Chaloupková: Médiokracie!?

JUDr. Helena Chaloupková
Mediokracie!?

Recenzent: prof. PhDr. Jozef Leikert, Ph.D.

JUDr. Helena Chaloupková

Mediokracie!? 

Recenzent: prof. PhDr. Jozef Leikert, Ph.D. 

Byla jsem požádána o příspěvek k tématu „mediokracie“. V prvé řadě se musím přiznat, že nebyl dosud v mém slovníku. Jako „konzument médií“ přistupuji k jakémukoli obsahu kriticky , zejména pak informace aktivně vyhledávám a vzájemně konfrontuji a myslím si tak, že jsem proti skryté či zjevné manipulaci do určité míry odolná. Jako právník zabývající se mediálním právem, řeším vždy nějakou konkrétní věc (případ), v níž jde o klasický střet na jedné straně práva na svobodu projevu a na druhé straně o ochranu práv jiných osob, ať fyzických či právnických.

Pokud je různými autory hovořeno o mediokracii, tak zpravidla nemají na mysli jednotlivé excesy, ale trend, který zpochybňuje úlohu médií v demokratické společnosti.

Než jsem začala psát tuto stať, udělala jsem si malý průzkum. Kolegové, vyjma poznámky, jestli nejsem v kolizi zájmu (!), připouští, že média tu více, tu méně ovlivňují jednání politiků, státní správy a mnohdy i soudů. Jiní říkají, že média významně ovlivňují čtenáře, posluchače, diváky, což se projevuje následně i ve výsledcích voleb. Přečetla jsem si i názory některých publicistů, například, že mediokracie existuje jako neblahý jev (Bohumil Doležal)(1), podle Ladislava Jakla (2) „Mediokracie neexistuje, jen laxnost novinářů, přebírání informací bez ověření a přejímání podstrčených kauz“, podle Jaromíra Volka (3)„nelze pojem demokracie redukovat na projevy mediálního systému, byť i dle něj žijeme v takzvané mediální demokracii a veřejná komunikace s potencionálními voliči probíhá primárně v médiích“. Petr Žantovský dokonce říká, že „pokud se tedy ptáme, zda místo médií a politiky nám vládne mediokracie, mám za to, že doopravdy nevládne ani sama politika, ani média, a tedy že tu není ani ona obávaná mediokracie.“(4)

Nelze zastírat, že pokud jsou sdělovací prostředky využívány k prosazování vlastních politických či ekonomických zájmů, jde o úkaz nebezpečný a demokracii škodící. Přesto mi přijde, že je výraz mediokracie často používán schematicky na jakoukoli kritiku sdělovacích prostředků a jako jistý strašák.

Autoři používající toto označení zpravidla hovoří o vládě médií, a sice v tom směru, že jejich prostřednictvím dochází k ovlivňování (dokonce manipulaci) veřejného mínění interpretací nebo také i výběrem zpráv a jejich umístěním. Mediokracie se uvádí jako protipól demokracie. Titulky článků se nás ptají “ Žijeme v mediokracii?“(5) nebo přímo tvrdí : „Vládne nám mediokracie namísto soudů.“ (6) Hovoří se o tom že média dnes (!) politiky nekontrolují, ale politiku přímo svými články,

komentáři, vytvářejí a politici se jen přizpůsobují (!). I když lze souhlasit s tím, že demokracii nelze zúžit na mediální komunikaci, je na místě, i s ohledem na výše uvedené, ptát se zda má svoboda projevu nějaké limity a jak je to s regulací médií.

Známá zásada říká : Svoboda projevu a informací tvoří jeden z pilířů každého demokratického systému. Jak mnohokrát zdůraznil Evropský soud pro lidská práva (Soud), tisku ( samozřejmě, že to platí pro všechny sdělovací prostředky) je přisuzována úloha, role „hlídače (hlídacího psa)“ (např. rozsudek Worm proti Rakousku, 1997, nebo také Bladet Troms a Stensaas proti Norsku, 1999). Kritici sdělovacích prostředků poukazují na to, že sdělovací prostředky překračují rámec ústavnosti, jsou jakousi další státní mocí, udržují si informační monopol. Výtky směřují vůči tomu, že jakákoli mediální prezentace je na výběru novinářů, jsou to oni, kdo určují témata. Ano, to je pravda, ale na druhou stranu výběr témat i volba způsobu zpracování a s tím související volba osob, jejichž názory mají být prezentovány, k novinářské profesi neodmyslitelně patří. Stejně tak svoboda projevu neplatí jen pro myšlenky cenné, které jsou přínosem do diskuse, ale jak řekl mnohokrát Soud : „ čl. 10 Úmluvy se vztahuje i na informace, které napadají, šokují či znepokojují stát či jiný veřejný sektor“. (Handyside v. Spojené Království, 1976)

Četla jsem, že v mediální sféře neexistuje vyváženost mezi svobodou a závazky, a právo veřejnosti je svázáno s účastí na politickém zápase v tom smyslu, že list funguje jako samostatná síla, která je v postavení politické strany, ale nemá nepříjemná omezení a povinnosti, které svazují ruce (Bohumil Doležal) (7). Netroufnu si soudit, jak dalece je to pravda. V každém případě je nutné zdůraznit, že právo na svobodu projevu je neodmyslitelně spojeno s odpovědností. Aspoň tak výslovně praví článek 10 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách (Úmluva) a odkazuje na ní řada rozhodnutí Soudu. Dodržování povinností a odpovědnosti je imperativ, který je vždy zvažován pokud dojde na kolizi mezi svobodou projevu a právem jiných osob.

Tisk má v demokratické společnosti významnou úlohu, uvádí se v rozhodnutí Fressoz a Roire proti Francii z roku 1999, i když nemůže překračovat určité hranice, zejména s ohledem na ochranu pověsti a práv jiných a na nutnost zabránit úniku důvěrných informací, přísluší mu nicméně – při dodržování povinností a odpovědnosti – sdělovat informace a myšlenky o všech otázkách všeobecného zájmu. Z rozhodnutí Soudu vyplývá, že novináři, ale nejen oni, ale každý kdo vykonává svou svobodu projevu, na sebe bere povinnosti a odpovědnost, jejichž rozsah závisí vždy na konkrétní situaci, tématu, ale i způsobu zpracování. Novináři nemohou být tak zbaveni, odkazem na svobodu projevu, povinnosti respektovat zákony.

Omezení svobody projevu jinak vnímá novinářská obec, jinak politici, případně další osoby. Podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy lze svobodu projevu omezit jedině zákonem, a sice za předpokladu, jsou-li taková omezení (sankce či podmínky) nezbytná pro ochranu sledovaných zájmů výslovně uvedených v Úmluvě. Shodné podmínky uvádí v čl. 17 Listina základních práv a svobod (Listina). Restrikce se mohou týkat jen národní bezpečnosti, územní celistvosti, veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku. Také předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, ale také zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci. Článek 10 Úmluvy navíc připouští, aby státy, pokud jde o provozovatele rozhlasového a televizního vysílání, vyžadovali udělování povolení.

Je nanejvýš zřejmé, že svoboda projevu je vždy spojena s činností člověka, neboť jedině on může být nositelem základního práva, jakým je svoboda projevu, jedině člověk je nadán schopností vyjadřovat názory. Zpravidla není zpochybňováno, že média jsou prostředníkem k přijímání informací a šíření názorů. Tradičně se hovoří o svobodě tisku a tato je akceptována v řadě rozhodnutí Soudu. Tisk poskytuje veřejnosti nejlepší prostředek ke zjišťování a utváření názorů na myšlenky a postoje politických leaderů (Lingens proti Rakousku, 1986) nebo také : Úkolem tisku je nejen sdělovat informace a myšlenky týkající se otázek veřejného zájmu: veřejnost má právo je obdržet (….). Tisk však hraje významnou roli i mimo politický proces v užším slova smyslu, neboť pomáhá formovat informované veřejné mínění a stimuluje veřejnou debatu o otázkách veřejného zájmu (Cumpana Mazare proti Rumunsku, 2004). Tyto principy tradičně zaznívající v rozhodnutích Soudu, ale i v naši soudní praxi, jsou kritiky vnímány jako přílišná benevolence vůči sdělovacím prostředkům a volají po tom, aby se legislativa zabývala usměrňováním zpravodajství.

Jak jsou u nás média „regulována“ a je předmětem regulace i obsah?

Právo vydávat periodický tisk je u nás spojeno pouze s evidenčním principem a nepodléhá žádnému povolení ani žádným požadavkům na vydavatele a případně novináře. Tiskový zákon (8) , přijatý v roce 2000, upravuje jen základní povinnosti související s vydáváním periodického tisku (evidenci, povinné údaje, povinné výtisky). Vyjma ustanovení, že vydavatel odpovídá za obsah periodického tisku, se v zákoně nachází už jen ochrana zdroje informací a úprava práva na odpověď a práva na dodatečné sdělení, jde o instituty, které patří do kategorie soukromoprávních prostředků ochrany.

Předchozí právní úprava v oblasti periodického tisku, která platila od roku 1966 až do března roku 2000 (9) definovala pojem „hromadný sdělovací prostředek“ (dnes se tato definice nikde nevyskytuje), zákon také uváděl, co se myslí zneužitím svobody projevu, slova a tisku a obsahoval i

z dnešního pohledu poněkud kuriózní ustanovení, dle kterého šéfredaktorem nebo redaktorem periodického tisku může být jen ten, kdo je k tomu občansky a odborně způsobilý (sic). Ano, šlo o pozůstatek, který v zákoně zůstal z dob totality, stejně tak jako „tisková nedbalost“ v trestním zákoně. Kolikrát už po ní politici volali! V každém případě z platného tiskového zákona je zřejmé, že obsah periodického tisku (až na reklamu) nepodléhá žádné kontrole nějakým orgánem dozoru. Případné kolize související s tím, co je obsahem periodického tisku a právy jiných osob, musí být případně řešeny soudem např. v rámci žalob na ochranu osobnosti, případně při uplatnění práva na odpověď a dodatečné sdělení.

Naproti tomu provozování rozhlasového a televizního vysílání již předpokládá složitější proces, pokud jde o získání oprávnění k vysílání. Zejména pak orgán dozoru, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (Rada), dohlíží na dodržování zákona o rozhlasovém a televizním vysílání (10) a mimo jiné i na obsah programů (tedy i na dodržování objektivity a vyváženosti ) a povinnosti provozovatelů vysílání pokud jde o obsah vysílaných pořadů. Zároveň i v tomto zákoně je zakotveno právo na odpověď a dodatečné sdělení a samozřejmě i ochrana zdroje informací. Jak je naznačeno výše, Úmluva připouští v článku 10 odst. 2 proces „povolování“ pro zájemce o vysílání. V minulosti, to znamená v letech 1992-2010, probíhala licenční řízení zpravidla tak, že je zahajovala Rada z vlastního podnětu, byla stanovena přísná kritéria výběru a na licenci nebyl právní nárok. Po přijetí novely zákona v roce 2007 (11), přes následné peripetie s tzv. kompenzačními licencemi až po rozhodování Ústavního soudu, lze dnes licenci k vysílání získat podstatně jednodušeji a na licenci k digitálnímu vyslání je, po splnění podmínek daných zákonem, právní nárok. Právní úprava v oblasti rozhlasového a televizního vysílání se odvíjí od legislativy EU. Směrnice o audiovizuálních mediálních službách (12) rámcově, pokud jde o objektivitu televizního vysílání uvádí, že by vysilatelé měli běžně zajistit, aby při vysílání byly skutečnosti a události sdělovány objektivně a v té souvislosti klade důraz na to, aby poškozené osoby měly možnost uplatnit právo na odpověď. Jinak směrnice ponechává na vnitrostátní úpravě, jak zajistí dodržování práv a povinností vysílatelů. Z výše uvedeného je zřejmé, že vyjma možností uplatnění soukromoprávních prostředků ochrany (tak, jak je tomu v periodickém tisku), mají diváci možnost obrátit se na Radu, a ta na základě podnětu, ale i z úřední moci, se zabývá tím, zda provozovatelé vysílání poskytují objektivní a vyvážené informace, a to nejen pokud jde o zpravodajské a politicko- publicistické pořady, jak vyplývá z řady rozhodnutí Rady, ale zejména pak z judikatury Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud např. pokud jde o objektivitu a vyváženost zpravodajských a publicistických pořadů uvádí, že ze zákona nepřímo vyplývá, že k porušení § 31 odst. 3 zákona o vysílání nemusí dojít pouze v případech zvýhodnění politických skupin nebo politických stran a odkazuje na některá svá rozhodnutí, např. rozsudek z 5. 5. 2010, č. j. 7 As 23/2010 - 73, kde bylo porušení shledáno v

prezentaci „neopodstatněných a neargumentovaných výroků negativně ovlivňujících stanovisko k církevním restitucím a rovněž i k církvím všeobecně, čímž reportáž zjevně prezentuje nepříznivý úhel pohledu na církevní restituce a na církev jako takovou“ nebo rozsudek ze dne 20. 12. 2007, č. j. 5 As 11/2007 - 63, kde bylo porušení shledáno v odvysílání „příspěvku týkajícího se ombudsmanovy zprávy o zásahu policie při Czech Teku 2005, v rámci pořadu Události komentáře, který vykazoval známky neobjektivity a nevyváženosti“. Nejvyšší správní soud odůvodňuje i nutnost „dohlížet nad objektivitou a vyvážeností“, pokud se vysílatelé cítí být poškození ve vztahu k jiným hromadným sdělovacích prostředkům :“ …. je však třeba podotknout, že i s rozvojem internetu jako informačního média zůstává stále televizní, příp. rozhlasové zpravodajství nejsnáze dostupným zdrojem informací pro širokou veřejnost zejména proto, že nevyžaduje aktivní vyhledávání informací ze strany veřejnosti a divák může přijímat informace pasivně. I v době digitálního televizního vysílání a internetu je tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu namístě, aby byla zákonem zajištěna objektivita a vyváženost informací v televizním a rozhlasovém vysílání, neboť jde o informace zprostředkovávané médii oslovujícími potenciálně stále nejširší okruh veřejnosti“.(13)

Pokud je vysílateli namítáno, že ustanovení zákona o objektivitě a vyváženosti je v rozporu s ústavně zaručenou svobodou projevu, říká k tomu NSS, že „právní úprava omezující svobodu projevu vyžaduje, aby v každém konkrétním případě bylo zkoumáno splnění podmínky nezbytnosti omezení tohoto základního práva. Pokud má Rada ukládat sankce za neplnění povinnosti podle ust. § 31 odst. 3 zákona o vysílání, tedy za nerespektování zásad objektivity a vyváženosti, a zejména za jednostranné zvýhodňování politických stran nebo hnutí či jednotlivých skupin veřejnosti, musí tak činit s ohledem na účel a povahu základního práva na svobodu projevu…“(14) . Hovoří-li se v zákoně o vyváženosti, pak je nutné poukázat i na úpravu, která se vztahuje toliko na vysílatele ze zákona (Český rozhlas a Českou televizi). Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání zakotvuje povinnost, aby jejich programová skladba obsahovala vyváženou nabídku pro všechny obyvatele se zřetelem na jejich věk, pohlaví, barvu pleti, víru, náboženství, politické či jiné smýšlení, národnostní, etnický nebo sociální původ a příslušnost k menšině. Tato úprava odpovídá i tomu, jak jsou prezentovány hlavní úkoly veřejné služby v zákoně o České televizi (15), dle kterého k hlavním úkolům patří poskytovat objektivní, ověřené, ve svém celku vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů. Kontrolní mechanismy podle zákona o České televizi (obdobně Českém rozhlase) jsou však na venek minimální, což je dáno úlohou a postavením Rady České televize, jako quasi orgánu více méně politického (nejde o orgán státní správy). Takže hlavní kontrolní činnost v rámci zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, pokud jde o objektivitu a vyváženost, vykonává Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.

Pokud hovoříme o regulaci rozhlasového a televizního vysílání, nelze nezmínit to, co má na mysli řada autorů pojednávajících o „mediokracii“, a sice zajištění plurality informací. Stávající právní úprava tuto otázku řeší ve dvou rovinách, a sice jednak pokud jde o celoplošné analogové vysílání a dále pokud jde o dnes již převažující celoplošné digitální vysílání. Dodržení podmínek souvisejících s koncentrací a s křížením vlastnictví, mělo vždy prvotní význam zejména v případě udělování licencí k vysílání. Pro soukromé vysílatele (digitálního vysílání) platí, že jedna osoba (fyzická či právnická) nesmí být současně držitelem více než dvou licencí k provozování celoplošného digitálního televizního vysílání opravňujících k šíření plnoformátových programů. A provozovatel celoplošného digitálního televizního vysílání se nesmí majetkově podílet na podnikání jiného provozovatele celoplošného televizního vysílání. Jsou stanovena pravidla týkající se slučování provozovatelů, vytváření programových sítí a zajištění plurality informací v místním a regionálním vysílání. Nicméně kritici tvrdí, že tato opatření jsou nedostatečná. Pokud jde o otázku koncentrace a křížení médií (a to nejenom rozhlasové a televizní vysílání, ale i další média, včetně periodického tisku) přichází v úvahu i dohled Úřadu pro hospodářskou soutěž. Problém je již samotný mediální trh a jak ho posuzovat. Dosavadní praxe při posuzování propojování médií je zřejmě taková, že se bere v úvahu podíl na trhu reklamy. I tak nemůže Úřad pro hospodářskou soutěž propojování médií nijak zabránit. Samotné dominantní postavení může být postižitelné jedině za předpokladu, že dominantní soutěžitel zneužije svého postavení na trhu.

Mezi hromadné sdělovací prostředky lze zařadit také zpravodajské portály. Byť je při komunikaci v prostředí internetu využíván text, obraz i zvuk, na zpravodajské portály se nevztahuje ani tiskový zákon, ani zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. Podle převažujících názorů nejde ani o službu v informační společnosti, nelze na zpravodajské portály vztáhnout ani zákon 480/2004 o některých službách informační společnosti. To znamená, že v případě kolize svobody projevu s právy jiných osob přichází v úvahu, stejně jako u periodického tisku, jen soukromoprávní prostředky ochrany. Nikoli však právo na odpověď a dodatečné sdělení. Přitom i ve směrnici o audiovizuálních mediálních službách se objevuje doporučení, že právo na odpověď je vhodný právní prostředek nápravy v televizním vysílání, které lze použít i v on-line prostředí. Doporučení o ochraně nezletilých osob a lidské důstojnosti a o právu na odpověď z prosince 2006 (16) již obsahuje příslušné pokyny k provádění opatření ve vnitrostátním právu nebo právní praxi k dostatečnému zajištění práva na odpověď nebo rovnocenných prostředků nápravy v souvislosti s on-line médii. Na tomto místě nelze než jen konstatovat, že chybí právní úprava, která by prostředky ochrany běžné v klasických médiích vztáhla i na tzv. nová média.

Jsou-li výše zmiňovány možnosti regulace médií a regulace obsahu prostředky státní moci, nelze nezmínit tolik kritizovaný „náhubkový zákon“ (17). To co nazýváme náhubkovým zákonem, je v podstatě novela ustanovení upravujícího přístup k informacím o trestním řízení. Od 1. dubna 2009 platila řada omezení týkajících se přístupu k informacím o trestním řízení, zejména pokud jde o oběti trestných činů, ale také pokud jde o poskytování informací v přípravném řízení orgány činných v trestím řízení. Jde o opatření, které na jedné straně zajišťuje podmínky pro kompetentní orgány, aby mohly řádně vyšetřit všechny okolnosti případu, aby nedocházelo k ohrožení objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, ale na druhé straně nemohou sdělovací prostředky v této fázi řádně ověřovat informace o probíhajícím trestním řízení. Součástí této úpravy je i sporné ustanovení týkající se odposlechů. Je zakázáno zveřejňování informací o nařízení či provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu atd., pokud umožňují zjištění totožnosti osoby a pokud nebyly použity jako důkaz v řízení před soudem. Přijetí této úpravy vyvolalo diskuse na všech frontách. Reakce novinářů byla považována za hysterii, ale ústavní soud jim dal do určité míry za pravdu, když konstatoval, že přijatá úprava narušuje svobodu projevu a lze ji nazvat až cenzurou. Následně byla tato část zákona, která se týká přístupu k informacím o trestním řízení novelizována, a došlo na její liberalizaci (18). Správního deliktu či trestného činu v souvislosti se zveřejněním informací o trestním řízení ve vztahu k obětem trestných činů, ale zejména pokud jde o zveřejnění odposlechů se tak novinář nedopustí, pokud to odůvodňuje veřejný zájem za předpokladu, že převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby, zejména, je-li mladší 18 let. Ten křik na novinářském poli totiž vyvolaly sankce, které byly součástí přijetí tzv. „náhubkového zákona“. Porušení zákona na ochranu osobních údajů (zveřejnění identifikace oběti trestného činu, zveřejnění odposlechu) může být sankcionováno pokutou až do výše 5 mil. korun (19)(platí jak pro fyzickou tak pro právnickou osobu), respektive jednání může být posouzeno i jako trestný čin a pak hrozí pachateli, že si může odsedět 1 rok až pět let (20).

Zatímco stát, prostřednictvím orgánů dozoru (z úřední moci nebo na základě podnětu) vrchnostensky dohlíží nad tím, aby byly dodrženy právní normy (respektive, aby nebyly porušovány), v těch případech, kde k tomu má kompetenci se značná část střetů v oblasti médií řeší prostředky soukromého práva. Pokud hmotněprávní normy v oblasti civilního práva vymezují limity pro realizaci svobody projevu, pak lze dnes hovořit téměř výhradně o úpravě v občanském zákoníku. Ať již jde o úpravu ochranu osobnosti či pověst právnické osoby, případně i nekalou soutěž. Lze mít za to, že se do určité míry předpisy soukromého práva a veřejného práva doplňují. Jak bylo ostatně zmiňováno výše, jak tiskový zákon, tak zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání obsahují soukromoprávní prostředky ochrany, které může dotčená osoba použít ještě před tím, než zvolí postup podle občanského zákoníku. Od účinnosti nového občanského zákoníku mají dotčené osoby k dispozici dostatek prostředků ochrany, které mohou uplatnit v případě zneužití svobody

projevu. Nelze se domnívat, že by se nějak výrazně změnila dosavadní praxe, pokud jde o posuzování zásahu způsobeného hromadnými sdělovacími prostředky do práv jiných osob. Odpovědnost původce za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti je odpovědnost objektivní. To znamená, že se posuzuje bez ohledu na zavinění původce zásahu. Způsobení újmy není pojmovým znakem zásahu do práv žalobce. Je tak i použitelná dosavadní judikatura Soudu i našeho Ústavního soudu a soudů různých stupňů, i přesto, že se změnila věcná příslušnost soudů, kdy namísto dosavadních krajských soudů budou některé věci související se sdělovacím prostředky (ochrana osobnosti, právo na odpověď, právo na dodatečné sdělení) napříště projednávány soudy okresními (obvodními).

Velmi zjednodušeně řečeno neoprávněným zásahem bude zpravidla zveřejnění nepravdivé informace, která je způsobilá každému člověku přivodit újmu. Za neoprávněný zásah je považován i takový případ, kdy byl autor v dobré víře. Byť podle Soudu „ochrana novinářů podle článku 10 Úmluvy, pokud jde o informace o záležitostech veřejného zájmu, podléhá výhradě, že jednají v dobré víře, aby poskytly přesné a spolehlivé informace v souladu s novinářskou etikou“(21). Soud má přitom za to, že by tisk, pokud přispívá k veřejné diskusi o záležitostech legitimního zájmu, měl běžně právo spoléhat na obsah oficiálních zpráv, aniž by byl povinen provádět nezávislý průzkum.

Je všeobecně známo, že za zásah do práv na ochranu osobnosti jsou považovány informace týkající se soukromí, a to bez ohledu na to, zda jsou pravdivé či ne. Bez svolení dotčené osoby nelze informace, které patří do katalogu soukromí zveřejňovat. Nelze tak narušit soukromé prostory a sledovat soukromý život, zejména pak pořizovat zvukové, obrazové záznamy. Byť i v této oblasti lze nalézt výjimky, a sice pokud jde o pořízení a užití podobizny v případě, že osoba veřejně vystoupí v záležitostech veřejného zájmu. Respektive pořízení a užití podobizen, zvukových záznamů, obrazových záznamů je přípustné v případě tzv. zpravodajské licence. Zda byl v tom konkrétním případě veřejný zájem, je otázkou posouzení, stejně tak, zda bylo použití přiměřené.

Důvodem vylučujícím protiprávnost zásahu do osobnostních práv člověka (obdobně práv právnické osoby) může být za jistých okolností výkon práva kritiky. Pomineme-li spory související s ochranou soukromí (nejčastěji spojované s bulvárem), či spory spojené se zveřejněním nepravdivých informací, které jsou často pokryty uplatněním práva na odpověď ( jde o uvedení na pravou míru nepravdivých skutkových tvrzení), kritika je zpravidla spojena s osobami veřejného zájmu. Jak ukazuje poměrně bohatá judikatura, jde o osoby, které jsou předmětem zájmu veřejnosti. Např. Ústavní soud ve věci I. ÚS 453/03, uvádí, že věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, politiků, úředníků, soudců, advokátů; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně novinářských aktivit, showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutá veřejnou pozornost. Evropský soud pro lidská práva uvádí, že hovoří-li Soud o „politice“ nemá na

mysli při posuzování oprávněnosti kritiky v politice jen politiky jako takové, ale i ty, kdo vstoupí do „arény veřejné diskuse“ : „Také soukromé osoby a sdružení se vystavují dohledu nad svými slovy a skutky ze strany novinářů i široké veřejnosti, pokud vstoupí do arény veřejné diskuse. Účastní-li se sdružení veřejných diskuzí o drogové politice a spolupracuje-li s politickou stranou, musí projevit větší stupeň tolerance vůči kritice svých odpůrců, kteří v diskuzi hovoří o jeho cílech a prostředcích.“(22) . Obdobně : „ Pokud jde o hranice přípustné kritiky, jsou širší ve vztahu k politikovi, který jedná jako veřejná osoba, než ve vztahu k soukromé osobě. Politik se nevyhnutelně a vědomě vystavuje pozorné kontrole svých činů a gest jak ze strany novinářů, tak všech občanů, a musí projevit větší toleranci především pak tehdy, když se sám pouští do veřejných prohlášení, která mohou být terčem kritiky. Má samozřejmě právo na ochranu pověsti, a to i mimo rámec soukromého života, avšak tato ochrana musí být v rovnováze se zájmy svobodné diskuse politických otázek, přičemž výjimky z práva na svobodu projevu musí být interpretovány úzce.“ (23) Hovoří-li se o kritice, zpravidla se setkáváme s názorem, že je „neobjektivní“. Je nutné zdůraznit, že aby byla kritika shledána přípustnou, musí být věcná, pravdivá v tom smyslu, že musí vycházet z pravdivých podkladů, a přiměřená. Je na místě připomenout, že při hodnocení naléhavosti společenské potřeby, která může ospravedlnit zásah do svobody projevu, je nutné rozlišovat mezi fakty a hodnotícími soudy. Zatímco fakta lze dokázat, přesnost hodnotících soudů demonstrovat nelze. Mnohdy se stává, že může být pochopitelně obtížné rozlišit mezi skutkovými údaji a hodnotícími soudy. To však nevylučuje, že i hodnotící soud se může ukázat jako nepřiměřený, pokud se neopírá o žádný skutkový základ. Jak uvádí Soud : „Jestliže je úkolem tisku upozornit veřejnost na údajnou zpronevěru či úplatkářství ve veřejné správě a u volených zástupců občanů, skutečnost, že stěžovatelé označili konkrétní osoby (včetně jejich jmen a funkcí), jim ukládala povinnost poskytnout dostatečné skutkové podklady. To platí tím spíše, že obvinění vznesená tímto způsobem byla velmi závažná a mohla založit trestní odpovědnost“.(24) V souvislosti s informováním o politicích a politice Soud pak zdůrazňuje : „Tisku přísluší, aby sděloval informace a myšlenky o politických otázkách, jakož i o ostatních tématech obecného zájmu. Pokud jde o meze přípustné kritiky, jsou širší ve vztahu k politikovi, vystupujícímu v postavení veřejného činitele, než ve vztahu k pouhé soukromé osobě. Politik se nevyhnutelně a vědomě vystavuje pozornému dohledu nad svými skutky a gesty, a to ze strany novinářů i všech obyvatel, a musí projevovat větší toleranci, zejména když sám vystupuje s veřejnými prohlášeními, jež mohou být předmětem kritiky. Má zajisté právo na ochranu své pověsti, a to i mimo rámec svého soukromého života, avšak imperativy této ochrany musí být v rovnováze se zájmy svobodné diskuse politických otázek, přičemž výjimky ze svobody projevu volají po úzké interpretaci“.(25)

Velmi citlivě jsou veřejností vnímány informace o soudním řízení. Lze se často setkat i s tím, že soud rozhoduje pod tlakem jakéhosi veřejného zájmu, který zprostředkovaly sdělovací prostředky. Rozhodně si myslím, že by soudy měly mít takové mechanizmy, aby tomuto tlaku odolaly. Soudy však nežijí ve vzduchoprázdnu a informování o jejich činnosti patří k věcem veřejného zájmu a Soudem je zdůrazňováno, že nejenže sdělovací prostředky mají za úkol takové informace a myšlenky sdělovat, ale veřejnost má právo je přijímat. Soud k této otázce říká „ Tisk hraje v demokratické společnosti klíčovou roli. Ačkoli nemůže překračovat určité hranice, zejména pokud jde o pověst a práva jiných nebo řádný chod spravedlnosti, jeho úlohou je, aby sděloval – při respektování svých povinností a zodpovědností – informace a myšlenky o všech otázkách obecného zájmu. Tato úloha zahrnuje i informování o soudních řízeních a jejich komentování, které, za předpokladu, že nepřesahují výše uvedené hranice, přispívají k veřejnosti řízení“ (26). Podle Soudu „ meze přípustného komentování probíhajícího trestního řízení nemohou zahrnovat výroky, které by pravděpodobně poškodily, ať úmyslně či nikoli, šance dotčené osoby na spravedlivý soud nebo podkopaly důvěru veřejnosti v úlohu soudů v chodu spravedlnosti.“ Je tak zdůrazňována otázka presumpce neviny a na soudu v takovém případě je nutné nalezení rovnováhy protichůdných zájmů.

Aby byla kritika přiměřená nesmí vybočovat z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznávaného cíle. Je obecně známo, že novinářská svoboda se taktéž vztahuje na možnost uchýlit se k určitému stupni nadsázky či dokonce provokace. „Čl. 10 se nevztahuje jen na informace či myšlenky, které jsou přijímány příznivě či považovány za neškodné či bezvýznamné, nýbrž i na informace, které napadají, šokují či znepokojují stát či jiný veřejný sektor“(27).

Nový občanský zákoník dává k dispozici dotčeným osobám pestrou škálu prostředků ochrany, přičemž lze uplatnit celou řadu nároků, jak nárok zápůrčí (zdržovací) či odststraňovací, případně nárok určovací, lze samozřejmě uplatnit i nárok na náhradu újmy. Zákon rozšířil okruh osob, které jsou oprávněny po smrti člověka domáhat se ochrany jeho osobnosti a umožňuje i poněkud problematické uplatňování nároků na ochranu osobnosti právnické osobě, pokud souvisí zásah do osobnosti člověka s činností právnické osoby. Prostředky ochrany v případě zásahu do práv právnické osoby (ochraně dobré pověsti) jsou obdobné.

Předpisy soukromého i veřejného práva, tak jak jsou výše popsány vymezují prostor, v němž se média pohybují. Pokud média manipulují veřejným míněním, pokud jsou neobjektivní a straní politickým stranám, pokud porušují práva jiných osob, má veřejnost či jednotlivci prostředky, jak těmto jevům zabránit? Výčet prostředků, které jsou k dispozici k ochraně práv jednotlivců je poměrně široký, lze mít tak za to, aniž bych se v tuto chvíli vyjadřovala k prosaditelnosti práva, že je ochrana dostatečná. Rozvoj nových médií a absence právní úpravy v této oblasti vyvolává potřebu, aby se dosavadní systém úpravy orientovaný na jednotlivé druhy médií (tisk a vysílání) posunul o krok dopředu a možná je na obzoru nový mediální zákon, o němž se tolik let hovoří. Otázkou samozřejmě je, nakolik by to měl být kodifikovaný předpis, který by např. po vzoru Rakouského mediálního zákona, upravoval nejen základní práva a povinnosti související s vydáváním či provozováním mediálního prostředku, ale i specifické otázky ochrany osobnosti v mediálním právu, trestně právní odpovědnost novinářů apod.. Přičemž si nemyslím, že by se měl zároveň objevit nějaký nový orgán státní správy, který by dozíral na zpravodajství a publicistiku v periodickém tisku či nových médiích. Zde je naopak místo pro fungování samoregulačních orgánů, které by se mohly zabývat celou řadou otázek, které souvisí nejen s problematikou etiky ve sdělovacích prostředcích. Řada autorů zlomila nad médii hůl, říkají v reakci na koncentraci médií v rukou několika podnikatelských subjektů, že přestala plnit svou roli, nejsou platformou pro veřejnou diskusi. Petr Žantovský říká : „Dnešní režim už mediokracii neumožní. Dostal, co chtěl, média už nepotřebuje využívat, jen umlčovat. Což je přesně to, co nás v dohledném budoucnu s nejvyšší pravděpodobností čeká“. Nesdílím jeho pesimismus. Vlastnická struktura médií se neustále mění, ostatně současní majitelé vlastnictví médií prezentují jako investici. Myslím, že rozvoj nových médií přinese nejen nové možnosti, ale i nové podněty. Stále více se stírají rozdíly mezi klasickými médii a novými formami poskytování informací, které se stále více podílejí na veřejné diskusi. V již několikrát zmiňované směrnici o audiovizuálních mediálních službách se hovoří o mediální gramotnosti, která se týká dovedností, znalostí a porozumění, které spotřebitelům umožňují efektivní a bezpečné využívání médií. Mediálně gramotní lidé by měli být podle směrnice schopni provádět informovanou volbu, chápat povahu obsahu a služeb a být schopni využívat celé šíře příležitostí, které nabízejí nové komunikační technologie. Zároveň by měli být schopni lépe chránit sebe a své rodiny před škodlivým obsahem. Směrnice vybízí k podpoře mediální gramotnosti ve všech oblastech společnosti včetně sledování jejího pokroku. Směrnice v té souvislosti odkazuje na již zmiňované Doporučení Evropského parlamentu a Rady ze dne 20. prosince 2006 o ochraně nezletilých osob a lidské důstojnosti a o právu na odpověď v souvislosti s konkurenceschopností evropského průmyslu audiovizuálních a on-line informačních služeb a zmiňuje opatření v oblasti vzdělávání učitelů, školitelů a odbornou přípravu zaměření na děti, ale i rodiče, kampaně pro občany. Určitě nejde o samospasitelný program, navíc aktivity v této oblasti by se musel někdo „chopit“, neboť vláda má evidentně jiné problémy, než se zabývat mediální gramotnosti veřejnosti. Někdo by mohl dokonce škodolibě říct, že jí nevědomost občanů vyhovuje, respektive jí využívá. Ale se co dá dělat nyní, než nám vyroste mediálně gramotná veřejnost, která si bude kupovat či číst, sledovat jen ta média, která „ s nimi nebudou manipulovat“? Možná, že by mohl projít legislativní návrh na ochranu spotřebitele. Tak, jak jsme chráněni před neblahými důsledky kouření a kdy každá krabička a reklama na cigarety musí obsahovat zřetelné varování (v rozsahu 20% reklamní plochy), že Ministerstvo zdravotnictví varuje: kouření způsobuje rakovinu, mohli bychom být chráněni před neblahým důsledky nekritického přebírání všeho, co je obsahem sdělovacích prostředků. Jen nevím, jaký vhodný slogan pro varování použít a která instituce jej bude z každého hromadného sdělovacího prostředku hlásat.

Poznámky:

(1) http://www.lidovky.cz/dolezal-proc-mluvim-o-mediokracii-dlb-/nazory.aspx?c=A110316_112355_ln_nazory_pks (2) http://www.ladislavjakl.cz/?p=1013

(3) Lidové noviny, 16.5.2014 , rozhovor Přemysl Houda a Jaromír Volek, Pohled na neštěstí druhého uklidňuje.

(4) Žantovský, P.: Nahradila médiokracie média a politiku? In: sborník Médiokracie, Praha: Medias Res 2014, ISBN 978-80-87957-00-4, s. 76 (5) http://svobodnenoviny.eu/zijeme-v-mediokracii-media-jako-hlavni-cinitel-v-upadku-polistopadove-politicke-sceny/

(6)http://haslingerova.blog.idnes.cz/c/310741/Vladne-nam-mediokracie-namisto-soudu.html (7) http://www.bohumildolezal.cz/texty/rs2325.html

(8) Zákon č. 46/2000 Sb., o některých právech a povinnostech při vydávání periodického tisku

(9) Zákon č. 81/1966 Sb., ( Zákon o periodickém tisku a ostatních hromadných sdělovacích prostředcích )

(10) Zákon č. 231/2001 Sb., (Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání)

(11) Zákon č 304/2007 Sb., (zákon o dokončením přechodu zemského analogového televizního vysílání na zemské digitální televizní vysílání)

(12) SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2010/13/EU března 2010 – kodifikované znění

(13) Rozhodnutí NSS 6 Aps 3/2012 – 57 z 29.8. 2012

(14) Rozhodnutí NSS . č. j. 7 As 23/2010 – 73 z 5.5. 2010

(15) Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi

(16)http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?qid=1402231331849&uri=CELEX:32006H0952

(17) Zákon č. 52/2009 Sb., ve znění Zákona č. 207/2011 Sb.,

(18) Zákon č. 207/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb.

(19) § 44a a 45a zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů

(20) § 180 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

(21) ESLP, č. 56767/00, ve věci Selistö proti Finsku, P-ESLP, 2005, č. 2:

(22) Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jerusalem proti Rakousku, 2001.

(23) Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Oberschlick proti Rakousku, 1997

(24) ESLP, č. 33348/96, ve věci Cumpana a Mazare proti Rumunsku, P-ESLP, 2005, č. 1

(25) ESLP, č. 51279/99, ve věci Colombani a další proti Francii, P-ESLP, 2002, č. 4:

(26) ESLP, č. 31457/96, ve věci News Verlags GmbH & CoKG proti Rakousku, P-ESLP, 2000, č. 2:

(27) ESLP, č. 21980/93, ve věci Bladet Tromso a Stensaas proti Norsku, P-ESLP, 1999, č. 7 a 8