se nejedná pouze o získávání zaměstnanců, ale zejména o rozvoj jejich schopností a dovedností a zvyšování jejich motivace a retence. Pouze tak může mít řízení talentů pro společnost přidanou hodnotu a plnit svoji funkci. To jsou i základní paralely s Platónovou Ústavou. Zaměstnance, občany, talenty je nutné připravovat a vychovávat. Podle Platona se povaha, resp. psychika a dovednosti především vůdců poznají při zkouškách, „v námahách, v strachu i v rozkoších“. Těžké životní a společenské situace, které jsou ze strany jedince úspěšně zvládnuty, se mohou přetransformovat v úspěšné vůdcovské schopnosti. Další kritériem úspěšného vůdce je podle Platona charakterová pevnost, statečnost, ale i pracovitost, bystrost, dokonalá paměť a vzhled. Vzhled, charisma je podstatnou složkou i dnešní prezentace politiků v masových médiích, proto zvládnuté prezentační dovednosti dnes výrazně zvyšují hodnotu člověka na trhu práce. Platón srovnává psychické vlastnosti vůdce - filosofa a vůdce - tyrana a dochází k závěru, že tyran je plný strachu, křeči a utrpení (dnes anxiozní, nejistý a neurotický), naproti tomu ideální vůdce žije plnohodnotný, harmonický a smysluplný život bez strachu z ovládaných. Z toho Platón vyvozuje, že je pro každého lépe, aby byl spravován od vládce božského a rozumného, obeznámeného s objektivní pravdou, který nepodléhá emocím a vládne podle zákonů a zásad, než aby byla umožněna vláda tyrana. Daří se nám tedy připravovat manažerské talenty, tak jak Platón navrhuje vychovávat ideální vůdce? Dokážeme je vést a připravovat jim úkoly, aby se jejich sebevědomí postupně zpevňovalo a měli chuť přebírat stále větší odpovědnosti? Je bohužel někdy až paradoxní, že přes všechny apely a značné sumy peněz investovaných na podporu manažerských talentů, bojuje stále mnoho firem s tím, koho dosadit na volné klíčové pozice. Jednou z hlavních příčin je chybějící podpora a nedostatečné vedení talentovaných lidí v podnikové praxi. Jakkoli leadeři jedním dechem touží po talentovaných spolupracovnících, nedokážou je často nejen identifikovat, ale nevěnují jim ani nijakou mimořádnou pozornost. S oblibou se spoléhají na nejrůznější (různě kvalitní) externí odborníky, na talentový management a zůstávají nemile překvapeni problematickými výsledky. Domnívají se, že talent přijde z venku, stačí podat lákavý inzerát. Talentované jedince ale nikdo zpravidla nepropouští, takže po nějaké době většina společností začne hledat manažery ve svých řadách. Řada firem vykazuje v této oblasti pozitivní posun. Dokážou uplatnit management talentů pro manažerské a vůdcovské pozice a prolnout je s každodenní praxí. Typickým příkladem je Procter and Gamble, který vytvořil společný podnik v Saudské Arábii a z vlastních řad vybral vhodné manažery, kteří po několikaměsíční adaptaci začali docilovat očekávané výsledky v saudskoarabském podniku. Právě Procter and Gamble dokázala napojit procesy vyhledávání a přípravy manažerských talentů na svoji strategii růstu, což v zápětí znamenalo pohotové ovládnutí nových trhů v Číně, na Středním východě, ve východní Evropě, v Latinské Americe i jinde ve světě vlastními multikulturně orientovanými manažery. Příprava a rozmisťování manažerů z líhně talentů je centrálně organizována a lokálně provozována. Procter and Gamble poskytuje manažerským talentům interní výcvik dovedností a různé odborné rozvojové programy (interní i externí). Rozhodující část přípravy se však odehrává za aktivní podpory přímého nadřízeného a využitím mentorů a ostatních členů manažerského týmu.(58)

Talenti pro manažerské pozice tvoří specifickou skupinu zaměstnanců, proto velké množství společností mění svůj pohled na „talent programy“. Při výběru do rozvojového programu je důsledněji než dříve zjišťováno, zda talentovaný jedinec v budoucnu uspěje více jako manažer nebo jako specialista. Stejně tak rozvojové programy jsou následně zaměřeny na rozvoj odlišných kompetencí. Identifikace manažerských talentů je oblast, která získává stále vyšší důležitost. Při obsazování manažerských pozic je stále zvažováno, zda je výhodnější obsadit místo uchazečem z vnějšího prostředí nebo jej vybrat z vlastních zdrojů. Upřednostnit neotřelé zkušenosti a nezatíženost „provozní slepotou“ nebo znalost prostředí, vytvořené firemní kontakty a motivaci kariérním postupem? Řada společností volí výběr z vlastních zdrojů, zejména z důvodu motivačního působení kariérního posunu, který lze dlouhodobě a systematicky připravit. Manažerské talenty pak nacházejí i v hierarchických patrech společností, kde to nebývá obvyklé. Zde vycházím i z osobních zkušeností např. společnost McDonald, která zachycuje talenty i na pozicích vedoucích směn („Mc Academy“ 2008 a 2099) nebo Baumax, kde byli manažerští talenti identifikováni i na úrovni vedoucích jednotlivých prodejních oddělení („Zlaté rybičky“ 2009).

 

Zaměstnavatelé v dnešní době potřebují zajišťovat obsazování manažerských pozic postů správnými talenty ve správný čas. Včasná identifikace manažerských talentů, pak umožňuje volit optimální nástroje pro rozvoj daného jedince v manažerské oblasti. Nutností je pak nalezení rovnováhy mezi potřebami firmy a zájmy i očekáváními talentovaných jedinců. Talentovaní jedinci často o sobě jako o kandidátovi na manažerskou pozici neuvažují, protože si nejsou plně vědomi svých předpokladů nebo přirozeně chtějí rozvíjet svou specializaci, kterou vystudovali. Případně nemají odvahu řídit tým, ve kterém jsou zastoupeni zaměstnanci, kteří jsou starší nebo technicky zdatnější než oni apod. Pokud zaměstnanec uvažuje o sobě jako o budoucím manažerovi jen na základně vlastních názorů a zkušeností, trvá tento proces obvykle déle než v případě, že je včas identifikován jako manažerský talent, už po nástupu do společnosti, například formou assessment centre. Krizové období, které v současnosti prožíváme, přináší společnostem potřebu identifikovat talenty dříve, než nastoupí na pracovní pozice do jejich společností. V současné době jsou studentům umožňovány stáže ve společnostech, kde by mohl být absolvent zaměstnán nebo může být veden profesním odborníkem z praxe při zpracování závěrečné práce.

 

Současnou situaci popisuje Daniel Rubeš, personální ředitel společnosti Agrofert Holding: „Nejlepší způsob, jak najít nové zaměstnance, je vyhlédnout si je už během studií. „Je to pro nás ideální příležitost, jak studenty poznat, směrovat je do různých praxí a stáží. Dnes narostly počty vysokých škol i jejich absolventů, ale jejich kvalita má klesající tendenci“. Agrofert má projekt páteřních škol, do kterého je zařazeno asi 50 škol. Každá z našich větších firem v daném regionu úzce spolupracuje s konkrétní školou, která má oborově k firmě blízko. Loni absolvovalo odbornou praxi nebo stáž v našich společnostech okolo 150 studentů a ročně k nám nastoupí asi 50 až 60 absolventů do pracovního poměru. Někteří jdou přímo na konkrétní pracovní pozici, jiní ještě procházejí tréninkovým programem, takzvaným kolečkem, kde se mladý absolvent zaučuje ve firmě. Toto kolečko trvá od tří měsíců do jednoho roku“. (59)

 

Společnosti, které se zajímají o potenciální zaměstnance již při jejich studiu na vysokých školách, zatím jen velmi okrajově uvažují o jejich manažerském potenciálu. Součástí jejich náborové strategie nejsou metody na posouzení vhodnosti vysokoškoláků na manažerské funkce a tyto kompetence ověřují dříve nebo později až po nástupu absolventů na pozice ve společnostech. Často je pak jako manažer vybrán po zácviku absolvent, který je kvalitním specialistou v oboru a automaticky se předpokládá, že manažerské schopnosti získá dodatečně při praktickém vedení svěřeného týmu. Ne vždy k tomu dochází. Takto vybraní manažeři mají stále snahu být vrcholovým specialistou, protože se domnívají, že to je ta nejvyšší kvalifikace pro manažerskou roli. Pracovní problémy řeší sami a podřízeným jen vysvětlují, jak na to a vše po nich pak ještě zkontrolují. Vedení lidí pak často vnímají jako „věcné břemeno“, které k vyšší pozici obdrželi.

Nepochybná osobnost světového managementu, dobře obeznámená s poměry u nás, Jack Stack (do roku 2007 CEO České spořitelny) formuloval šest doporučení pro koučování talentů a rodících se leaderů. Jsou to:

Pracovat se zápalem a náruživostí

Nacházet rovnováhu mezi prací a rodinným životem

Dbát na etický přístup a transparentnost

Naučit se naslouchat

Mít smysl pro humor

Přebírat odpovědnost za řešení společných problémů

Kritickou podmínkou úspěchu uplatnění této metody, jejímž cílem je transformace osobní výkonnosti, je strategie, kterou kouč použije. Nejefektivnější jsou pragmatické a orientované na docilování špičkového výkonu. Poměrně málo obvyklou (v zahraničí dosti úspěšnou) formou koučování této skupiny manažerů a expertů je zpětná vazba 360° (známá z pracovního hodnocení). Originální a málo známý fakt může laiky překvapit už na samém počátku. Zpráva o výsledku zpětné vazby bývá pokládána jako počátek setkání kouče a koučovaného. To je mylná představa. Pokud se zpráva skutečně takto použije, pak se koučování zúží na podporu porozumění výsledku zpětné vazby. To je typické pro ostatní formy koučování, ne však pro koučování budoucích leaderů a talentovaných expertů. Správné je, aby se setkání kouče a koučovaného stalo příležitostí jak začít přemýšlet o vlastní výkonnosti a jak najít způsob jejího zdokonalení. Kouč musí prezentovat setkání s koučovanými jako příležitost, jak si uvědomit a posílit osobní pracovní výkonnost. Zde vzniká také nepřímo (někdy i přímo) vyslovený podnět k sebekoučování dotyčného.(60)

Platón rozvíjí myšlenku, že odborníci jsou nejlepší vládci. Z Platónových argumentů je jasné, že právo vládnout dává skutečné vědění. Platón mimo jiné trvá na tom, že teoretickým základem pro vládcovskou odbornost musí být dlouhé roky studií. Manažerské talent programy trvají jen málokdy déle než jeden rok a jen ve výjimečných případech dostává absolvent skupinových tréninků pro další rozvoj na konci programu vlastního kouče. Proto i přes nesporně pozitivní výsledky posledních let v rozvíjení manažerských talentů, je žádoucí dále rozvíjet řízení podniků a dbát o průběžný rozvoj způsobilostí manažerů jako jejich představitelů. Návyky dalšího sebevzdělávání a utváření jsou zárukou inovativního chování a jednání, bez nichž se v konkurenčním prostředí již nikdo, kdo chce být úspěšný, neobejde.

Potřebujeme kvalitní manažery a také inspirující leadery. Otázka nestojí tak, zda ty, či ony. Oboje. Každý plní v řízení svoji důležitou úlohu. Vůdcovské charisma tolik potřebné k vedení ostatních, k prosazování se v jejich podnikatelském úsilí, strhuje a podněcuje k nadšenému výkonu. Hodnota českého manažera nesporně vedle mnohých dalších, spočívá především ve flexibilitě. Ne nadarmo se říká, že Češi jsou mistři improvizace. A to je dobře, protože lidé se v řízení od sebe navzájem učí. Vždyť znalostní společnost je nejlepším svědectvím každodenního transferu podnětů umocňujících ve svých důsledcích konečný efekt řídící práce.(61)

 

Závěr

 

Platón nám poskytl ideální koncepci jen velice těžko pro naši dobu, vzhledem k nekonečné složitosti moderní společnosti, realizovatelnou. Přesto nám mohou alespoň konkrétní podněty z díla Platóna přispět k pochopení, hodnocení a kritice současných politických společností. Dozvídáme se že, jakákoliv logická filosofie vůdcovství začíná s předpokladem o lidské povaze. Vůdce musí studovat lidské bytosti z perspektivy teorie, filosofie a historie a musí dospět k závěrům, čím tito v universálním smyslu jsou, stejně jako čím mohou být. Jistě, ne všichni lidé budou tomuto závěru odpovídat, ale počáteční a koncový bod (pokud akceptujeme takovou definici) to umožňuje ohodnotit lidi jako jednotlivce se všemi jejich přednostmi a nedostatky. Jejich pojetí lidské povahy dodává tolik potřebnou podstatu myšlenkám respektu a péče. Takové studium nabízí také vůdcům pohled do sebe, protože pouze tehdy, když víme, čím bychom měli být, začneme chápat jak se tam, dostaneme.(62)

Význam charakteru se v této souvislosti stává očividným. Nikdo nebude důvěřovat nekompetentním, zvláště pokud jsou v sázce životy, zůstává pravdivé bez ohledu na to, jak se díváme na lidskost. Pro vůdce jsou k získání lidí nejdůležitější charakter a kompetence. Existuje rozdíl mezi touhami lidí a „charakterovými vadami“, které nedisciplinovaně praktikují. Antičtí autoři argumentují, že lidé, kteří nemohou řídit své touhy, budou narušovat vztah mezi vůdcem a vedenými, a jsou tedy nezpůsobilí vést. Ti s dobrým charakterem na druhé straně přitahují druhé k sobě a pozvedají je. Snaha o dokonalost vyžaduje jak charakter, tak i kompetenci. Vůdce s charakterem a kompetencí, který je důvěryhodný, zachází s druhými s respektem, pečuje o ně, může inspirovat a následně vytvořit a neúnavně sledovat vizi. Na jedné straně vůdce ztělesňuje vizi na individuální úrovni demonstrací toho, co by mělo být. Vůdce organizací je však víc než jen individuální mentor. Vize pro organizaci vyžaduje objevování a vyslovování myšlenky, která nasákne všechny společným duchem a podnítí představu. Vize definuje povinnost. Vytvoření a sledování vize vyžaduje intelektuální odvahu, oddanost k rozvíjení moudrosti a dělání rozumných rozhodnutí, které vedou k cíli. Sledování vize je dle parafráze Carl von Clousewize jako pohyb v rezistentním prostředí (tření). Spletitá interakce velkého množství myšlenek a záměrů, objektivních faktorů, které inspirují a tvarují myšlenky, často matoucí, protichůdné a ohromující informace, a převládající nejistoto, to je jen několik příčin tření. Vůdce musí mít intelektuální odvahu udělat rozhodnutí uprostřed takové chaotické mnohoznačnosti, aby udržel organizaci se správným azimutem.(63)

Zkušenost sama o sobě není vždy doučující. Vůdci, kteří nenašli čas na kultivování své mysli a rozvíjení intelektuální odvahy, se stávají vězni své vlastní zkušenosti. Vůdci bez intelektuální odvahy při rozhodování v oblasti nejistoty se rychle stávají krizovými manažery, výhradně dělajíc rozhodnutí v intelektuálním komfortu jednoduché nezbytnosti. Volby v krizi je častokrát výběrem nejlepšího z několika špatných řešení. Protože krize ohrožuje cíl organizace, i když krizový manažer vybere to nejlepší ze špatných možností, volbou bude jen zmírňovat problémy v daném okamžiku. Jakmile se jednou krizové řízená stává návykem, organizace se stane zafixována v labyrintu krátkodobých rozhodnutí, pohybující se v mnoha rozdílných směrech, ale ne blíže směrem k dosažení cíle. Zaostalá mysl, pokud je bombardována informacemi a externími pobídkami, ztrácí rychle schopnost rozhodnout a odvahu jednat po dobu krize. Rozvinutá mysl může oddělit stíny chaosu, nepořádku a zmatku vytvořením vize a sledováním s přesvědčením, udržování organizace na správném azimutu. Od antických autorů se můžeme naučit, že získání úplného spektra odvahy (intelektuální, fyzické a morální) vyžaduje nepřetržitý rozvoj mysli, těla a duše.(64)

Chceme-li doufat v lepší budoucnost a vychovávat své nástupce tak, aby byl zabezpečen rozvoj jejich mysli, těla i duše, nemůže to být jen úkol pro rodiče, učitele nebo manažery. Zde nám nejvíce schází vzory, příklady, které mohou motivovat k následování. Nejsou to většinou „celebrity“ v televizi a nadřízení postavení výše v hierarchii, ale ti, kdo se skutečně chovají podle kodexů, ke kterým se zavázali (například Hippokratova přísaha, křesťanské desatero apod.). Výrobní a obchodní společnosti přijímají „Etické kodexy“, které jsou často přísnější, než zákonné normy. Bohužel často je tento kodex pouze zkompilován z toho, co má na svých webových stránkách konkurence a jen velmi sporadicky se setkáváme s tím, že by někdo například při výběrovém řízení zjišťoval, zda uchazeč uznává hodnoty, které společnost požaduje ve svém kodexu. Pokud sami manažeři nesdílejí hodnoty společnosti a ty navíc nejsou tím, co by bylo hlavním stimulačním nástrojem pro zaměstnance, pak firemní kultura takové společnosti je velmi slabou. Pak její stabilitou otřesou i menší výkyvy, než je například hospodářská krize. Podle Armstronga jsou nejlepší politikou lidských zdrojů „stabilní pravidla přístupu k řízení lidí, která hodlá organizace uplatňovat. Tato politika definuje filozofii a hodnoty organizace týkající se způsobu jednání s lidmi a z nich odvozené principy očekávaného jednání manažerů při řešení personálních záležitostí.“(65)

Pokud tedy společnosti chtějí posílit svoji stabilitu je nutností začít od sdílených hodnot, tak aby sdružovali nejprve majitele a management, a ti pak mohli díky tomu, že žijí a jednají podle těchto hodnot být příkladem pro ostatní zaměstnance.

 

Platón uvádí, „že ten kdo si žádá být "řízen, má jít ke dveřím toho, kdo je schopen vládnout, a ne aby vládce žádal ovládané, aby se jim od něho dostalo vlády, pokud by byl pro ně z něho opravdu nějaký užitek.“(66)

 

Zaměstnanci půjdou jen za tím, o kom jsou pevně přesvědčeni, že je povede k prosperitě. Sledují, zda sdílí společné hodnoty jako oni, zdali to jen nedeklaruje, ale skutečně podle těchto hodnot žije. Důvěru si vedení také získá tím, že bude naslouchat hlasům podřízených a udělám maximum pro to, aby byly vytvořeny komunikační kanály k tomu, aby i kritické názory se dostaly k vedení co nejdříve. Na závěr je tedy možné konstatovat, že autorita vůdce je založena zejména na lidských ctnostech. Vůdcovství je posláním, službou veřejnému zájmu, udáváním správného směru, což umožňuje emancipaci následovníků. Potřebujeme vůdce, které naučíme být manažery, protože je daleko obtížnější naučit manažery stát se vůdci.

Poznámky: 1) Platón: Ústava, Praha, Svoboda - Libertas, Antická knihovna; sv. 65, překlad Radislav Hošek. 1. vyd. 1993. ISBN 80-205-0347-1

2) Maxwell, John C.: Rozvíjejte své vůdčí schopnosti, Praha, Pragma 2001 ISBN 80-7205-829-0

3) Armstrong, Michael: Jak být ještě lepším manažerem, Praha. Ekopres, překlad Ondřej Dobiášek, ISBN: 978-80-86929-00-0

4) Bennis, Warren: Staří psi a nové triky aneb O tvořivosti a spolupráci, Praha, Management pres 2001, 1. vydání, IBSN 80-7261-045-7

5) Lao-c‘: Tao te ťing, O tajemství hlubším než hlubina, Praha, Dokořán, 2008, 3. vydání, ISBN 978-80-7363-221-2

6) Baťa, Tomáš: Úvahy a projevy, Praha, Omega, 2013, ISBN: 978-80-7390-019-9

7) Bender, Peter Urs: Niterný leadership, Praha, Management Přes, 2008, ISBN: 978-80-7261-069-3

8) Rádl, Emanuel: Dějiny filosofie. I. díl, Starověk a středověk. Reprint 1. vyd. Praha : Votobia,

9) Platón: Politikos, 3.vydanie, Praha, OIKOYMENH 2005 ISBN 80-7298-159-9

10) Störing, H. J.: Malé dějiny filozofie, 3.vyd. Praha: ZVON, 1993, ISBN 80-7113-058-3 1998. ISBN 80-7220-063-1.

11) Patočka, J. Filosofie výchovy. Studia paedagogica č. 18 - vědecký bulletin Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, Praha 1997, ISSN 0862-4461

12) Havlíček , A: Platónova Ústava a Zákony. Praha, Oikoymenh 1999, ISBN: 80-86005-88-7

13) Platón: Ústava. Přel. František Novotný. Praha : Oikoymenh, 2001. ISBN 80-86005-28-3.

14) Platón: Ústava. Přel. František Novotný. Praha : Oikoymenh, 2001. ISBN 80-86005-28-3. 1

5) Platón: Ústava. Přel. František Novotný. Praha : Oikoymenh, 2001. ISBN 80-86005-28-3.

16) Rádl, Emanuel: Dějiny filosofie. I. díl, Starověk a středověk. Reprint 1. vyd. Praha : Votobia, 1998. ISBN 80-7220-063-1.

17) Holzbachová, Ivana. Dějiny společenských teorií. 2. přepracované vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000, ISBN 80-210-2357-0

18) Platón: Ústava. Přel. František Novotný. Praha : Oikoymenh, 2001, ISBN 80-86005-28-3.

19) Platón: Ústava. Přel. František Novotný. Praha : Oikoymenh, 2001, ISBN 80-86005-28-3.

20) Lukas, Josef, Smolík, Josef: Psychologie vůdcovství, Praha, Computer press, 2008, ISBN 978-80-251-2139-9

21) Störig, H. J.: Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2000, ISBN 80-7192-500-4

22) Frič, Pavol a kol.: Vůdcovství českých elit, Praha: Grada Publishing, a.s., 2008, ISBN 978-80-247-2563-5.

23) Störig, H. J.: Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2000, ISBN 80-7192-500-4

24) Aristotéles: Politika, Praha, Petr Rezek, 1998, ISBN 80-86027-10-4

25) Aristotéles: Politika, Praha, Petr Rezek, 1998, ISBN 80-86027-10-4

26) Störig, H. J.: Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2000, ISBN 80-7192-500-4

27) Aristotéles: Politika, Praha, Petr Rezek, 1998, ISBN 80-86027-10-4

28) Aristotéles: Politika, Praha, Petr Rezek, 1998, ISBN 80-86027-10-4

29) Adamová, Karolina, Křížkovský, Ladislav: Dějiny myšlení o státě, Praha, Aspi Publishing, 2000, ISBN 8086395073

30) Aristotéles: Politika, Praha, Petr Rezek, 1998, ISBN 80-86027-10-4

31) Adamová, Karolina, Křížkovský, Ladislav:Dějiny myšlení o státě, Praha, Aspi Publishing, 2000, ISBN 8086395073

32) Mulgan, R. G.:Aristotélova politická teorie, Praha, Oikoymenh, 1998, ISBN: 80-86005-69-0

33) Aristotéles: Politika, Praha, Petr Rezek, 1998, ISBN 80-86027-10-4

34) Störig, H. J.: Malé dějiny filosofie, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2000, ISBN 80-7192-500-4

35) Adamová, Karolina, Křížkovský, Ladislav: Dějiny myšlení o státě, Praha, Aspi Publishing, 2000, ISBN 8086395073

36) Machiavelli, Niccolo: Vladař, Praha, Ivo Železný, 1997, ISBN 80-237-3544-6

37) Lukas, Josef, Smolík, Josef: Psychologie vůdcovství , Praha, Computer press, 2008, IBSN 978-80-251-2139-9

38) Machiavelli, Niccolo: Vladař, Praha, Ivo Železný, 1997, ISBN 80-237-3544-6

39) Lukas, Josef, Smolík, Josef: Psychologie vůdcovství , Praha, Computer press, 2008, ISBN 978-80-251-2139-9

40) Machiavelli, Niccolo: Vladař, Praha, Ivo Železný, 1997, ISBN 80-237-3544-6

41) Machiavelli, Niccolo: Vladař, Praha, Ivo Železný, 1997, ISBN 80-237-3544-6

42) Lukas, Josef, Smolík, Josef: Psychologie vůdcovství , Praha, Computer press, 2008, ISBN 978-80-251-2139-

43) Adamová, Karolina, Křížkovský, Ladislav: Dějiny myšlení o státě, Praha, Aspi Publishing, 2000, ISBN 8086395073

44) Butterfield, Herbet: Statecraft of Machiavelli,MacMillan Publishing Company, 1962, ISBN-13: 978-0020725008

45) Cicero: The Republic and The Laws, London, Oxford World's Classics, 2009, ISBN-13: 978-0199540112

46) Zákon o volbách do Parlamentu, § 25, § 1 odst. 7 a § 2 písm. b)

47) Robejšek, Petr: Konec snu o globální demokracii, DNES, 23, 8. 2014,

48) Robejšek, Petr: Konec snu o globální demokracii, DNES, 23, 8. 2014,

49) Machiavelli, Niccolo: Vladař, Praha, Ivo Železný, 1997, ISBN 80-237-3544-6

50) Steigauf, Slavomír: Vůdcovství aneb co vás na Harvardu nenaučí, Praha, Grada Publishing, 2011, ISBN 978-80-247-3506-1

51) Machiavelli, Niccolo: Vladař, Praha, Ivo Železný, 1997, ISBN 80-237-3544-6

52) Machiavelli, Niccolo: Vladař, Praha, Ivo Železný, 1997, ISBN 80-237-3544-6

53) Machiavelli, Niccolo: Vladař, Praha, Ivo Železný, 1997, ISBN 80-237-3544-6

54) Steigauf, Slavomír: Vůdcovství aneb co vás na Harvardu nenaučí, Praha, Grada Publishing, 2011, ISBN 978-80-247-3506-1

55) Coyne, K. P., Surviving your new CEO, Harvard Business Review, 2007

56) Červený, Karel: Co je talent, Talent expert s.r.o. 2008

57) Armstrong, M. Řízení lidských zdrojů. Nejnovější trendy a postupy. 10. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007, ISBN 978-80-247-1407-3, s. 327.

58) Tamaoki Hajime: Jak měřit úspěch řízení talentů, Moderní řízení, Praha, Economia, a.s, 9/2007

59) Rubeš, Daniel: Talenty si vybíráme už ve školách, 20. 5. 2013, Hospodářské noviny, strana 27,

60) Stack, Jack: The Great Game of Business, 20th Anniversary Edition, 1992

61) Stýblo, Jiří: Práce a mzda, Leadership manažerských talentů, 28. 11. 2008

62) Steigauf, Slavomír: Vůdcovství aneb co vás na Harvardu nenaučí, Praha, Grada Publishing, 2011, ISBN 978-80-247-3506-1

63) Clousewize, Carl von: O válce, Praha, Academia, 2008, ISBN 978-80-200-1598-3

64) Steigauf, Slavomír: Vůdcovství aneb co vás na Harvardu nenaučí, Praha, Grada Publishing, 2011, ISBN 978-80-247-3506-1

65) Armstrong, M: Řízení lidských zdrojů. Nejnovější trendy a postupy. 10. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007, ISBN 978-80-247-1407-3, s. 141.

66) Platón: Ústava, Praha, Svoboda - Libertas, Antická knihovna; sv. 65, překlad Radislav Hošek. 1. vyd. 1993. ISBN 80-205-0347-1

 

Seznam použité literatury:

Adamová Karolina, Křížkovský Ladislav: Dějiny myšlení o státě, Praha, Aspi Publishing, 2000, ISBN 8086395073

Aristotéles: Politika, Praha, Petr Rezek, 1998, ISBN 80-86027-10-4

Armstrong Michael: Jak být ještě lepším manažerem, Praha. Ekopres, překlad Ondřej Dobiášek, ISBN: 978-80-86929-00-0

Armstrong, Michael. Řízení lidských zdrojů. Nejnovější trendy a postupy. 10. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007, ISBN 978-80-247-1407-3, s. 327.

Baťa Tomáš: Úvahy a projevy, Praha, Omega, 2013, ISBN 978-80-7390-019-9

Bender Peter Urs: Niterný leadership, Praha, Management Přes, 2008, ISBN: 978-80-7261-069-3

Bennis Warren: Staří psi a nové triky aneb O tvořivosti a spolupráci, Praha, Management pres 2001, 1. vydání, IBSN 80-7261-045-7

Butterfield, Herbet: Statecraft of Machiavelli, MacMillan Publishing Company, 1962, ISBN-13: 978-0020725008

Cicero: The Republic and The Laws, London, Oxford World's Classics, 2009, ISBN-13: 978-0199540112

Clousewize, Carl von: O válce, Praha, Academia, 2008, ISBN 978-80-200-1598-3

Coyne, K. P., Surviving your new CEO, Harvard Business Review, 2007

Červený, Karel: Co je talent, Talent expert s.r.o. 2008

Frič Pavol a kol.: Vůdcovství českých elit, Praha: Grada Publishing, a.s., 2008, ISBN 978-80-247-2563-5

Havlíček, A. (vyd.), Platónova Ústava a Zákony. Praha, OIKOYMENH 1999, ISBN: 80-86005-88-7

Holzbachová, Ivana. Dějiny společenských teorií. 2. přepracované vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000, ISBN 80-210-2357-0

Lao-c‘: Tao te ťing, O tajemství hlubším než hlubina, Praha, Dokořán, 2008, 3. vydání, ISBN 978-80-7363-221-2

Lukas Josef, Smolík Josef: Psychologie vůdcovství , Praha, Computer press, 2008, IBSN 978-80-251-2139-9 Machiavelli Niccolo: Vladař, Praha, Ivo Železný, 1997, ISBN 80-237-3544-6

Maxwell, John C.: Rozvíjejte své vůdčí schopnosti, Praha, Pragma 2001 ISBN 80-7205-829-0

Mulgan, R. G.:Aristotélova politická teorie, Praha, Oikoymenh, 1998, ISBN: 80-86005-69-0

Patočka, J. Filosofie výchovy. Studia paedagogica č. 18 - vědecký bulletin Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, Praha 1997, ISSN 0862-4461

Platón: Politikos, 3.vydanie, Praha, Oikoymenh 2005 ISBN 80-7298-159-9

Platón: Ústava, Praha, Svoboda - Libertas, Antická knihovna; sv. 65, překlad Radislav Hošek. 1. vyd. 1993. ISBN 80-205-0347-1

Platón: Ústava. Přel. František Novotný. Praha : Oikoymenh, 2001. ISBN 80-86005-28-3

Rádl Emanuel: Dějiny filosofie. I. díl, Starověk a středověk. Reprint 1. vyd. Praha : Votobia,

1998. ISBN 80-7220-063-1.

Robejšek, Petr: Konec snu o globální demokracii, DNES, 23, 8. 2014,

Rubeš, Daniel: Talenty si vybíráme už ve školách, 20. 5. 2013, Hospodářské noviny, strana 27,

Stack, Jack: The Great Game of Business, 20th Anniversary Edition, 1992

Steigauf, Slavomír: Vůdcovství aneb co vás na Harvardu nenaučí, Praha, Grada Publishing, 2011, ISBN 978-80-247-3506-1

Störing, H. J.: Malé dějiny filozofie, 3.vyd. Praha: Zvon, 1993, ISBN 80-7113-058-3

Störig, H. J.: Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2000, ISBN 80-7192-500-4

Stýblo, Jiří: Práce a mzda, Leadership manažerských talentů, 28. 11. 2008

Tamaoki, Hajime: Jak měřit úspěch řízení talentů, Moderní řízení, Praha, Economia, a.s, 9/2007

Zákon o volbách do Parlamentu, § 25, § 1 odst. 7 a § 2 písm. b)

 

Klíčová slova:

Aristokracie - je forma vlády, kde je moc v rukou elity, skupiny urozených občanů. Tím se liší jednak od monarchie jako vlády jediného panovníka, i od demokracie jako vlády všech svobodných občanů. Zvrhlou formou aristokracie je podle Aristotela oligarchie, vláda skupiny bohatých, kteří se žádnou jinou předností nevyznačují.

Ctnost - je vypěstovaný a navyklý (habituální) sklon k dobrému jednání (čest, úcta).

Duše – celá tradice řecké filosofie se dá shrnout pod pojem (nebo spíše motto) péče o duši. Protože jen duše, jakožto orgán člověka, který se vztahuje k věčnosti, to znamená k tomu, co je trvalé, pravdivé, náležité a ušlechtilé, je duše schopna proniknout do světa nezahalené pravdy a dosáhnout tak pravého poznání. Oligarchie - je forma vlády, ve které má politickou moc v rukou pouze hrstka prominentních osob (nejčastěji příslušníci nejbohatší vrstvy s politickým vlivem, či příslušníci armády).

Tyrannis,tyranida - označuje formu krutovlády řecké antiky, kdy je hlavou takového systému tyran. Tyran se opíral o nespokojené vrstvy obyvatelstva a jeho cílem se stalo konečné odstranění nadvlády rodové šlechty.

aristokracie, oligarchie, vůdcovství,