Helena Chaloupková: Svoboda projevu: právo a odpovědnost
Cílem článku je informovat o obsahu dizertační práce na téma Svoboda projevu – právo a odpovědnost a o dílčích výsledcích dosavadního zkoumání. Je popisována podstata svobody projevu a její historická východiska a je naznačena struktura práce. Součástí je stanovení hlavní hypotézy, a sice ve dvou rovinách, pokud jde o potřebu kodifikace mediálního práva a zjištění nejčastějších prohřešků proti pravidlům novinářské práce při realizaci svobody projevu. Výsledky dosavadního bádání jsou zmíněny na závěr, týkají se jednak analýzy nového občanského zákoníku, pokud jde o zakotvení principů přirozených práv a ochrany osobnosti a také pravidel realizace svobody projevu.
Helena Chaloupková
Svoboda projevu – právo a odpovědnost
Recenzent: Doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D.
Abstrakt :
Cílem článku je informovat o obsahu dizertační práce na téma Svoboda projevu – právo a odpovědnost a o dílčích výsledcích dosavadního zkoumání. Je popisována podstata svobody projevu a její historická východiska a je naznačena struktura práce. Součástí je stanovení hlavní hypotézy, a sice ve dvou rovinách, pokud jde o potřebu kodifikace mediálního práva a zjištění nejčastějších prohřešků proti pravidlům novinářské práce při realizaci svobody projevu. Výsledky dosavadního bádání jsou zmíněny na závěr, týkají se jednak analýzy nového občanského zákoníku, pokud jde o zakotvení principů přirozených práv a ochrany osobnosti a také pravidel realizace svobody projevu.
Klíčová slova:
Svoboda projevu, hromadné sdělovací prostředky, odpovědnost novinářů, ochrana osobnosti, regulace médií, přirozená práva
Někdy před 2500 lety měl Eurípídes ze Salamíny zahájit diskusi o mezích svobody a svobody slova výrokem: „Nesmět říkat co si myslím, je úděl otroků“. Vypůjčila jsem si tato slova ze statě Zdeňka Zbořila, kterou napsal na úvod monografie docenta Jiřího Herczega Meze svobody projevu. Říká v ní také, že diskuse o svobodě čehokoli je tedy, aspoň v některých částech světa, stará jako lidstvo samo a filosofové, právníci, básníci, dramatici, malíři i sochaři jen stále znovu dávají obsah pojmu svoboda a podobně i pojmům svoboda slova, myšlení, umění, učení a bádání. (1)
Ano, diskuse o svobodě a i o mezích svobody projevu a i odpovědnosti sdělovacích prostředků se ozývá na veřejnosti neustále. Každodenně se setkáváme s novými podněty, které nastolují otázky, kam až mohou média při realizaci svobody projevu zajít. A to, ať jde o zásahy do soukromí, informace o trestním řízení, v případech kritiky. V této souvislosti nelze nezmínit tragédii v redakci časopisu Charlie Hedbo a diskusi veřejnosti, v níž byly nastolovány otázky týkající se svobody a jejich hranic, ale také odpovědnosti. Tomáš Halík například v diskusi říká: „Před urážením náboženských symbolů dávám přednost laskavému humoru, ironii a polemice“ (Lidové noviny 12.1. 2015, Proč nejsem Charlie), Petr Pithart: „Svoboda, za kterou se neplatí dosti vysoká cena odpovědnosti (a to jsou právě takové ty hlasy, které mně říkají: nesmíš, anebo…!, neměl bys, jinak …!), taková svoboda není svoboda, ale pouhopouhá zvůle. Co když bude zvůle ovládat myšlení a jednání většiny?“ (Lidové noviny 16.1. 2015, Svět bez skrupulí). Jiní diskutéři těmto názorům oponují, jako např. Michael Žantovský: „Připustíme-li, že existuje hranice, která svobodu projevu ve jménu „zodpovědnosti“ či „úcty k hodnotám“ nesmí překročit, nastolujeme okamžitě otázku, kdo je oprávněn tyto hranice určit.“ (Lidové noviny, 14.1. 2015, V Charlieho kůži). Ivan Kraus v této souvislosti uvádí: „Co smí satira? Tuto otázku si položil nejvýznamnější německý satirik a antifašista Kurt Tucholský před 125 lety. A sám moudře odpověděl: Všechno.“ (Lidové noviny, 4.2. 2015, Účinnější než citáty z bible).
Mnohokrát v rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva zazněla věta: I když tisk nesmí překročit pevně vymezené hranice, zejména porušit ochranu cti třetích osob, přísluší mu nicméně sdělovat informace a myšlenky veřejného zájmu. K jeho funkci rozšiřování informací se pojí právo veřejnosti je obdržet. Kdyby tomu bylo jinak, nemohl by tisk hrát důležitou roli, hlídače (hlídacího psa). Např. ve věci Thorgeier Thorgeirsoun v. Island 1992, také Worm v. Rakousko, 1997 atd.
Cílem mé dizertační práce je problematika svobody projevu, a sice ve vztahu k jejím možným omezením a otázce odpovědnosti novinářů za zveřejněný obsah. Přičemž mou ambicí není postihnout tuto problematiku pouze z hlediska práva, právní úpravy hromadných sdělovacích prostředků, ochrany, které mají k dispozici osoby, které se cítí být dotčeny na svých právech, ale chci se zaměřit i na otázky novinářské etiky a profesionality.
Východiskem pro dizertační práci je ukotvení Svobody projevu v historickém kontextu počínaje Magnou chartou libertatum (1215), přes Deklarací práv člověka a občana (1789) či Ústavu USA ( 1787). Je však třeba uvést, že až moderní doba přichází s katalogem lidských a občanských práv jako součást ústavních pořádků. Inspirací pro řadu dokumentů v oblasti lidských práv se stala Všeobecná deklarace lidských práv OSN z roku 1948. Československá republika se stala signatářem Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (1976), kde je v článku 19 vyjádřeno, že každý má právo zastávat svůj názor bez překážky. Již v tomto dokumentu můžeme zaznamenat vyzdvižení odpovědnosti a povinnosti, což přináší možnost svobodu projevu regulovat.
Stejně tak Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobodách (1950) v článku 10, jež zakotvuje svobodu projevu, zdůrazňuje, že výkon těchto svobod zahrnuje i povinnost i odpovědnost. Proto může podléhat formalitám, podmínkám, omezením, nebo sankcím. Možnost odvolat se proti případnému narušení práv souvisejících se svobodou projevu k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku výrazně posiluje výkon těchto práv.
Jak se v průběhu času měnila média, měnila se práce novinářů a také se měnily prostředky ochrany v případě kolizí souvisejících s realizací svobody projevu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že i když sdělovací prostředky nemohou překračovat určité hranice, zejména s ohledem na ochranu pověsti a práv jiných a na nutnost zabránit úniku důvěrných informací, přísluší jim nicméně – při dodržování povinností a odpovědnosti – sdělovat informace a myšlenky o všech otázkách všeobecného zájmu. Otázka povinností a odpovědnosti je zdůrazňována ve všech rozhodnutích. Možnost dovolávat se práva na svobodu projevu ve vztahu ke zpravodajství o otázkách veřejného zájmu je podmíněna tím, že tito jednají v dobré víře s cílem poskytnout přesné a důvěryhodné informace v souladu s novinářskou etikou.
Tématika médií a jejich poslání v současné společnosti a také otázka limitů svobody projevu byla předmětem řady monografií, ať už to bylo na úrovni právních oborů či v rámci dalších společenských disciplín.
Zatímco řada prací s problematikou svobody projevu se zaměřuje především na teoretické otázky a analyzuje známou judikaturu ESLP, Ústavního soudu ČR, případě Nejvyššího soudu ČR, má dizertační práce čerpá z 25 leté praxe a práce pro hromadné sdělovací prostředky, zejména tištěná média - největší deníky a časopisy, ale i pro vysílatele. Práce tak přinese praktické poznatky a zkušenosti, které bude možné zobecnit pro praxi a může se stát i pomůckou pro studenty VŠ.
S ohledem na záměr mé práce se nabízí několik hypotéz, z nichž jsem zvolila následující:
A/ Často je voláno, zejména ze strany politiků, po kodifikaci mediálního práva, jako příklad je zmiňována rakouská úprava, případně o větší regulaci v oblasti sdělovacích prostředků. V průběhu minulých let bylo učiněno několik pokusů například o návrat tiskové opravy do mediálních zákonů. Mám za to, že současná situace v oblasti hromadných sdělovacích prostředků skutečně vyžaduje do určité míry kodifikaci mediálního práva. A sice jen v tom směru, aby byly nastaveny rovnocenné podmínky pro všechny sdělovací prostředky (klasická média – tisk, rozhlas, televize, agenturní zpravodajství i tzv. Nová média) pro realizaci svobody projevu. Ať jde o práva související s výkonem novinářské profese na straně jedné, tak i pokud jde o otázky odpovědnosti a použitelné prostředky ochrany na straně druhé.
B/ Zároveň bych ráda zdokumentovala a analyzovala nejčastější důvody považované za projevy zneužití svobody projevu na straně sdělovacích prostředků. Dle mých zkušeností dochází k porušení pravidel žurnalistické práce zpravidla v důsledku: špatné práce se zdroji, nedostatečné rešeršní činnosti; nedostatečné stylistické schopnosti novináře; neznalosti problematiky, přílišného zjednodušování, povrchnosti; neschopnosti objektivního posouzení (jednostrannost); nepřiměřené kritiky (pomluvy, nezdůvodněná obvinění); zlovolnosti (v případě bulváru – narušení soukromí).
Struktura mé práce odpovídá stanoveným cílům. Práce bude založena v I. části na analýze literárních, odborných a veřejných zdrojů, jak z oblasti práva, filosofie, sociologie, etiky. První kapitola je nazvaná Filosofický a ústavněprávní rámec svobody projevu. Zaměřím se v ní na přirozená práva a vyložení pojmů svoboda, odpovědnost, pravda, spravedlnost. Další část bude věnována svobodě projevu a svobodě médií v kontextu mezinárodních předpisů včetně vymezení pojmu svobody projevu a jejích hranic. Následovat bude charakteristika hromadných sdělovacích prostředků, historický exkurs právní regulace médií. Pro svobodu projevu je nezbytná žurnalistická nezávislost, proto bude práce zaměřena také na ochranu a nezávislost novinářů, otázku přístupu k informacím, ochranu zdroje informací a také tolik diskutovanou úpravu přístupu k informacím o trestním řízení, známou pod názvem „náhubkový zákon“. Svoboda projevu není neomezená, otázce limitů svobody projevu, ochrany práv třetích osob, ale i rozsahu výkonu práva kritiky se bude věnovat poslední kapitola první části.
Druhá část bude věnována případové studii. Práce se soustředí na několik typických soudních sporů. Cílem bude komplexní popis charakteristických jevů, které jsou příznačné pro střet práva na svobodu projevu s právy třetích osob. Vlastní šetření bude konfrontováno s rozhodovací praxí ESLP či soudů v různých zemích.
Mé dosavadní zkoumání bylo orientováno především dvěma směry. V prvé řadě jsem se zaměřila na nový občanský zákoník, a to v tom směru, jak nově formulovaná ustanovení týkající se ochrany osobnosti ovlivní limity svobody projevu. V té souvislosti zmiňuji několik poznámek k této problematice. O významu ochrany osobnosti v konceptu občanského zákoníku svědčí hned úvodní ustanovení zákoníku.
„Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.“, praví se v paragrafu 3 nového občanského zákoníku. Následují zásady, na nichž soukromé právo spočívá. Na první pohled je zřejmé, že význam tohoto ustanovení je namnoze spíš deklaratorní. Nicméně jde skutečně o základní hodnoty, které vycházejí z ústavní a mezinárodní úpravy základních práv a svobod. Příkladmo je zmíněno právo na ochranu života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí. Vyzdvižena je ochrana rodiny, rodičovství a manželství. Důraz je kladen na ochranu slabších, zdůrazněna zásada Pacta sunt servanda, aj.
A to není vše, k jusnaturalismu se otevřeně hlásí i některá další ustanovení občanského zákoníku, zejména pak paragraf 19, v němž se pojednává o tom, že každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, která nelze zcizit, ani se jich nelze vzdát. Na toto ustanovení pak přímo navazuje úprava osobnosti člověka v paragrafu 81 a následujících, dle níž je chráněna osobnost člověka, včetně všech jeho přirozených práv, s tím, že každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Na přirozená práva odkazují i další ustanovení občanského zákoníku. V důvodové zprávě se pak uvádí, že civilní kodex nemůže jít cestou odchylky od zásad našeho ústavního pořádku, přičemž přijatá koncepce má své filosofické a sociální zdůvodnění spjaté s tradicí sociálního myšlení od antiky po dnešek. Zmiňováni jsou Démokritos, Aristoteles, ale i Thomas Jefferson.
V paragrafu 19 se setkáváme s nezcizitelností přirozených práv, jež jsou spojena s osobností člověka. Osobnostní práva jsou práva osobní a jako taková jsou ukotvena jako základní právo člověka v článku 10 LZPS. Samotná úprava tzv. všeobecně osobnostních práv je v paragrafu 81n a i v paragrafu 77 a následujících, který upravuje právo na jméno, byť explicitně nejsou spojena s přirozenými právy člověka. Tato práva, jak se často zdůrazňuje, jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná, nezrušitelná. Z tohoto článku (z nezcizitelnosti práv) se odvozuje i zákaz vzdání se těchto práv. Je nutné uvést, že tato práva lze v určité míře omezit, není vyloučeno, že tato práva mohou být omezena zákonem případně i v souladu se zákonem veřejnou mocí. Podmínkou je pak princip proporcionality, který stanoví, aby zde byla skutečně naléhavá potřeba v demokratické společnosti pro omezení těchto práv.
Druhá část mého bádání se zaměřila na uznávané principy, které se v rámci realizace svobody projevu respektují a jsou stvrzeny rozhodovací praxí národních i mezinárodních soudů (ESLP, ale i Soudního dvoru EU).
Vybrala jsem například tyto :
Svoboda informací politické povahy a týkající se oblastí, které lze zahrnout pod pojem „věci veřejného zájmu“ požívá zvýšené ochrany.
Hranice přípustné kritiky vlády jsou širší než hranice kritiky soukromé osoby, a dokonce širší než hranice kritiky politických osobností.
Také soukromé osoby se vystavují dohledu nad svými slovy a skutky ze strany sdělovacích prostředků, pokud vstoupí do arény veřejné diskuse.
Svoboda projevu platí nejen pro „informace“ nebo „myšlenky“, přijímané příznivě nebo považované za neškodné či lhostejné, ale také pro ty, které zraňují, šokují či znepokojují, tak tomu chce pluralita, tolerance, duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti.
Činnost soudů, které jsou garantem spravedlnosti a jejichž poslání je základem právního státu, vyžaduje důvěru veřejnosti. Proto je vhodné je chránit proti útokům, které nemají rozumný základ.
Soudy nemohou jednat ve vzduchoprázdnu. I když jsou fórem pro řešení sporů, neznamená to, že by se o nich nemohlo předběžně diskutovat i jinak, ať už ve specializovaných listech, všeobecně v tisku nebo v široké veřejnosti.
Meze přípustného komentování probíhajícího trestního řízení nemohou zahrnovat výroky, které by pravděpodobně poškodily, ať úmyslně či nikoli, šance dotčené osoby na spravedlivý soud nebo podkopaly důvěru veřejnosti v úlohu soudu v chodu spravedlnosti.
Je jich samozřejmě daleko víc a v dizertační práci budou samozřejmě zmíněny a společně všechny konfrontovány s konkrétními příklady z praxe. V tuto chvíli lze nicméně připomenout ještě jednu zásadu, a sice: „Výkon svobody projevu je vskutku komplexní a delikátní a sankce vůči novináři je ospravedlněna pouze v míře, v jaké se týká části jeho projevu, které překročily meze přijatelné kritiky a musí být přiměřené.“ V praxi se však můžeme setkat i s opačnou postojem který volá po tom, aby sankce vůči novinářům opustily (či překonaly) pravidlo přiměřenosti a naopak, aby sankce byla dostatečně citelná, jež by odradila od dalších zásahů. Dlužno podotknout, že tyto požadavky jsou odůvodňovány zejména v případech zásahu do soukromí.
Pozn.
1) Zbořil, Z., Nesmět říkat, co si myslím, je úděl otroků. Herczeg,J.,Meze svobody projevu, Praha: Nakladatelství Orac, 2004, ISBN 80-86199-94-0
Literatura :
ZBOŘIL, Z., Nesmět říkat, co si myslím, je úděl otroků. Herczeg,J.,Meze svobody projevu, Praha: Nakladatelství Orac, 2004, ISBN 80-86199-94-0
LAVICKÝ, P., a kol. Občanský zákoník, I. Obecná část. Komentář. 1 vydání. Praha: C.H. Beck, 2014, komentář k § 3 a 19,ISBN 978-80-7400-529-9.
MELZER, F., TÉGL, P. a kolektiv : Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. Praha: Leges, 2013, komentář k paragrafům 3 a 19, ISBN: 978-80-8757-673-1