Petr Žantovský: Veřejnoprávnost jako druh bezprávnosti

Veřejnoprávnost jako druh bezprávnost
Příspěvek na konferenci 11.12.2014 „Jak uběhlo čtvrtstoletí“

Veřejnoprávnost jako druh bezprávnosti

Příspěvek na konferenci 11.12.2014 „Jak uběhlo čtvrtstoletí“
recenzent: doc. ing. Miroslav Ševčík, CSc.

Převrat, který se odehrál v listopadu 1989, přinesl do celé společnosti mnoho nových impulsů a transformační energie. Náhle bylo parolou dne změnit vše staré, odhodit všechno přežité a postavit katedrálu zvanou budoucnost. Což je konec konců ambice každé revoluce: nenechat kámen na kameni a na náležitě nasvíceném zbořeništi postavit svůj vlastní pomník. Jde jen o to, zda ta nová stavba je jen mauzoleem revolučních hesel, nebo živoucím prostředím pro lidi. Neboť o ně přece v každé společenské změně jde – nebo by jít mělo.

Pro účely tohoto příspěvku si budu všímat jen těch změn, jež se odehrály na mediálním poli. Média, jak známo, nejen odrážejí, ale namnoze i spoluutvářejí realitu, nebo se o to alespoň s větším či menším pokoušejí: mají to zakódováno ve vlastní podstatě. Novinářská práce se skládá nejen z pouhého referování o faktech případně jejich analyzování a strukturování tak, aby odpovídala na nějaké komplexnější otázky. Součástí novinářovy činnosti – prací to nazvat lze jen s nadsázkou – je i jistý druh aktivismu. Novinář zpravidla disponuje psychologickými předpoklady pro výkon své profese, a k nim patří i jistá míra mesianismu, snahy takzvaně zlepšovat svět.(1)

V té souvislosti je na místě si také říci, kdo vlastně je novinář, koho za něj budeme považovat. Podle jedné z neojbecnějších definici je žurnalista osoba, jejíž profesí je žurnalistika, nebo osoba, vlastnící nějaké médium.(2) V této dvojjedinosti se skryt jeden z hlavních záludů, deformujících celý náš polistopadový čas. Český novinář této éry sice splňuje první část definice, tedy jeho převažující činností je výkon novinářské práce, ale zároveň se velká část, možná dokonce většina novinářů považuje za osoby mající ne-li vlastnický, tak alespoň prakticky dispoziční vztah k médiu, v němž působí. Nerespektují, že média mají své majitele, provozovatele, vydavatele, kteří jsou určující pro obsah a směřování daného média. Novináři jsou naopak přesvědčeni, že jejich činnost je sama sobě objektivizujícím a validizujícím subjektem, který jim dává právo zaplňovat média těmi obsahy, které sami považují za k tomu vhodné. Jednoduše se tomu říká „dělat si vlastní politiku“, avšak tento přenesený výraz je nadsázkou jen velmi malou, protože o politiku skutečně jde: novináři mají dojem, že jsou povoláni vstupovat do politických dějů, formovat je, dávat jim směr a obsah. Nestačí jim fakta pouze monitorovat, zaznamenávat, třídit, analyzovat a dávat do souvislostí: mají ambici je vytvářet. Chovají se přesně podle jednoho z Murphyho zákonů: „Když máš v ruce kladivo, vše okolo ti připadá jako hřebík“.(3) V mediální teorii se této činnosti, patřící plně do sféry manipulačních technik, říká nastolování agendy – agenda setting.(4) Nastolování agendy se postupně stalo – vedle dalších manipulačních technik (zamlčování a deformace faktů, jednostranné informování, tvorba směrodatných autorit, spirála mlčení atd.) hlavní pracovní metodou polistopadových agitátorů, propagandistů a organizátorů v českých médiích.

Kdyby se uvedené jevy odehrávaly pouze na půdorysu soukromých médií, tiskových či elektronických, nic zvláštního by se nedělo. Názorovost přece patří k charakteristikám různých médií po celém světě. Jistě rozeznáme podle politických afinit od sebe CNN a TV Fox, nebo The Times od Guardianu případně FAZ od SDZ. Jak ale upozorňují nemnozí, ale autentičtí kritikové západních médií, i tam kvete onen svrchu uvedený nešvar, kdy si novinář plete oba významy definice žurnalisty – z novináře se domnívá přerůstat ve vlastníka média. (5) Česká média posledního čtvrtstoletí vznikla jiným způsobem: neproběhla v nich evoluce jako u médií západních, nýbrž vznikla cestou revoluční. Z hromadných sdělovacích prostředků plně podřízených zájmům a vlastnictví komunistického státu a jeho organizací se v podstatě z roku na rok transformovaly v média bez této přímé politicko-vlastnické vazby. Prošla buď divokou (Mladá fronta, Právo) nebo legální (Večerní Praha, Práce) privatizací, vznikla jako remake tradičního, byť mnoho let nevydávaného titulu (Lidové noviny), nebo vznikla na zelené louce (Prostor, Telegraf) – to se týká médií printových. Elektronická média prošla procesem vzniku duálního systému – zanikl původní monopol státního rozhlasu a televize, vznikly desítky soukromých rozhlasových stanic a několik privátních televizních stanic, a souběžně s tím (což bylo diktováno jednak politickou realitou – rozpad česko-slovenské federace), jednak technickými požadavky (potřeba uvolněných kmitočtů pro nové broadcastery) vznikl zcela nový fenomén tzv. veřejnoprávních médií, tedy Český rozhlas a Česká televize. Jejich založení předcházelo přijetí zákonů č. 483/1991 Sb. o ČT a č. 484/1991 Sb. o ČRo (6) . Tyto zákony vnesly do našeho prostředí pojem „veřejnoprávní médium“. Citujme např. ze zákona o ČT: Hned úvodní § 1 konstatuje, že „Česká televize je právnickou osobou, která hospodaří s vlastním majetkem, jehož základem je majetek převedený z Československé televize. Česká televize vlastními úkony nabývá práv a zavazuje se. Stát neodpovídá za závazky České televize a Česká televize neodpovídá za závazky státu.“(7) Už zde je vloženo kukaččí vejce, jehož důsledky pociťujeme v rozmanitých podobách po celé období existence veřejnoprávních médií: totiž jejich naprostí neodpovědnost, a z ní plynoucí individuální nezodpovědnost všech, kteří odpovídají za chod a fungování těchto médií. Pro zjednodušení se omezíme na Českou televizi, protože tam jsou všechny uvedené jevy a problémy nejmarkantnější. V Českém rozhlase se sice také průběžně vyskytly, ale jednak v menší míře, ale hlavně s nesrovnatelně menšími dopady na celou společnost.

Hned v dalším § 2 zákona o ČT se dostaneme k pojmu „veřejná služba“, který bývá obvykle vydáván za hlavní důvod existence veřejnoprávních médií. Píše se tu: „Česká televize poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů, popřípadě dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb na celém území České republiky za účelem naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu (dále jen "veřejná služba v oblasti televizního vysílání"). Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání jsou zejména:

a) poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů,

b) přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky,

c) vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti…“

Tímto výčtem jsou dány povinnosti, které podle zákonodárce nemůže naplňovat jiný než veřejnoprávní provozovatel televizního vysílání. O tom by se samozřejmě dalo zeširoka diskutovat. Podobné diskuse se průběžně během oněch let vynořovaly a zase mizely, obvykle byly navázány na obecnější politické turbulence, jichž se pracovníci ČT zúčastňovali a kde masově propukalo ono základní nepochopení rozdílu mezi novinářskou profesí a politickým aktivismem. Nejcitelněji to bylo patrné v průběhu tzv. krize v ČT v zimě 2000 – 2001.

Diskuse o smyslu a (ne)potřebně onoho nesystémového postavení veřejnoprávních médií zpravidla vedla ke dvěma rozdílným návrhům, které různě řešily nový statut pro tato média. Jedním modelem byl návrh na zestátnění ČT a ČR, k němuž by jako první krok vedlo zrušení koncesionářských poplatků a navázání obou médií na státní rozpočet. Na toto téma se už v listopadu 2009 vedla (ovšem bez konkrétního výsledku) dokonce rozprava i v Senátu Parlamentu ČR.(8) Druhou cestou, která by vedla ke změně postavení dosud veřejnoprávních médií, je privatizace těchto médií. O privatizaci se v této souvislosti mluví nejpozději od konce 90. let, což souviselo právě s rostoucí tendencí novinářů zejména z ČT ovlivňovat a manipulovat veřejné mínění v jednostranném politickém směru a zájmu. Kromě politiků (většinou pravicových) ale pro privatizaci plédovali i renomovaní ekonomové, například Pavel Kohout, který v červenci 2011 prohlásil: „Svobodný národ nepotřebuje státní televizi. Jednoznačně bych ji privatizoval metodou veřejné aukce nejvyšší nabídce. Dále je třeba zrušit všechny cenzurní orgány a ponechat sdělovacím prostředkům naprostou svobodu od jakýchkoli politických vlivů.“(9). Ani snahy rozvinout širší a hlavně k cíli vedoucí diskusi o privatizaci zatím neměly žádný konkrétní výsledek.

V první části této úvahy jsme konstatovali, že základním problémem statutu ČT je její nestandardní a nesystémové postavení z hlediska hospodářského. Podstatou problému je fakt, že ČT je financována z drtivé části z tzv. koncesionářských poplatků - de facto sekundární daně občanů, kteří se placení této daně mohou vyhnout jedině pomocí místopřísežného prohlášení, že nepřijímají žádný televizní program (pojem „koncesionářský“ je ze své podstaty nesmyslný a anachronický, koncesionáři stáli u zrodu rozhlasového vysílání v Československu ve 20.letech 20.století, koncesovalo se tehdy vlastnictví přijímacího přístroje, dnes je to v televizním kontextu vskutku jen eufemisticky označená daň). Tím je tedy Česká televize vlastnictvím všech – a nikoho. Občané platí její provoz, ale nemají sebemenší vliv na její fungování. Zprostředkovaný dohled nad ČT formou Rady ČT, kam údajně veřejnost volí své zástupce (ale de facto jde o politické vyslance kontrolující jen náležitou míru propagace „svých“ stran ve vysílání), je ryzí formalismus. Nadto do ČT nemůže svou pravomocí zasáhnout ani Nejvyšší kontrolní úřad. Stav je teda takový, že ČT dle zákona z r. 1991 hospodaří se svými prostředky, každoročně podává zprávu o hospodaření Poslanecké sněmovně, která tuto zprávu vezme nebo nevezme na vědomí. Když ji odmítne, není to však proto, že by vlastním kontrolním mechanismem přišla na nějaké chyby či nepravosti v hospodaření ČT. Nepřijetí výroční zprávy ČT je obvykle jen prostředek politického nátlaku na vedení ČT, aby bylo vůči politickým reprezentantům servilnější než dosud. Takže výsledkem je stav, kdy ČT žije nekontrolovaně s astronomickým rozpočtem (mimochodem vyšším, než je ročním rozpočet celého ministerstva kultury ČR), garantovaným zákonem o povinném výběru koncesionářských poplatků, nikdo nemá ani pravomoc ani skutečný zájem dozírat na to, jak se s tím rozpočtem zachází. Typická struktura nákladů Č T pak vypadá takto: (10)

Jak rozumět tomuto grafu? Stát činnost ČT nijak nedotuje. Ze státního rozpočtu neplyne směrem k ČT ani koruna, ale naopak do státního rozpočtu přitéká z ČT ročně 17 % financí ČT prostřednictvím daní, odvodů a od roku 2009 také výdajů na digitalizaci podle zákona 304 /2007 sb. Hlavní položkou je zde DPH a zákonné odvody ke mzdám. V průměru získává státní kasa z ČT cca 1,5 mld. Kč.

Jak tedy vypadá struktura financí protékajících Českou televizí? Ukažme si to na srozumitelném přehledu za rok 2013 (11):

Nejčastější otázka, kladená v souvislosti s těmito údaji, je tato: Za co ČT vynakládá cca 6 miliard z kapes daňových poplatníků? Vskutku na předmět, k němuž je povinována dle zákona o ČT, tedy především na „poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů“? Nejčastější odpovědí na tuto otázku je pochybnost, ne-li přímo zápor, vyjadřující masovou diváckou zkušenost veřejnosti. Té veřejnosti, která si za své miliardy kupuje službu dle zákona, ale tuto službu dostává v míře a podobě, s níž není spokojena. Případně vůbec.

Jaká jsou opět vcelku jednoduchá čísla? ČT ročně odvysílá cca 9000 hodin zpravodajství (zde je však třeba říci, že program ČT 24 vysílá zpravodajství 24 hodin denně, a proto tuto statistiku značně ovlivňuje). Vedle toho cca 5000 hodin sportovních pořadů a zhruba stejné množství hodin zábavy, seriálů a podobné produkce. Započteme-li ještě publicistiku či vzdělávací či kulturní pořady, vyjde nám, že tomu, co bychom chápali jako naplňování výše citovaného poslání ČT dle zákona, odpovídá zhruba 50% vysílacího času.(12)

A opět nejčastější úvaha vyslovovaná v této souvislosti, vede právě ke spornému „veřejnoprávnímu“ statutu ČT a nekontrolovatelným pravomocem osob, v jejichž rukou se ČT právě nachází.

Problém České televize má tedy v nejobecnější poloze dvě roviny: ekonomickou a politickou. Z hlediska ekonomického jde o nesystémového bumbrlíčka, jehož hospodaření je svévolné a nadto kryté legislativou, což samo o sobě volá po kritické analýze. Z hlediska politického jde o mimořádně silnou zbraň v ruce toho, kdo ovládá její vysílání. Po mnoha zkušenostech z let existence ČT v současné „veřejnoprávní“ podobě lze jednoznačně říci, že z hlediska politického je ČT jednoznačně aktivistickou, propagandistickou a manipulační jednotkou bojující nepokrytě za zájem svých redaktorů prosazovat určité politické názory, nikoli za zájem svých diváků na objektivní a úplné informovanosti. Je to patrné na řadě příkladů, z posledních měsíců lze připomenout velmi jednostranné a často dezinformační působení redaktorů ČT v období přímé volby presidenta, v období působení úřednické vlády Jiřího Rusnoka, v událostech kolem konfliktu na Ukrajině – počínaje odtržením Krymu a konče dnešní otevřenou silovou konfrontací západních států pod vedením USA s Ruskou federací. Zde všude lze najít desítky a stovky profesionálních a etických pochybení ze strany pracovníků ČT .(13)

Obě stránky problému – ekonomická a politická – spolu úzce a integrálně souvisí. Bezedný ekonomický polštář a nulová hospodářská i profesionální kontrola způsobuje zaměstnancům ČT – a zejména redaktorům – dojem jejich všemocnosti a nepostižitelnosti, jejž obvykle provází i přesvědčení o vlastní neomylnosti a právu na hlásání jediné přípustné „pravdy“. Tuto chorobnou systémovou deformaci lze napravit či odstranit opět jedině systémově. Samozřejmě nejde o to, aby vysílané obsahy podléhaly nějaké politické kontrole. Jde o to, aby ekonomické kontrole podléhalo samo hospodaření ČT. Což lze v dnešních souvislostech uskutečnit patrně jedině slovenskou cestou, tzn. zrušením nesystémových „koncesionářských poplatků“ a převodem ČT z tzv. veřejnoprávní instituce (jejíž obsah je dnes už tak překroucen a namnoze vyprázdněn, že postrádá jakéhokoli smyslu, který možná byl důvodem jeho ustavení krátce po pádu komunismu) na instituci rozpočtovou. (14)Taková transformace přinutí stát, aby se začal chovat (např. prostřednictvím vlády nebo ministerstva kultury) jako vlastník, tzn. provedl hloubkový audit bezmála čtvrtstoletí existence ČT ve veřejnoprávním postavení, vyvodil z toho zásadní závěry ekonomického rázu, z důvodů rozpočtové úspornosti vyloučil z vysílání pořady ryze zábavného charakteru a soustředil veškeré prostředky na naplňování toho, co má ČT dělat doopravdy (i podle stávajícího zákona): totiž pravdivě, komplexně, objektivně, nestranně a všestranně informovat o událostech, poskytovat platformu k výměně a postulování názorů s cílem napomáhat co možná otevřené demokratické diskusi, z níž není nikdo vylučován, ale naopak - jejíž pestrost a komplexnost je jedinou zárukou toho, co od média ve skutečné veřejné službě požadujeme: totiž podpory demokracie a svobody. Jedině tak může ČT obhájit fakt, že na ni společnost vynakládá nemalé prostředky z veřejných zdrojů.

Poznámky:
(1) Není od věci připomenout, že to byl ruský revolucionář V.I.Lenin, kdo stanovil pro novináře tři hlavní role: agitátor, propagandista a organizátor. Tato nesvatá trojice přečkala Leninovy časy a platí v neztenčené míře i v časech našich, byť by to žádný novinář, chovající se přesně podle Leninových představ, nikdy nepřiznal.
(2) „Journalist: 1. a person whose occupation is journalism , 2. a person who keeps a journal“, in: Collins English Dictionary - Complete & Unabridged 2012 Digital Edition, HarperCollins Publishers 2012
(3) Bloch, A.: Murphyho zákon. Praha: Argo 1999, ISBN 80-7203-103-1
(4) Tímto fenoménem se soustavně zabývali M.E.McCombs a D.L.Shaw v průkopnické studii The agenda settiong funkction of mass media, in: Public Opinion Quarterly, 1972, vol.36, s.176-187, University of North Carolina Chapel Hill. O tom, že je možné udat do veřejného diskursu téma, s nímž se veřejnost ztotožní, psal ale už dávno předtím Walter Lippmann v knize Public opinion (Harcourt, Brace, 1922)
(5) Velmi plasticky to popsal např. Robin Aitken v knize Can We Trust the BBC? Continuum International Publishing Group Ltd. 2007, ISBN-13: 978-0826494276 nebo Bernard Goldberg v knihách Jak novináři manipulují (česky vyšlo v nakl. Ideál v r. 2005, ISBN: 80-901017-8-X) a Arogance (Ideál 2009, ISBN: 978-80-86995-12-0)
(6) Oba zákony přijala Česká národní řada 7.listopadu 1991.
(7) Dostupné na: http://img.ceskatelevize.cz/boss/image/contents/zakony/pdf/zakon-o-ceske-televizi.pdf
(8) Informace dostupné např. na http://www.digizone.cz/clanky/vazne-hrozi-zestatneni-ct-a-cro/
(9) Zdroj: http://www.penize.cz/ekonomika/213480-ocima-expertu-melo-by-dojit-k-privatizaci-ceske-televize-a-ceskeho-rozhlasu
(10) Graf převzat z http://www.digizone.cz/clanky/financovani-ceske-televize-kam-ty-penize-mizi/
(11) Zdroj: PŘEDBĚŽNÁ ZPRÁVA O PLNĚNÍ ROZPOČTU ČT ZA ROK 2013, dostupné na: http://img.ceskatelevize.cz/boss/document/376.pdf
(12) Zdroj: Materiál Deset mýtů o fungování České televize - Prezentace pro Volební výbor PS ČR Praha, 6.března 2014, dostupné na: http://www.slideshare.net/frozanek/deset-mt-o-fungovn-esk-televize
(13) Autor na toto téma publikoval v poslední době několik zásadních textů, např. Rusko a česká média, in: Rusko včera, dnes a zítra, sborník textů, Praha: Medias Res 2014, ISBN 978-80-87957-04-2 nebo Krym a česká média – selhání žurnalistiky, dostupné na: http://www.mediasres.cz/media-a-pr/1893-petr-zantovsky-krym-a-ceska-media-selhani-zurnalistiky.htm
(14) Příkladem může být slovenský zákon č..532/2010 Zb. z 15. 12. 2010 o Rozhlase a televízii Slovenska