Miroslav Bednář: Mediokracie a demokracie v České republice

Mediokracie jako nadvláda medií se v prostředí demokracie do značné míry kryje s původním a běžným významem pojmu mediokracie, jímž je nadvláda průměru, resp. průměrnosti. V angličtině se proto odlišuje mediokracie od mediakracie.

Prof. PhDr. Miloslav Bednář, CSc.

Mediokracie a demokracie v České republice

Recenzoval Prof. PhDr. Jozef Leikert, Ph.D.

• Mediokracie jako nadvláda medií se v prostředí demokracie do značné míry kryje s původním a běžným významem pojmu mediokracie, jímž je nadvláda průměru, resp. průměrnosti. V angličtině se proto odlišuje mediokracie od mediakracie.

           Je tomu tak v první řadě proto, že demokracie coby vláda většiny, vzniknuvší ze svobodných voleb, je zpravidla vládou těch, kdo reprezentují průměrnou, tj. většinově zastoupenou množinu politických orientací, resp. amalgamaci převažujících zájmů voličů společnosti daného demokratického státu. A media v demokracii tuto skutečnost jednak reflektují, a tak rovněž reprezentují, a zároveň jako významný prvek politické třídy usilují o vliv na její podobu, až po její podstatnou změnu.

 2) Československá a česká postkomunistická média a demokracie

    Brzy po sametové revoluci z konce r. 1989 a výsledném ustavení demokratických institucí se československá mediální scéna většinově zřetelně postavila za vzniklý demokratický politický systém a s ním spjatý pohyb ekonomické reformy, vedoucí k ustavení svobodného tržního hospodářství, tedy kapitalismu. Média nejprve na vznikající politické scéně výrazně podpořila uskupení Občanského fóra, a po jeho rozpadu systém nově vzniklých politických stran. Tak se souběžně vyprofilovala kromě celostátních médií veřejné služby média spíše pravicová, resp. levicová. Konflikt mezi politickou pravicí a levicí se přirozeně promítal do celostátních médií veřejné služby.

    Vícegenerační absence demokratické politické tradice, kterou komunistický totalitní režim v Československu násilně přerušil na téměř 42 let,  se spolu se zakořeněným totalitně ideologickým způsobem uvažování a jednání většinové populace pochopitelně důrazně promítly do způsobů uvažování, souzení a jednání nově vzniklé, demokratické mediální scény. Zejména nápadná zde byla, tak jako v celé společnosti, nepřítomnost demokratické politické kultury myšlení a rozhodování. V médiích tento stav představoval ideologický fenomén jakéhosi komunismu naruby. Tedy nástup antikomunisticky se deklarujícího, ale komunistickým stylem přemýšlejícího, chovajícího se a jednajícího ideologického fanatismu v demokratickém obalu.

    Ten se na mediální scéně začal rychle etablovat při hledání a označování hlavního viníka zničující komunistické totalitní periody československých dějin. V zásadě ale šlo jen o převzetí novohenleinovské odnože tradiční pangermánské ideologie, vytvářející krátké myšlenkové spojení při vykreslování hledaného viníka, jenž prý způsobil komunistickou totalitní éru. Stala se jím konstrukce ideologického krátkého spojení mezi husitstvím, českým národním obrozením, T.G.Masarykem, vznikem Československé republiky, Edvardem Benešem a odsunem československých Němců po druhé světové válce. Na nekritickém převzetí a masovém šíření uvedené verze komunistické ideologie naruby se významně podílel hlavní proud československé, později české mediální scény za nápadného přispění medií veřejné služby.

    Ono zplošťující ideologické, bytostně nekritické a zásadní diskusi nepřipouštějící vidění světa, jež de facto udržovalo a dále souvisle živilo z komunistických časů navyklé myšlenkové, a proto i mediální stereotypy ideologie třídního boje a třídní nenávisti, v podstatě trvá dodnes. A zdaleka nezahrnuje jen uvedenou postkomunistickou ideologii výkladu českých dějin, a tak i naší přítomnosti. Nárokuje si totiž ideologicky autoritativní soud a výklad sféry demokratického politického života vůbec. Tím ale závažně ohrožuje, jak se u nás stále zřetelněji ukazuje, jeho samotnou existenci. Proto je důležité analyzovat, celkově chápat, a takto souvisle sledovat jeho vývoj a propojení s politickým jednáním.        

• Československá a česká postkomunistická média jako součást politické třídy od r. 1992 do prezidentských a parlamentních voleb r. 2013

     V demokratickém státě a společnosti jsou média běžným prvkem tzv. politické třídy. To znamená, že vedle politiků a spolu s nimi, tedy i proti nim a jimi reprezentovaným občanům, vytvářejí politické prostředí, to znamená svět politiky, utvářený realitou pohybu a pravidel občanské svobody.

    Po rozpadu blokové politické směsice pod hlavičkou Občanského fóra v r. 1991 došlo k  následném vzniku co do formy a ideového zaměření klasického demokratického politického spektra. Po druhých svobodných volbách z poloviny roku 1992, v nichž zvítězila nová, pravicově orientovaná Občanská demokratická strana, se výrazně rozšířila postkomunistická ideologická výbava hlavního mediálního proudu, a to.jako výrazného aktéra jedné části politické třídy. Šlo o ideologický přírůstek, převzatý a dále rozvíjený významnou částí těch, kdo v r 1992 utrpěli volební porážku. Tou tehdy nebyli již jen komunisté, tak jako v prvních svobodných volbách r. 1990, nýbrž i politicky nesmírně ambiciózní uskupení kolem prezidenta Václava Havla, jež donedávna bylo vůdčím autoritativním elementem nyní již rozpadlého Občanského fóra.

    Jejich úsilí o vítězný politický návrat se od r. 1993 začalo opírat o ideologii založenou na odmítání politických stran jako hlavního prvku tvorby a existence demokratické reprezentativní formy vlády. Politické strany měly být podle takto vzniklé verze   postkomunistické ideologie nahrazeny takovou organizací občanské společnosti, jež v zásadě odmítá politické strany jako takové, přestože jsou to právě ony, tedy politické strany, kdo demokratickou občanskou společnost ve valné míře vytvářejí. Uvedený ideologický konstrukt tak byl a dosud je zřetelným výrazem slabosti postkomunistického uvažování a rozhodování o politice a jeho evidentní demokratické nekompetentnosti.

    Protože v tomto ohledu svým pokřivujícím způsobem zčásti odrážel stav české postkomunistické společnosti a jeho zastánci měli v hlavním mediálním proudu význačný až rozhodující vliv, stal se brzy jeho standardní ideologickou výbavou. A příslušná média se díky této skutečnosti v České republice postupně stala významným politickým aktérem, a to de facto zaměřeným na oslabování a odbourávání nedávno vzniklé demokratické politiky jako takové. 

    Pro hlavní mediální proud se stala charakteristickou nápadná podpora aktivit zaměřených na destabilizaci parlamentarismu, ukotveného v existenci politických stran a výsledcích svobodných voleb: První z nich vznikla v červnu r. 1999 pod názvem Impuls 99 a přes výraznou a organizovanou mediální podporu po několika měsících zanikla. Hlavní mediální proud se brzy nato ujal obdobně zaměřené antipolitické akce  Děkujeme, odejděte z listopadu téhož roku. Její politický vliv byl díky masivní mediální podpoře o něco výraznější. 

    K závažnějšímu obratu na poli jednání hlavního mediálního proudu jako mluvčího politické třídy orientované na podlomení parlamentarismu a demokratické politické vlády vyrůstající z existence a jednání politických stran, byla otevřená politická, ve skutečnosti antipolitická revolta České televize za přímé účasti a podpory některých politiků z prosince až ledna r. 2000. České televizi jako instituci veřejné mediální služby se tehdy masivní, soustavnou, a značně demagogickou propagandou podařilo nejen znemožnit nástup nově jmenovaného ředitele, ale hlavně na celém území republiky vyvolat veřejná občanská shromáždění nejen na svou podporu, ale zároveň, hlavně a výslovně zaměřená proti demokraticky vzniklému parlamentu a vládě. K mediálně požadovanému antipolitickému převratu sice nakonec nedošlo, ale deset let trvající postkomunistickou demokracii se takto podařilo v očích veřejnosti poškodit. Takto podlomená důvěra v demokratický stát přispěla k výraznému vítězství komunistickou ideologií dosud značně ovlivněné sociálně demokratické levice ve volbách r. 2002.

    Následná řada finančně politických skandálů jak v ČSSD, tak později znovu vládnoucí ODS mediálně vydatně a souvisle živenou nedůvěru veřejnosti v demokratický politický systém jen prohloubila. Výsledek se dostavil dílem v první přímé prezidentské volbě počátkem r. 2013, ale hlavně ve volbách do poslanecké sněmovny na podzim téhož roku.

    V prezidentské volbě se veřejnost vášnivě rozdělila do dvou až hystericky se chovajících uskupení, z nichž to z nich, jež stálo za prezidentským kandidátem Karlem Schwarzenbergem, mělo očividnou a důraznou podporu hlavního mediálního proudu. Takový stav mediálně-politické scény je v tradičnějších demokraciích nemyslitelný. Tak se zřetelně ozřejmila závažná demokratická nevyspělost a celkový pohyb zhoršování české politické kultury, na němž má působení hlavního mediálního proudu nepochybně význačný podíl.

    Prozatímním vyvrcholením výše popsaných důsledků soustavného aktivistického zasahování české mediokracie do politického dění státu ve prospěch podkopávání až paralyzování demokratického politického života a jeho celkové kultury jsou výsledky mimořádných voleb do Poslanecké sněmovny parlamentu ČR z října letošního roku. Značnou převahu v nich získaly antisystémově laděné strany. A tentokrát již nejen komunisté. Jejich tradičně antisystémovou protestní rétoriku nyní ještě přebilo uskupení neméně antisystémově, ale i zřetelně autoritářsky orientovaného miliardáře Andreje Babiše. Jeho orientace je výslovně antipolitická, jak dokládá notorická identifikace státu s firmou, neméně výrazně se opakující zavrhování období obnovené postkomunistické demokracie od listopadu 1989 dodneška a bagatelizování komunistického totalitního režimu, na jehož fungování se sám aktivně podílel. A jakousi třešničkou na dortu antipolitického výsledku posledních parlamntních voleb byl i poměrný úspěch protestní populistické strany Hnutí přímé demokracie Tomia Okamury. Mediální lamentování nad těmito volebními výsledky u hlavního mediálního proudu, jehož významná část se nedávno dokonce stala oficiálním majetkem faktického volebního vítěze, tedy Andreje Babiše, vyznívá značně pokrytecky. Dlouhodobý politický aktivismus značné části medií ve prospěch antidemokratické a zároveň antipolitické ideologie nyní konečně vydal své drsné plody v podobě faktického volebního vítězství antipolitických uskupení nad demokratickou politikou.      

• Problém a možnost rehabilitace politiky a demokracie v České republice a Evropě po jejich kritickém oslabení postkomunistickou mediokracií a výsledky parlamentních voleb v r. 2013.

    Filosof Martin Heidegger říkal, že tam, kde je nebezpečí největší, vzrůstá i naděje. Světlé okamžiky, a právě tak éry či epochy dějin zpravidla povstávají z půdy všeobecně vnímané a prožívané krize. Vzpomeňme na obnovu naší svobody z katastrofy první světové války, anebo i na vzmach reformačního husitství z hloubky jakoby nezastavitelného politického a církevního úpadku na počátku patnáctého století..

  Obdobně i přítomné chvíle, kdy se za důrazného přispění mediálního politického aktivismu dostala v České republice existence demokratické politiky na okraj propasti, otevírají možnosti skutečného návratu k samotné podstatě demokratické politiky a politického života vůbec. Myslím, že právě taková možnost se nyní začíná odkrývat, a to všem našim i zahraničním antipolitikům, včetně s nimi spjatých mediokratů, navzdory.