20.06.2014 | 20:15

Žantovský: Česká politika a média po roce 1989 - ukázky

Česká politika a média po roce 1989

V Institutu Václava Klause vyšla kniha Petra Žantovského Česká politika a média po roce 1989. Je to první a zatím jediná publikace, která analyzuje vzájemný vztah politických a mediálních událostí v ČR a do r. 1993 v ČSFR po listopadu 1989, upozorňuje na to, že obě sféry jsou nerozlučně spjaty a navzájem se velmi silně ovlivňují." Kniha je k dostání u dobrých knihkupců nebo na http://www.institutvk.cz/publikace/publikace-ivk-c-5-petr-zantovsky-ceska-politika-media-po-roce-1989. Zde přinášíme deset ukázek z knihy

Listopad 1989 – převrat hodnot

Chceme-li poznat základní charakteristiky a vývojové etapy krátkých dějin posttotalitní žurnalistiky v ČR, je třeba nejprve stručně připomenout hlavní vývojové mezníky a etapy, jimiž prošla celá česká (a do r. 1992 česko-slovenská) společnost. Protože v roce 1989 šlo o dramatický dějinný zlom, kdy jedna mocenská modalita (totalitní) byla vystřídána druhou (pluralitní parlamentní demokracií), nutně to muselo zanechat stopy na všech odvětvích společenského života, počínaje tzv. vysokou politikou, až po osobní jednotlivé životní osudy obyvatel.

Vůbec sám charakter listopadového převratu byl velice různorodě interpretován a bylo mu do genů vloženo mnoho protichůdných dispozic. Mezi historiky častý názor říká, že nešlo o revoluci, ačkoli ji „sametová revoluce“ nesla v názvu, nýbrž o předání moci, a to za vysoce neobvyklých podmínek, plných kompromisů a možná i politických obchodů, zúčtovatelných, jak uvidíme, v bližší či vzdálenější budoucnosti.
Takto hodnotí „sametovou revoluci“ jeden z jejích kritičtějších analytiků, historik Jan Měchýř:

„Občanské fórum v Praze, jako generální štáb opozice, postupovalo zřejmě tím nejlepším možným způsobem. Ale nikoli revolučně. Vládu nesvrhlo ani se o to nesnažilo. Jednání o sestavení nové vlády se vesměs vedla ve smířlivém duchu, možná za většího vzájemného pochopení, než jaké se projevilo při sestavování polistopadových vládních koalicí… Ta skutečná revoluce začala až po 10. prosinci 1989. Nejprve bývalá opozice získané pozice využila k prosazení některých politických revolučních zákonů. Především novely ústavního zákona, která zrušila tajnou volu presidenta, a pak zákona, který umožnil odvolat, řádně zvolené´poslance zákonodárných sborů a nahradit je poslanci, které vybralo či schválilo Občanské fórum. Není sporu o tom, že od roku 1948 do roku 1986 socialistické volby byly jen karikaturou demokracie. Ale ani způsob, jakým byli 28. prosince 1989 a 30.ledna 1990 dosazeni noví poslanci, nebyl demokratický… Také volba nového presidenta, při níž poslanci hlasovali veřejně – před televizními kamerami a zraky celé veřejnosti – byla asi tak svobodná, jako volba Jiřího z Poděbrad českým králem, při níž údajně stál na Staroměstském náměstí, pod okny volební místnosti, popravčí špalek a kat, kdy snad náhodou někdo….“ (Měchýř, J. : Velký převrat, či snad Revoluce sametová? Progetto, Praha 1999, s. 14)

Po desítky let existující mocenský mechanismus, který (ať už v podobě totality za nacistické okupace a 2. světové války, tak v podobě totality komunistické po únoru r. 1948), se vyznačoval naprostým odevzdáním individuálního lidského života do rukou svrchované a nikým nekontrolované totalitní moci, tvořené stranickým a byrokratickým aparátem a udržovaným při moci především souhrou mezinárodních okolnosti. Najednou – listopadovým přelomem – byli občané vystaveni svobodné možnosti, ale také povinnosti začít se individuálně rozhodovat. Od malých každodenních záležitostí (vesměs konzumní povahy), až po fatální rozhodnutí o svém dalším směřování (výběru povolání a pozice ve společnosti, orientace v nových politických podmínkách, získávání demokratických návyků voliče ve svobodné parlamentní zemi).

Stojí za to zde ocitovat průzkumy veřejného mínění, realizované v prvních týdnech a měsících po převratu v listopadu 1989. Na otázku, jak by se měla naše společnost dále vyvíjet, ještě počátkem prosince 1989 odpověděly dvě pětiny dotázaných (41%), že socialistickou cestou, a jen 3%, že kapitalistickou cestou. Více než polovina (52%) respondentů si přála „něco mezi tím“. Jak říká Jan Měchýř, „sametová revoluce nebyla vzpourou proti socialismu, ale jen vzpourou proti prznitelům této ideje, proti komunistické nadvládě.“ (Měchýř, J. : Velký převrat, či snad Revoluce sametová? Progetto, Praha 1999, s. 17)

Ostatně podobné bylo i oficiální stanovisko značné části politického vedení země. Velmi málo se – ke škodě věci - cituje věta, kterou pronesl, dle svědectví bývalého sovětského presidenta Michaila Gorbačova, československý president Václav Havel koncem února 1990 v Moskvě:

„President Havel hovořil o svých záměrech a řekl, že by nebylo správné líčit věci tak, jako by se snažil navrátit svou zemi ke kapitalismu a pronásledovat komunisty: ,Nic takového, my se vracíme k normálnímu demokratickému pluralismu a nechystáme se vracet továrny jejich bývalým vlastníkům. U nás budou existovat všechny formy vlastnictví, smíšená ekonomika a normální trh. Jestliže se v sovětském tisku objeví tvrzení, že likviduji socialismus, bude to nepravda´“ (Měchýř, J. : Velký převrat, či snad Revoluce sametová? Progetto, Praha 1999, s. 109)

Ideologický odpor k ekonomické transformaci tento unikátní společenský proces provázel po celou dobu jejího trvání, a svým způsobem přetrvává doposud. V jádro této kritiky je víc než věcná argumentace, spíše emotivní nedůvěra ke standardním kapitalistickým mechanismům, které mohly rozpohybovat zmrzačenou posttotalitní ekonomiku. Hledání přívlastků ke slovu trh bylo jedním z refrénů politické rétoriky celých 90. let a – opět – je Rubikonem levicových liberálů doposud.

Proti hledání třetích cest unikátního československého, resp. českého vývoje, stál standardní konzervativní koncept, zastávaný tvůrci a realizátory reformy, symbolizovanými a vedenými Václavem Klausem (ministr financí, místopředseda federální vlády, předseda české vlády, předseda Poslanecké sněmovny, donedávna president ČR).

„Chtěl jsem polemizovat s převažujícím intelektuálním ovzduším u nás. My totiž míváme sklon věřit, že jsme pupkem světa a ukážeme mu něco, co ještě neviděl. To byl případ pražského jara v roce 1968, to byl případ úvah o nepolitické politice, o občanských iniciativách… Přitom máme k dispozici v podstatě dva základní světonázory a volba mezi nimi se pořád opakuje a bude opakovat.“ (Klaus, V. : Rok – málo či mnoho v dějinách země? Repro – media, Praha 1993, s. 13)

Jde o vyjádření hlavního, paradigmatického problému polistopadového vývoje, a to byl a dosud je nekončící spor mezi socialistickým a kapitalistickým společenským a hospodářským systémem, mezi ideologií státních zásahů a ideologií svobody a odpovědnosti jednotlivce. Zjednodušeně mezi levicí a pravicí. Prvním mýtem polistopadového vývoje byla domněnka, že lze najít mezi oběma myšlenkovými systémy kompromis, třetí cestu.

V této souvislosti se Václav Klaus poprvé ocitl v zájmu velice kritické pozornosti českých žurnalistů, kteří byli názorově blíže myšlenkám na třetí cestu, intelektuálním konstrukcím, vzdáleným představě ustálených konzervativních politických či ideových systémů. Je to dílem dáno tím, že mezi novináři je tradičně vysoké procento intelektuálů, kteří intuitivně sympatizují s novými, nekonvenčními myšlenkami, a to často bez racionální analýzy jejich proveditelnosti. A dílem také proto, že Václav Klaus s novináři neuměl tak zdatně komunikovat, jako někteří jeho ideoví odpůrci, například právě Václav Havel. Klaus byl malým psychologem. Tento jeho handicap se mu v následujícím vývoji ještě mnohokrát vymstil.

 

Trendy v české žurnalistice po r.1989

Úplně nový obsah po listopadu 1989 a v průběhu dalších let transformace společnosti získaly a průběžně znovu a znovu získávaly pojmy kultura, etika, mezilidská komunikace. A samozřejmě komunikace masová, mediální. Specificky její nejviditelnější odnož, žurnalistika.

Jak už bylo řečeno, žurnalistika je jedním z nejpřímějších a nejpohotovějších odrazů a obrazů společenské dynamiky. Dá se říci, že kromě jistých permanentních anticipačních a kreativních aktivit, které občas někteří žurnalisté užívají ke své domnělé účasti na samotné „tvorbě dějin“, kráčí zpravidla žurnalistika ihned vzápětí za událostmi. Sama však je už trochu pokřiveným obrazem těchto událostí, protože kromě suché deskripce do ní pronikají názorové posuny, komentáře a zájmy aktérů událostí. Proto je žurnalistika také nejrychlejším (byť samozřejmě značně povrchním) hodnocením právě probíhajících dějů. Na vývoji české žurnalistiky po roce 1989 je to vidět velmi plasticky.

První reakcí na převrat a potupné utváření nového politického a společenského paradigmatu bylo obecné žurnalistické nadšení, srovnatelné s podobnými výbuchy budovatelství například s krátkou érou po říjnu 1918 (vyčleněni Československa z Rakousko-uherské monarchie) nebo květnu 1945 (radost z ukončené druhé světové války a okupace vyvolávala bezbřehou naději v budoucnost, ještě nezkalenou vidinou totalitní temnoty, která přišla jen o tři roky později).

V těchto zlomových okamžicích přicházejí novináři přiložit ruku k propagandistickému dílu. Dílem spontánně, dílem v „žoldu“ nových mocenských struktur, ale s jedním společným cílem: získat obyvatelstvo pro novou věc, propagovat nové poměry, jejich mechanismy a jejich nositele, nové celebrity. Tyto celebrity jsou tak po určitý čas stoprocentně chráněny před kritikou, což mívá neblahý dopad na jejich (nekontrolovatelné) individuální jednání a korumpující vliv na jejich psychiku. To se přihodilo po roce 1918 presidentu Tomáši G. Masarykovi, po roce 1945 presidentu Edvardu Benešovi a po roce 1989 presidentu Václavu Havlovi. Všichni byli – každý ve své době a ve svých souvislostech – opatřeni mediálním ódiem polobožství, univerzálního držitelství pravdy a návodu na mravní jednání. (O to hůř a bolestněji pak podobní hrdinové nesou svůj sestup z piedestalu, pokud k němu dojde za jejich aktivního života – z uvedených se to přihodilo jen Václavu Havlovi, a i to jen krátce, média se po určité kritické fázi opět téměř jednomyslně vrátila k jeho idealizaci, což mělo vždy souvislost s vnitropolitickými změnami a mezníky, jak se ukáže v dalším vývoji české žurnalistiky let po r.1989).

Změnou, která poznamenala českou žurnalistiku nejcitelněji, ačkoli probíhala a dosud probíhá pozvolna, kontinuálně a na první pohled nezřetelně, je změna pojetí žurnalistické práce, jejího smyslu a poslání. Zatímco za totalitního režimu bylo prací novináře podílet se na propagandě vládnoucí strany a sloužit bezvýhradně jejím zájmům, v demokratické společnosti je hlavní rolí žurnalistiky přinášet informace a upozorňovat na souvislosti mezi jevy, událostmi či osobami a institucemi. Zatímco v totalitě jsou média poslušnými sluhy, v pluralitní demokracii, jak se okřídleně říká, by měly být jejími „hlídacími psy“.

Tato kontrolní funkce, někdy s nadsázkou označovaná jako sice neformální, ale velmi vlivná „čtvrtá moc ve státě“ (vedle zákonodárné, exekutivní a soudní), je ale z mnoha důvodů limitována. Předně působí politické vlivy a zájmy, které se snaží uzpůsobit mediální obraz skutečnosti tak, aby odpovídal jejich potřebám. Už to není plochá prvoplánová propaganda. Noviny a média obecně už nepatří politickým stranám a s nimi spřízněným subjektům. Jsou (s výjimkou veřejnoprávní televize a rozhlasu) v soukromých rukou. Ale vlastníci jsou pochopitelně zájmově provázáni s politickými strukturami, protože potřebují jak v legislativě, tak v exekutivě prosazovat svoje podnikatelské zájmy. Tím vzniká pro demokracii nezdravá, ale ve vyspělých zemích všude v nějaké formě existující provázanost politiky, ekonomiky a médií.

Někdy se aktivity novinářů zapojených do propagace politických nebo na ně napojených subjektů neodehrávají přímo na korupční bázi, jsou výsledkem umné psychologické hry, kterou hrají propagandisté se svými spolupracovníky v médiích, kombinací podbízení, lichocení či rozmanitých kariérních příslibů, ale především poskytování pocitu, že se novinář sám podílí na formování politické reality, je tvůrcem a hybatelem dějin, nikoli jejich pokorným pozorovatelem a racionálním hodnotitelem. Tento pocit novinářů, že by měli přispět k chodu světa, byl v polistopadovém období několikrát ne-li příčinou, pak jistě dynamizujícím faktorem víceméně všech politických a společenských krizí. Novináři se zapletli do všech politických her a posloužili jedné nebo druhé straně boje o moc, často aniž si to sami uvědomovali, což samozřejmě není omluvou.

K tomu je třeba připočíst ještě samotný vliv různých hospodářských či podnikatelských subjektů bez přímé vazby na politickou sféru. Podnikatelé mají logicky zájem na svém dobrém obrazu v médiích. Proto často dokážou mnohé novináře podvázat, zkorumpovat, učinit z nich neformální propagátory své osoby, firmy či produktu. Výsledkem pak samozřejmě není žurnalistika, nýbrž neplacená inzerce, která je nebezpečná právě tím, že se na první pohled jako žurnalistika tváří, je přítomná v redakční, nikoli inzertní části novin či vysílání elektronických médií, novináři do takové propagace investují své často prověřené a u veřejnosti s důvěrou přijímané jméno, a tím neobyčejně porušují nejen etiku profese žurnalisty, ale pokřivují celý mediální obraz skutečnosti, a tím deformují i skutečnost samotnou. Vytvářejí virtuální realitu.

To jsou zcela nové faktory, s nimiž se předlistopadová žurnalistika neměla možnost setkat. A tyto faktory poznamenaly jak podobu médií a mediální realitu jimi vytvářenou, ale i povahu novinářské práce a prestiž novinářského povolání ve společnosti. Pokud se totiž novinářské povolání proměňuje v poslušnou propagandistiku, příjemce, čtenář, divák to záhy pozná a přestává médiím a novinářům důvěřovat. To je přesně to, co potkalo českou žurnalistiku v postupujícím průběhu let po r. 1989. Zatímco v 1. polovině 90.let publikum k médiím vzhlíželo s takřka posvátnou úctou a důvěřovalo víceméně každému mediálnímu sdělení, postupem času, zejména po r. 1997 a vnitropolitické krizi, která vešla do dějin jako „Sarajevský atentát“, důvěra veřejnosti v média a novináře kvapně klesala, protože v průběhu této krize se velice mnoho novinářů zapojilo do přímého politického dění a ztratili tak věrohodnost nestranných pozorovatelů a informačních zdrojů.

Podobný proces probíhal i v rovině komerční komunikace – a na ní napojené činnosti novinářů. Zatímco těsně po r. 1989 byl svět reklamy pro českého občana čímsi novým a téměř neznámým, atraktivním a často až bezdůvodně obdařovaným důvěrou, postupem času lidé dospěli k racionálnímu poznání podstaty komerční komunikace jako nikoli informačního, ale marketingového nástroje. Spolu s tím, jak geometrickou řadou rostl počet reklamních sdělení obklopujících občana na každém kroku, klesala důvěra a hlavně zájem občanů o ně, a zároveň i důvěra v novináře, kteří sloužili jako prostředníci pro komerční sdělení výše uvedeným způsobem. Oba souběžně jdoucí procesy se podepsaly na klesající důvěře veřejnosti v média a novináře, a tím i klesala prestiž novinářského povolání.

 

Žurnalistika vzestupu (1993-1996)

Česká žurnalistika období let 1992-96 se vyznačuje zvláštní dvojakostí. Na jedné straně ještě doznívají nadšenecké ohlasy na zlomový okamžik přerodu roku 1989, na druhé straně už se rodí velmi kritické hlasy, snažící se o nějakou vlastní, lepší verzi polistopadového vývoje. To je totiž pro českou žurnalistiku typické už od časů Havlíčkových. Novináři zpravidla nestačí problém objevit, prozkoumat, popsat, případně okomentovat, on většinou také ihned přichází s vlastním návodem na jeho vyřešení.

Toto ničím nepodložené přesvědčení o tom, že žurnalista má nějaké vyšší nadání promlouvat do veřejných věcí, má větší právo jevy a osoby hodnotit, posuzovat, ba soudit, než kdo jiný, pochází z nereálného postavení žurnalistické profese za komunismu. Novinářem se tehdy vesměs stával jen ten, kdo byl zapojen nějakým způsobem do mocenského mechanismu. Novináři byli většinou jen převodovými pákami, distribuujícími směrem k veřejnosti rozhodnutí nejvyššího vedení strany a státu. Novinář byl tedy osobou buď obdivovanou, nebo obávanou. Většinou také opovrhovanou, ale to je součást logického paradoxu.

Převrat v listopadu 1989 dal společensky vyrůst také novinářskému cechu. Žurnalisté byli bezprostředními tlampači převratu, v podstatě nezměnili podstatu své práce, sdělovali obecenstvu „v podhradí“, co se děje „na hradě“. Byli spojkou mezi novými vedoucími činiteli a publikem. Mnozí tak došli k závěru, že právě novináři byli nositeli revoluce. Bez nich by nebyla myslitelná. A tato sebevědomá představa se mnohým novinářům vryla natolik, že se podle ní chovají i v běžném všedním životě standardní polistopadové společnosti. Domnívají se být spolunositeli a hybateli změn, politických úkonů, aktivními uskutečňovateli historických myšlenek.

S tímto rostoucím sebevědomím souvisí ještě jeden jev, k němuž masověji začalo docházet právě v 1. půli 90. let. Tehdy se totiž i sami politici začínali učit, jak komunikovat s médii, s novináři. A mnozí si tuto komunikační dovednost přeložili jako snahu vlichotit se novinářům a získat je na svou stranu jako propagátory své osoby nebo svých idejí. Bez nadsázky to lze nazvat ranou fází politické korupce v řadách žurnalistů. Jedním z důsledků této korupce samozřejmě byl pokřivený obraz takovou žurnalistikou odrážené reality. Neúměrná pozornost určitému typu politiků, skupin, stran, a naopak ostentativní nezájem, či dokonce nevraživost vůči politikům, stranám či skupinám jiným. I to je, bohužel, jev, který je, navzdory již značně pokročilé době, dělící nás od listopadu 1989, stále přítomen na mapě české žurnalistiky a je jedním z příčin jejího klesajícího kreditu ve společnosti.

V tomto období také mezi žurnalisty prohlubovala názorová diferenciace příznivců resp. odpůrců protichůdných politických názorů na další směřování země, přenášená na vyhraněný postoj k nositelům těchto odlišných myšlenek a konceptů. Jde opět – a vlastně po celé polistopadové období – o osoby prvního presidenta Václava Havla a zakladatele nejsilnější české pravicové strany, dnes druhého presidenta Václava Klause. Žurnalistická obec je od této etapy neustále a poměrně velmi ostře rozdělena na jedné straně a příznivce Havlova konceptu „třetí cesty“, „nepolitické politiky“ atd., tedy na ty, jimž jsou blízké recepty liberálního socialismu, a na druhé straně příznivce otevřené tržní společnosti, minimálních zásahů státu, vysoké míry občanské svobody a odpovědnosti, což jsou hesla dlouhodobě spojovaná s Václavem Klausem.

Nešťastným průvodícím jevem tohoto sporu je jeho personifikace. Osobní nevraživost mezi oběma politiky – Havlem a Klausem – existovala už od prvních polistopadových dnů. Souvisela nepochybně s jejich rozdílným pohledem na svět a společenské procesy, a nejspíše také s osobními ambicemi obou silných osobností, které soupeřily de facto o stejně výsadní postavení. To, že se žurnalisté přiklonili masově k jednomu, či druhému z politiků, je projevem nezralosti celé žurnalistické profese. Dalo by se čekat, že vyhraněné „fandovství“ v průběhu času ustoupí zkušenějšímu a vícerozměrnějšímu pohledu. Dnes je žel třeba konstatovat, že tento proces zdaleka není u konce. Vždy s novým aktuálním politickým střetem se v ledví mnoha novinářů zrodí propagandisté, kteří, ať už z přesvědčení, či za peníze, zapomenou na novinářskou nestrannost a objektivitu.

Tato personifikace a jednostranné sympatizantství mělo často za důsledek naprosté přehlížení očividných skutečností, jejich zamlčování před veřejností, mající vyvolat příznivější dojem o adorované osobě. Jako příklad můžeme uvést tři po sobě jdoucí citáty z pera presidenta Václava Havla. Je příznačné, že v této posloupnosti Havlovi jeho náhlé a věcně těžko opodstatnitelné názorové přemety žádný český žurnalista nepřipomněl, natož aby je komentoval a vyvozoval z nich nějaké pro politickou realitu důležité zobecnění:

a/ „Myslím, že první rok naší nové státní existence rozptýlil větší část loňských obav…Nejzřetelnějším úspěchem České republiky nepochybně je, že dokázala udržet tempo hospodářské transformace, neuchýlit se od její koncepce a prokázat, že postup, který byl po prvních diskusích přijat, byl správný“ (Havel, V. : Novoroční projev 1.1.1994).

b/ „Když jsem vás před pěti lety v tento den poprvé oslovil, řekl jsem, že do našich srdcí se opět vrátila naděje. Co to ale je naděje? Nic jiného a nic víc, než orientace k určitým hodnotám, cílům a víra v jejich dobrý smysl, a tudíž i v dobrý smysl všeho, co v jejich duchu dnes a denně děláme.“ (Havel, V. : Novoroční projev 1.1.1995)

c/ „Jsme, či nejsme spokojeni s vývojem v naší zemi? To je otázka, nad kterou se spolu s vámi každoročně zamýšlím…Většina našich podniků už má opět své konkrétní vlastníky, významné ekonomické ukazatele jsou nad očekávání příznivé, naše měna se přibližuje plné směnitelnosti. S tisícem a jednou věcí v naší dynamicky se proměňující ekonomice nemusíme být spokojeni, ba mohou nás právem rozčilovat, ale dobré celkové výsledky nemůže, zdá se, nikdo soudný popřít.“ (Havel, V. : Novoroční projev 1.1.1996)

Jak tato trojice citátů ladí s Havlovým prohlášením z jen o málo mladšího projevu, než byl ten posledně citovaný?

„Převládá přesvědčení, že se v této zemi vyplácí lhát i krást, že mnozí politici i státní úředníci jsou úplatní a že politické strany - ač všechny bez rozdílu krásně mluví o svých čestných úmyslech - jsou tajně manipulovány podezřelými finančními skupinami.“ (Havel, V. : Projev prezidenta k oběma komorám Parlamentu ČR, Rudolfinum Praha 9.12.1997)

Odpověď zní: tyto čtyři věty spolu neladí jinak, než osobou svého autora a interpreta, který v nich při různých příležitostech vyjadřoval svůj konformismus vůči okamžitému stavu společenského myšlení – včetně jeho předsudků a momentálních afinit či priorit. Takto jednoduchou, a přitom na první pohled zřejmou charakteristiku jste však v českém tisku nečetli. Proč? Protože Václav Havel byl osoba, kterou se v médiích nesluší nejen kritizovat, ale dokonce ani připomínat jí podivuhodnou nekonzistenci jeho vyjádření, vypovídající o jeho postojích. Tento příklad dobře ukazuje konformitu dominantní části české žurnalistické obce.

 

Sarajevský atentát

Kritikové transformační politiky dovozovali, že proces, nastartovaný privatizačními vlnami, byl od samého jádra chybný a vedl do slepé cesty ekonomického kolapsu a rozvratu hodnot ve společnosti. Hlavním mluvčím tohoto názoru byl tehdejší president Václav Havel, který vystoupil do té doby nevídaně kriticky vůči všemu, co se v Česku po roce 1989 odehrálo.

„Byli jsme zemí fascinovanou svými makroekonomickými ukazateli, kterou nezajímalo, že tyto ukazatele dříve či později ukáží i to, co je za hranicemi makroekonomického či technokratického pojetí světa: totiž že jsou věci, jejichž váhu či význam sice žádný účetní nespočítá, ale které vytvářejí jediné myslitelné prostředí jakéhokoli ekonomického rozvoje: pravidla hry, právní stát, mravní řád, z něhož každý systém pravidel vyrůstá a bez něhož žádný nemůže fungovat, klima společenského soužití. Proklamovaný ideál úspěchu a zisku byl zesměšněn, protože jsme dopustili, aby tu vznikl stav, v němž se nejúspěšnějšími stávají ti nejnemravnější a největší zisk mají nepotrestatelní zloději. Pod hávem liberalismu bez přívlastků, pro nějž bylo kdeco zločinně levicové, se paradoxně skrývala marxistická poučka o základně a nadstavbě: morálka, slušnost, pokora před řádem přírody, solidarita, myšlenka na ty, kteří přijdou po nás, úcta k právu, kultura vztahů mezi lidmi - to všechno a mnoho podobných věcí bylo posláno do nadstavby jakožto lehce posmívané sféry takzvaného "koření života", aby se posléze ukázalo, že už není co kořenit: základna je protunelována. Je protunelována proto, že se nerozvíjela - ateisté mezi vámi mi prominou - v přísném klimatu božích přikázání. Opojeni svou mocí a svými úspěchy a staronově okouzleni tím, jak skvělým nástupištěm ke kariéře je politická strana, začali mnozí - v prostředí tak lehkovážně beroucím zákon - mhouřit oči nad tím či oním, až se domhouřili ke skandálům, problematizujícím sám náš největší důvod k pýše, totiž naši privatizaci.Naše země, jak známo, dnes prožívá politickou krizi. V této krizi jde - z hlediska demokratických poměrů - o celkem banální příhodu, totiž o demisi vlády. S takovými příhodami demokratický systém samozřejmě počítá a ví, jak z nich ven. Tatáž krize se však mnohým jeví téměř jako kolaps režimu, demokracie, či dokonce konec světa. To je podle mého názoru možné mimo jiné proto, že jsme nevytvořili aspoň základy skutečně rozvinuté občanské společnosti, která žije na tisíci různých rovinách a vůbec se tedy nemusí cítit existenčně závislá na té či oné vládě nebo té či oné politické straně. Zazlívám-li něco těm, kteří dnes odstupují, pak daleko víc, než ty či ony konkrétní prohřešky, celkově apatický, ba přímo nepřátelský vztah ke všemu, co by mohlo jen vzdáleně občanskou společnost připomínat či tvořit. Tento apatický vztah je totiž přesně tím, co je v posledku odpovědno za to, že tak banální demokratická příhoda, jakou je pád jedné vlády, se jeví jako málem antické drama a do jisté míry se dokonce takovým dramatem stává: mnoho lidí má docela pochopitelný pocit, že stojí tváří v tvář krachu určité koncepce státu, určitého pohledu na svět, určitého souboru ideálů.
Pakliže nás dnešní krize donutí se vší vážností se znovu zamyslet nad charakterem našeho státu, nad jeho ideou, nad jeho identitou a výsledek takového zamyšlení promítnout do vlastní práce, nebyla ta krize vůbec zbytečná a všechny ztráty, které přinesla, mohou být mnohonásobně vyváženy.“ (Havel, V.: Projev k oběma komorám Parlamentu ČR. Rudolfinum Praha 19.12. 1997)

Z posledních slov o „novém zamyšlení se nad ideou našeho státu“ je zřejmé, že Havel naprosto explicitně vybídl k paradigmatické změně české politiky, k otočení kormidla z transformačního směru nějakým „třetím“ směrem. Havel tak učinil jen několik dnů poté, co vláda Václava Klause podala demisi následkem odchodu ministrů za ODA a KDU-ČSL a následkem akce, která do dějin vešla pod obrazným názvem „sarajevský atentát“. V Sarajevu byl totiž premiér Klaus na schůzce Středoevropské iniciativy, když jej v Praze jeho spolustraníci Ivan Pilip a Jan Ruml vyzvali k odstoupení a odchodu z politiky. Tento nepříliš statečný čin (vystoupit se smrtící kritikou v době Klausovy nepřítomnosti) předznamenal a naprosto znevěrohodnil věcné zdůvodnění oné výzvy a stal se navždy ve vědomí české veřejnosti symbolem zrady, podlosti a zbabělosti.

S určitým nadhledem a odstupem zaznamenal vývoj vedoucí k „Sarajevu“ Pavel Švanda:

„Co se vlastně v 2. polovině 90.let stalo? Kam se poděla vitalita pravého středu a jeho reformní iniciativy, ptal se volič české pravice? Horizont ODS a jejich sympatizantů byl od počátku definován umírněně optimistickou vírou ve vypočítatelný svět, důvěrou v nevyčerpatelné možnosti parlamentního systému a teoretickým respektem k osobnímu vlastnictví, v praxi omezovaným dosti náročnou daňovou politikou. K dalším charakteristikám patřila i klasická měšťanská nechuť vůči zbytečnému „nepraktickému filosofování“. Takže strana praktiků, kteří nikdy neslibovali, že vymyslí ucelený „světový názor´, byla ukotvena v realitě soustavným a pečlivým ,ošetřováním´ denního hospodářského života.“ (Švanda, P. : Neklid v Česku. CDK, Brno 2001, s. 24)
Z takto neklidné situace neprofitovaly však dlouhodobě skupiny a tendence prosazované presidentem Havlem. Jeden z klíčových důvodů neschopnosti těchto osob a proudů trvale zaujmout ve stranické demokracii stabilní významné místo popisuje Švanda takto:

„Pod Havlovým Hradem nebylo po roce 1992 vidět větší počet obyvatel podhradí reagujících (například při volbách) na presidentovy výzvy. Intelektuálové, občas manifestující ochotu nosit presidentovo jméno na dresu, nestačí vytvořit silnou politickou základnu. V medializovaném světě lze veřejnou podporu ve vhodnou chvíli imitovat. Nikoli však dlouhodobě. Proto by ,nepolitická politika´ odborníků pod vedením Václava Havla pravděpodobně nebyla větší zárukou politické stability než složitá povolební spolupráce ČSSD a ODS.“ (Švanda, P. : Neklid v Česku. CDK, Brno 2001, s. 76)

Sarajevský atentát vedl nejen k odchodu Václava Klause, ale zprostředkovaně - díky opětovnému nástupu aktivit Václava Havla – k přesunu velké části voličské preference doleva. Zatímco Havel svým svrchu citovaným „rudolfínským projevem“ odstartoval bezprecedentní mediální popravu dosavadních symbolů transformace v čele s Klausem, socialisté v ČSSD distribuovali nenávistnou rétoriku o „spálené zemi“ a „vykradené republice“. Všeobecná mediální poprava měla být předehrou k definitivní porážce Václava Klause na politickém poli. To se ovšem navzdory téměř jednotnému mediálnímu unisonu (novináři se předháněli v novém a novém komentování pádu ODS a Klause z výsluní) nepodařilo. Možná i proto, že se do čela české politiky – místo Havla a jemu blízkých politiků – dostal předseda socialistů Miloš Zeman.

Pro novináře bylo období mezi listopadem 1997 (pádem Klausovy vlády) a červnem 1998 (předčasnými volbami do Poslanecké sněmovny - v mezidobí vládla poloúřednická vláda složené z lidí blízkých presidentu Havlovi) obdobím podobně revolučně rozechvělým a emocemi nabitým, jako období krátce po listopadu 1989. Tak zněla i převažující mediální stylizace: pád Klause byl vykládán jako odstranění víceméně obecně nenáviděného symbolu neúspěchu a krize.

 

Opoziční smlouva

V červnu 1998 ve volbách do Poslanecké sněmovny zvítězila ČSSD, následována s malým odstupem ODS a s větším odstupem KSČM, KDU-ČSL a US. Prostor pro vytvoření vládní koalice byl relativně malý. Strany někdejší koalice, tedy ODS, KDU-ČSL a US (která do značné míry nahradila ODA a převzala velkou část jejích voličů) by sice byly schopny sestavit menšinovou koaliční vládu, ta by se ale – stejně jako v roce 1996 musela opírat o toleranci levice, především ČSSD. Jak se ukázalo, tento model není dlouhodobě použitelný a vede nutně k rozpadu koalice a dalším politickým turbulencím, v krajním případě opět předčasným volbám.

Na druhé straně ČSSD mohla vytvořit již v roce 1998 většinovou vládu spolu s KSČM, v tom sociální demokracii bránilo tzv. bohumínské usnesení (sjezd ČSSD zakázal straně spolupracovat na vládní úrovni s komunisty). O širší pojetí koalice ČSSD spolu s lidovci a US se předseda ČSSD a designovaný premiér ani nepokusil, protože taková koalice by byla předem handicapována fatálními programovými neshodami a rozpory. (S podobně programově nejednotnou koalicí přišel až od 4 roky později Vladimír Špidla a sestavil tak do té doby nejméně stabilní vládu v ČR od roku 1989).

Předsedové ČSSD a ODS, Zeman a Klaus, jako lídři dvou volebních vítězů (za levici a pravici) předstoupili v létě 1998 před veřejnost s velmi odvážným a unikátním projektem tzv. opoziční smlouvy. Ta kodifikovala okolnosti, za jakých se opoziční ODS uvolila tolerovat menšinovou vládu samotné ČSSD. Smyslem opoziční smlouvy bylo jednak znemožnit socialistům uskutečnit nejradikálnější socializující kroky, které by znamenaly definitivní konec nebo dokonce zvrácení dosavadních reforem ve zpětný chod, jejich revizi a nahrazování volného trhu státním kapitalismem, jednak umožnit ODS, aby obsadila určité mocenské pozice v legislativních a kontrolních orgánech. Předseda ODS Klaus se stal předsedou Poslanecké sněmovny, členové ODS usedli v důležitých institucích státního zájmu (Konsolidační agentura, Fond národního majetku, Nejvyšší kontrolní úřad atd.). Opoziční smlouva fakticky odstartovala vládnutí typické pro velké koalice (tam, kde se dohodnou nejsilnější strany pravice a levice na nejvyšším společném jmenovateli státních zájmů), jen míra společně sdílené odpovědnosti za jednotlivé kroky byla přece jen – oproti velkým koalicím – o něco menší: menšinová vláda ČSSD měla větší pravomoci, než kdyby se o exekutivu přímo dělila s ODS. Mohla tak přece jen realizovat určité kroky, které by jí ODS jako vládní partner nikdy neodkývla.

Lídři ODS po podpisu opoziční smlouvy čelili masové kritice veřejnosti, ale zejména médií. Tato kritika vycházela z toho, že ODS vystupovala před volbami jako nesmiřitelný nepřítel ČSSD, dokonce proti socialistům jako nositelům levicového nebezpečí vyhlašovala formální „mobilisaci“. A nyní tedy přijímá spoluzodpovědnost za vládnutí ČSSD. To média a velká část veřejnosti považovaly za zradu na voličích. ODS proti tomu argumentovala tím, že opoziční smlouva je zárukou stability politického prostředí po patovém volebním výsledku. Dokonce tuto opoziční smlouvu po dvou letech permanentní mediální a veřejné kritiky nejen nezrušila, ačkoli k tomu mohla zaranžovat podmínky, nýbrž svým způsobem prohloubila dodatkem k opoziční smlouvě, tzv. Tolerančním patentem, který upřesňoval vládní mantinely ČSSD a – podle lídrů ODS – zužoval ČSSD prostor pro antireformní kroky.

Vedlejším produktem opoziční smlouvy měla být také změna ústavního zákona o volbách, která měla zajistit, že se v budoucnu nebude opakovat situace, vyvolaná k patu vedoucím poměrným systémem, který měl být nahrazen nějakou formou většinového systému, posilujícího volební vítěze, tedy silné strany (až k britskému modelu „vítěz bere vše“). Tento záměr byl předmětem silné kritiky zejména ze strany menších politických stran, které v něm cítily (oprávněně) ohrožení své politické perspektivy (ztratily by možnost participovat na vládě a vnucovat silnějším koaličním partnerům své programové a jiné podmínky a představy). K této kritice se přidal president Václav Havel, který vždy inklinoval k podpoře oněch méně vyhraněných stran (tedy nikoli explicitních socialistů či konzervativců, ČSSD, ODS). Havel investoval svou podporu průběžně do ODA (1996), US (1998), Čtyřkoalice (2002), zatím naposledy do Strany zelených (2006). K jeho přirozenosti intelektuála patří neukotvenost a ideová nevyhraněnost, a to tyto politické subjekty dokonale splňovaly. Proto byly také předurčeny dříve či později k programovému a postupně i personálnímu a faktickému zániku.

Podobné politické struktury měl nový volební zákon eliminovat z možnosti zásadnějším způsobem ovlivňovat politiku v zemi. Tato filosofie vychází z představy, že demokratický systém je ze své podstaty a povahy většinový, v demokratickém hlasování rozhoduje většina. Skutečnou vládní politiku ale – přinejmenším v komplikovaném období 1996-98 určovaly strany představující dramatickou menšinu voličského elektorátu. Tuto diskrepanci a alogismus měl nový volební zákon odstranit.

Protože ODS a ČSSD měly v obou komorách Parlamentu pohodlnou většinu, podařilo se volební zákon přijmout. Jenomže president Václav Havel zákon postoupil spolu se svou stížností Ústavnímu soudu, který jediný má pravomoc prohlásit zákon za neústavní, a tedy neplatný. K tomu také došlo, Ústavní soud znemožnil volebnímu zákonu, aby vstoupil v platnost. Tato skutečnost poznamenala vývoj české politiky a společnosti na mnoho dalších let, vlastně až do dnešních dnů.

Žurnalistika tohoto období navazovala ve své většině na žurnalistiku období „posarajevského“. Zásadní témata byla: kritika opoziční smlouvy jako celku, kritika ODS jako „zrádce na voličích“, kritika ČSSD (navíc prohloubená otevřenou averzí předsedy ČSSD Zemana k novinářům, které nazýval hanlivými a vulgárními výrazy). Různily se názory na to, zda je mediální kritika ke stranám opoziční smlouvy korektní, v mezích zpravodajské poctivosti a nestrannosti, či zda je motivována politickými zájmy určitých novinářů nebo jejich politických protektorů. Prohloubila se totiž politická korupce v médiích. Novináři byli viněni (velmi často důvodně) z jednostranného nadržování určitým zájmovým – politickým či ekonomickým skupinám, což mělo drtivý dopad na klesající kredit žurnalistiky jako stavu. vedlejším produktem této mediálně velmi vášnivé až nenávistné etapy byl růst strachu z médií, pociťovaný v politických kruzích. Mnozí politici veřejně pronášeli domněnky, které až paranoidně vinily média a novináře ze zaujatosti, nenávisti a přímých politických aktivit namířených proti dotyčné osobě nebo jeho straně. To vše přispělo k otevřené válce médií vůči některým politikům. Politici začali být v médiích masově představováni jako nepřátelé veřejnosti, obecenstvu byla médii vštěpována představa, že co politik, to zloděj nebo/a korupčník. Velmi často však tato vážná obvinění nebyla podložena faktickými důkazy a argumenty. Tak se média zasloužila valnou měrou o jev, který je symptomatický pro druhou polovinu polistopadového období, totiž postupnou ztrátu důvěry veřejnosti v politiku a instituce demokratického státu.

Specifickým úkazem tohoto období je přestup mnoha novinářů do politiky (nejviditelnější to bylo na případu Vladimíra Mlynáře, bývalého šéfredaktora časopisu Respekt, který byl nejprve ministrem poloúřednické vlády mezi prosincem 1997 a červnem 1998, poté poslancem Parlamentu, a po roce 2002 opět ministrem ve vládě Vladimíra Špidly. Podobných případů ale bylo více. Redaktor Rádia Svobodná Evropa a poté tiskový mluvčí ČSSD Libor Rouček se stal nejprve poslancem Poslanecké sněmovny, poté poslancem Evropského parlamentu, předseda Syndikátu novinářů Rudolf Zeman se stal poradcem ministra kultury Pavla Dostála, šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka se stal poradcem Vladimíra Špidly, sám Pavel Dostál průběžně střídal profesi žurnalisty (v deníku Právo) a politika (poslance, ministra kultury). Přestupy ale nebyly jen v levé části spektra. Bývalý novinář Lidových novin Ladislav Jakl se stal nejprve poradcem Václava Klause jako předsedy Poslanecké sněmovny, a poté tajemníkem a ředitelem politického odboru na Hradě u Václava Klause – českého presidenta. Bývalý šéfredaktor týdeníku Reflex Petr Hájek působil jako šéf tiskového odboru na Hradě. Bývalý šéfredaktor týdeníku Profit Martin Schmarcz dělal poradce předsedovi ODS a v letech 2006-2009 také premiérovi Mirkovi Topolánkovi, atd.

Podobné přestupy ale byly běžné i v opačném směru. Bývalý náměstek ministra vnitra Martin Fendrych se stal šéfredaktorem Respektu a poté komentátorem Týdne, bývalý náměstek ministryně obchodu Ivan Štern se stal ředitelem stanice Český rozhlas 6 (ČRo 6), bývalý mluvčí ODA Jan Rejžek se stal redaktorem ČRo 6, bývalý poslanec Petr Uhl se stal nakrátko ředitelem České tiskové kanceláře a poté komentátorem Práva (nakonec kandidoval za Stranu zelených opět do Parlamentu). Bývalý diplomat a člen Občanského hnutí Petr Pospíchal se stal předsedou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, stejně jako bývalý místopředseda českého parlamentu za OH Václav Žák.

Vedle toho existují případy otevřeného střetu zájmů mezi funkcí v politické straně a profesí novináře jako zástupce veřejného zájmu. Příkladně Jindřich Beránek vedle funkce předsedy Kontrolní skupiny Syndikátu novinářů (a profese žurnalisty), vykonává práci redaktora vnitrostranického věstníku ČSSD (tedy je propagandistou). Už zmíněný Jakub Patočka vykonával funkci šéfredaktora Literárních novin a poradce socialistického předsedy vlády Špidly také souběžně. V poradním sboru premiéra Špidly vedle Patočky seděl také Erazim Kohák, člen Rady České televize, tedy ten, kdo má dohlížet na plnění veřejné funkce ve veřejném médiu. Tentýž Kohák také opakovaně kandidoval do zákonodárných sborů za ČSSD. Členem Rady Českého rozhlasu, dokonce jejím předsedou byl několik let Michal Prokop, někdejší náměstek ministra kultury, poslanec, předseda pražské organizace ODA. Někdejší čtyřkoalici (US-DEU, KDU-ČSL, ODA) podle svých slov „radila se sestavováním kandidátek do parlamentních voleb“ vedoucí pracovnice České televize Alena Mullerová. Někdy mají tyto střety zájmů dokonce až obchodně banální charakter. Redaktor České televize Jan Urban, bývalý protagonista politického hnutí Občanské fórum, byl přistižen, že v době, kdy psal pochvalné články do novin s tématem jaderné energetiky, pobíral určité částky od zřizovatele jaderných elektráren atd. Jen na okraj poznamenejme, že ve většině jmenovaných případů nepříliš etického a s profesí žurnalisty zásadně kolidujícího jednání šlo o přímé spolupracovníky nebo lidi blízké Václavu Havlovi, o lidi napojené na ony menší politické subjekty, stojící v přímém protisměru vůči exponentům tehdejší opoziční smlouvy.

 

Impulsy a krize

V průběhu volebního období 1998 – 2002 došlo na české politické a mediální scéně k několika otřesům, které při bližším zkoumání měly vždy explicitně politický charakter a příčiny, ačkoli se často skrývaly za spontánní občanský neklid a boj za vyšší principy demokracie, svobodu slova atd. Jedním z objektivních důvodů vzniku těchto kritických momentů v plynulém vývoji státu a jeho standardních institucí (zejména parlamentu) byla porážka sil, které usilovaly o nestandardní „třetí cesty“ vývoje země a nechtěly respektovat výsledky parlamentních voleb. V těch v roce 1998 zvítězila ČSSD pod vedením Miloše Zemana, který byl znám jako prostořeký řečník, zavilý nepřítel laissez-faire, neregulovaného liberálního trhu, naopak byl příznivcem zásadních zásahů státu do ekonomiky a sociálních struktur společnosti. V tom nemohl najít společnou řeč s pravicí, reprezentovanou Klausovou ODS. Přesto, jak už bylo řečeno, došlo k vytvoření menšinové vlády ČSSD právě za opozičně-smluvní podpory ODS, a to proto, že na podstatných formálních znacích parlamentarismu se M. Zeman s V. Klausem dokázali shodnout. Oba v čele svých stran hlásali (a neúspěšně se pokusili vtělit do volebního zákona) naprostý respekt k volebnímu přání voličů, a to i v případě, že jeden z nich vyšel z voleb jako vítěz a druhý jako poražený. Klausova ODS svým podpisem pod opoziční smlouvu vyjádřila naději, že v demokracii je třeba vždy, i když se to subjektivně některé síle nehodí a nelíbí, respektovat hlavní pravidla, a tedy především přání voliče. ODS tím sledovala myšlenku stabilizovat v mentalitě společnosti cit, smysl a úctu k těmto pravidlům, kde slabší není nadán právem diktovat silnějšímu, ale jeho hlavním právem je porazit dočasně silnějšího v regulérním souboji myšlenek, tedy volbách. Podstata tohoto přesvědčení je v tom, že jde o hlavní pravidlo demokratického parlamentarismu, nekombinovaného s žádným nestandardním mechanismem, kooptováním či přizváním k výkonu moci těch, kdo neprošli a nebo neuspěli ve volebním klání.

Právě to však je jádrem filosofie protagonistů netradičních, nestandardních modelů vládnutí jako rozhodování elit. O tom, kdo je elitou, však v takovém systému nerozhodují voliči, nýbrž příslušníci těchto elit sami. Je to svého druhu obdoba monarchistického a autoritářského přesvědčení o předurčenosti vyvolených k výkonu moci, k osudovému úkolu vést méně elitní, podřadný „lid“. To je ovšem krajně protidemokratické a směřuje to v přímém protisměru k rozbití základních hodnot, které si společnost pomalu začala v polistopadovém období přisvojovat. Jde především o respekt k názoru druhého, rovnost v právech a svobodách, odpovědnost za vlastní rozhodnutí. Nabízený model vlády elit místo toho zavádí vrchnostenské rozhodování (tedy omezení svobodné volby většiny), elitní výlučnost ve společenské diskusi (tedy eliminaci názoru neshodného s tím, který drží vládnoucí elita), a v důsledku vede k naprosté ztrátě odpovědnosti za svůj život, oddanosti, poddanosti, odevzdání svého osudu do rukou vyvolené (nikoli zvolené) skupiny těch, kdo rozhodují (což je jeden z hlavních definičních znaků diktatury).

Tuto „diktaturu elit“ se pokusila opětovně ve společnosti nastolit skupina podobně uvažujících intelektuálů pod vedením tehdejšího presidenta Václava Havla. V. Havel byl vlastně jediný politik polistopadové éry, který nikdy neprošel žádnou řádnou volební procedurou. Jeho volby do čela státu byly provázeny vždy nějakými nestandardními okolnostmi, které způsobovaly oprávněnou pochybnost, zda by podobná volba za normálních okolností proběhla se stejným výsledkem:

Při své první volbě presidentem v prosinci 1989 byl zvolen aklamací komunistického parlamentu, který tím vykonal jen politické gesto kapitulujícího a poraženého v politické bitvě. Druhá volba byla rovněž aklamací, konala se po prvních polistopadových volbách, které víc než soutěž politických stran (názorů) připomínaly referendum o nedávné komunistické minulosti – a podle toho vypadala i volba Václava Havla presidentem České a Slovenské federativní republiky. Třetí volba V. Havla presidentem, tentokrát už jen České republiky, proběhla už ve změněných nejen geopolitických, ale i ekonomických a vnitropolitických podmínkách. Poprvé se vážně mluvilo o možnosti V. Havla vystřídat někým jiným, kdo by více než dramatik V. Havel respektoval a podporoval transformaci země (mluvilo se konkrétně o bývalém federálním premiérovi Janu Stráském – ODS nakonec tehdy podpořila V. Havla, a podle všeho této volby pak mnohokrát litovala, protože právě tato volba – a hlasy ODS v ní – velice zásadně ovlivnily charakter 90.let v ČR). Čtvrtá a poslední Havlova presidentská volba proběhla na počátku roku 1998 po událostech charakterizovaných jako „sarajevský atentát“. Byla těmito událostmi a změnami na vnitropolitické mapě natolik ovlivněna, že poprvé v polistopadové době došlo ke zvolení Havla až ve druhém kole a celkově velice těsným poměrem hlasů. Havlova podpora už v tomto okamžiku byla spíše podporou symbolu listopadového převratu, než protagonistovi a nositeli pozitivních změn pro budoucnost země.

V. Havel s parlamentem bojoval vlastně po celé polistopadové období, neboť ani v jednom z okamžiků, a to ani v prvotním jaře 1990, v parlamentu nepřevažovali stoupenci Havlovy monarchizující mocenské ideologie. Z toho pramenil odvěký Havlův postoj nedůvěry k voleným zákonodárným sborům. Pro vývoj Havlových názorů není od věci krátce ocitovat několik jeho výroků z různých období jeho života. Dají nám pochopit leccos o složité povaze tohoto intelektuála a o důvodech, proč se snažil otočit kolem dějin ČR v jiném směru, než vyplývalo z logiky historického vývoje.

„V demokracii by mělo být cílem občanů zkomplikovat život vládě.“ (Havel, V. : O čem přemýšlí – rozhovor. Týdeník Svět v obrazech, č. 48/1968)

„Pravda není jen to, co si člověk myslí, ale i to, za jakých okolností, komu, proč a jak to říká.“ (Hvížďala, K. : Dálkový výslech. Melantrich, Praha 1989, s. 80)

„Žijeme v době podivného chaosu. Lidé jsou vyvedeni z míry tím, že kolem sebe nevidí pořádek, všechno je najednou nejisté. Politické strany se neustále hádají, útočí na sebe. Každý říká něco jiného a každý navrhuje něco jiného.“ (Havel, V. : Hovory v Lánech. Český rozhlas 3.11.1991)

Co z uvedených citátů z různých období Havlova života a z různých rolí, které v těch obdobích v české společnosti sehrával, plyne? Předně nedůvěra v pluralismus, strach před diskusí, výměnou názorů, které ohrožují hegemonii jednoho názoru, zjevně toho, který Havel pokládá za „pravdu“. Jenomže tato „pravda“ má nejen absolutní obsah,. Ale hlavně relativní – na čase, místu, souvislostech, řečníkovi, prostředí atd.- souřadnice. Tato nejistota je živnou půdou pro to, aby povstal příslušník povolané elity a onu momentální „pravdu“ závazně definoval pro všechny ostatní, kteří pak nebudou zmateni růzností názorů a postojů, jimiž se vyznačuje parlamentní demokracie. A neposledním úkolem je pro Havla „komplikovat život“ systému, který neuznávám. To znamená být v permanentním stavu opozice, revolty, excitace mas a vyvolávání kolektivních emocí. Pitoreskní na tom je, že tento „boj se systémem“ provozoval Havel i v době, kdy byl sám hlavou tohoto systému, presidentem republiky.

Právě na posledně jmenovaných pilířích stály všechny politické aktivity skupin, za nimiž Václav Havel v průběhu zejména druhé poloviny 90.let stál. Nejprve hnutí Impuls 99, poté stávka v české televizi a demonstrace pod heslem Děkujeme, odejděte.

Impuls 99 se zrodil jako výsledek kabinetních diskusí skupiny českých intelektuálů tradičně sdružených kolem Václava Havla (jeho bývalý poradce politolog Jiří Pehe, jeho osobní přítel teolog Tomáš Halík, spolupracovnice z disentu socioložka Jiřina Šiklová, bývalý poradce a hudebník Michael Kocáb atd.). Tito velmi různorodě orientovaní intelektuálové vyjádřili svůj kritický postoj k vývoji společnosti v období „opoziční smlouvy“, která zajišťovala mocenskou hegemonii ČSSD (a ODS), tedy stranickým zástupcům více než 60% českých voličů. Proti tomu signatáři Impulsu 99 argumentovali tím (zjednodušeně řečeno), že většina neznamená kvalitu. Proti klasickému stranickému systému uspořádání moci ve společnosti postavili opět vágně formulovaný, institucionálně nedomyšlený a názorově velice rozháraný model moci elit.

Protože hlavní část rétoriky byla orientována výlučně jako kritika stávající politiky a protože v okruhu Impulsu 99 bylo mnoho mediálních osobností, dostalo se aktivitě zprvu velké podpory ze strany médií a žurnalistů. Média, jak známo, přirozeně inklinují ke kritickým postojům k momentálnímu establishmentu, v daném případě byla navíc ovlivněna právě celebritami, které se v prostředí Impulsu 99 pohybovaly. Proto z čistě mediálního hlediska vypadal Impuls 99 jako velice masová celonárodní revolta proti moci. Že tomu tak ve skutečnosti nebylo, se ukázalo velmi záhy. Impuls 99 se totiž pokusil institucionalizovat, založil si strukturu, měl hlavní kancelář a malý aparát, pokusil se uspět v klasickém zápase o sympatii a preferenci občanů. Zjevně šlo o to vybudovat silnou politickou strukturu, která mohla buď přivodit pád vlády a předčasné volby, nebo alespoň uspět ve volbách příštích. Impuls 99 však skončil na totální nezájem občanů de facto dříve, než se o cokoli podobného vůbec mohl pokusit.

V souvislosti s Impulsem 99 je užitečné připomenout názor jednoho z těch, kdo patřili spíše k jeho sympatizantům, než kritikům, bývalého politika a pozdějšího předsedu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, Václava Žáka:

„Intelektuál, už z definice, stojí mimo stádo. Fráze, kterými se stádo svolává, mu mají být podezřelé. Intelektuálové jsou politice platní tehdy, udrží-li odstup od nálady chvíle a dokáží-li pohlížet na každodenní hemžení ne snad z pozice věčnosti, jak to požadoval Masaryk, ale přece jen mimo časový rámec ohraničený datem nejbližších voleb…Signatáři (Impulsu 99, pozn. PŽ) opustili kritický prostor, který jim má být jako intelektuálům vlastním a postavili se na jednu stranu politického zápasu – ovšem bez toho, že by se nechali spoutat stranickým tričkem. Chtějí mít chleba namazaný na obou stranách: ovlivňovat politiku, která vyžaduje kolektivní rozhodování, a tím i určitou poslušnost, a současně si ponechat sladkost osobního svobodného rozhodování. Tím ovšem přispívají k degradaci politiky jako celku – protože ta jiná než stranická být nemůže.“ (in: Nekvapil, V. , ed. : Impuls pro občanskou společnost. ELK, Praha 2003, s. 64).

 

Televizní krize 2000 - 2001

Z naprosto identických jako Impuls 99, ale politicky ještě mnohem explicitnějších kořenů vyrůstalo další podobné hnutí, stávka v České televizi v zimě 2000-2001. Oč v ní vlastně šlo?

Spolu s tím, jak se diverzifikovala česká politika po volbách v roce 1998 na levici, pravici a „třetí cestu“ intelektuálů a některých malých stran (tehdy zejména US) či frakcí uvnitř velkých stran (zejména tzv. liberální křídlo v ČSSD reprezentované např. S.Grossem, P.Buzkovou atd.), zvyšovala se i dynamika snah politických či do politiky vstupujících subjektů ovlivňovat mediální prostředí. Byli si dobře vědomi, že média mají velký vliv a jsou schopna do značné míry spoluurčovat či aspoň modifikovat voličské a obecně politické nálady veřejnosti. Pro tyto snahy ovlivňovat média se politikům tradičně nejvíce hodí média veřejnoprávní, nikoli privátní. Politický vliv na soukromý mediální prostor probíhá skrze legislativu a regulaci, což je sice významné, ale neumožňuje to zcela bezprostřední zásahy politické sféry do samotného chodu jednotlivých médií – na rozdíl od médií veřejnoprávních, tedy České televize a Českého rozhlasu (Česká tisková kancelář má jiné úkoly, odlišný status i formy fungování a do vnitropolitických změn v ČR se nikdy významněji nezapojila).

V druhé polovině roku 1998 zesílily snahy řady politiků zasahovat do chodu České televize, zejména do podoby jejího zpravodajství, vytváření veřejného mínění, posilování ohlasu vybraných politiků a jejich názorů na úkor jiných. Tato snaha nacházela, dlužno říci, značný ohlas i u samotných novinářů, kteří patřili z velké části k příznivcům nestandardních politických praktik, představovaných havlovskými myšlenkami, a z velké části je spojovala jistá osobní antipatie k protagonistům opoziční smlouvy, zejména v M.Zemanovi a V.Klausovi. Tyto dva faktory společně umožnily, že následná politická turbulence zimy 2000 nalezla tak živné prostředí právě v České televizi, která se stala přímým bojištěm, na němž se bez nadsázky rozhodovalo o dalším osudu země.

Začalo to ale v opačném směru – nejprve byl politický vstup do ČT, a pak se ČT stala prostředkem následného politického zápasu. Kritika řady politiků vůči ČT před koncem roku 2000 vedla k odvolání ředitele ČT Dušana Chmelíčka. Bylo mu vyčítáno jednak to, že směřuje názorově ČT jedním směrem, tedy proti stranám opoziční smlouvy, a jednak – to byl také hlavní důvod jeho odvolání – že nebyl schopen vyřešit organizační a ekonomické problémy ČT. Objevovala se různá podezření z korupce, nepotismu, provizního systému v produkčních složkách ČT. A to vše se prolínalo s utvářením jakési nepsané televizní lobby, která byla názorově homogenní (proti stranám opoziční smlouvy), jednak skrze sebe na obrazovku nepustila nikoho s jiným názorem či zájmem. Co se týče politické jednostrannosti, může kritika vyplývat z politických zájmů tehdejších kritiků (zejména z ODS a ČSSD), ale co se týče hospodářských pletich, tato podezření se ČT nikdy nepodařilo přesvědčivě vyvrátit.

Odvolání ředitele Chmelíčka a ukvapené zvolení nového ředitele Jiřího Hodače (s nímž přišla do funkce ředitelky zpravodajství Jana Bobošíková, bývalá zaměstnankyně ČT, o níž se mnozí domnívali, že si bude v nové funkci řešit osobní spory), vyvolalo bouřlivý odpor v řadách zaměstnanců ČT. Jedni se (právem) obávali, že nový ředitel bude muset plnit zadání, s nímž byl zvolen, totiž provést důkladnou kontrolu hospodaření a finančních toků v ČT, druzí prostě jen protestovali proti tomu, že by ve vedení ČT měli usednout lidé odlišných politických afinit. Že by tedy došlo k nabourání dosud pevné a jednolité názorové stěny, která z ČT dlouhodobě dělala mluvčí názorů blízkých Václavu Havlovi a osobám a skupinám jemu blízkým, tedy z opačného názorového kouta, než byly strany opoziční smlouvy. Tito zaměstnanci tedy nejprve obsadili budovu zpravodajství, začali vysílat protihodačovské zpravodajství a komentáře a v podstatě nelegálně zneužívat prostředků ČT k propagování vlastních subjektivních zájmů. Když si uvědomili nelegálnost svého počínání, dohodli se s odborovou organizací, že protizákonnost jejich jednání legitimizuje svým vstupem, a tak se z revolty zaměstnanců stala stávka odborářů. Tak trvala několik týdnů, projevovala se tím, že zaměstnanci ve „stávce“ vysílali zpravodajství orientované proti legitimnímu (jakkoli zbytečně a podezřele ukvapeně zvolenému) vedení ČT, burcovali občany pro své zájmy, svolávali je na veřejná shromáždění v centru Prahy, v podstatě organizovali protivládní demonstrace pod hesly typu Děkujeme, odejděte, určenými M.Zemanovi a V.Klausovi.

Politický rámec televizní revolty byl dobře vidět vzápětí po jejím vyhlášení. Navzdory průběžným ujišťováním revoltujících zaměstnanců, že jim jde o „svobodu slova“ a „ochranu veřejnoprávní ČT před politickými vlivy“, opak byl pravdou. Mezi revoltujícími zaměstnanci v budově zpravodajství se pohybovali a přespávali politici Havlova okruhu (od Jana Rumla, US, po Petru Buzkovou, protizemanovské křídlo ČSSD), kteří veřejně vyjadřovali součinnost s revoltujícími a svoji politickou podporu. Tato skutečnost zkompromitovala „stávkovou“ rétoriku a ukázala, oč ve skutečnosti v těchto událostech šlo: o ovlivnění veřejného mínění ve prospěch jednoho politického směru a zájmu na úkor jiného (jiných).

Česká televize se tak fatálně zpronevěřila své proklamované nezávislosti a nestrannosti, zcela se vymkla smyslu své existence, totiž uspokojování veřejné potřeby, poskytování veřejné služby, která tkví právě a pouze v nestranném a nezávislém přinášení informací a přispívání k objektivnějšímu, ničím neovlivněnému rozhodování občanů. Šlo tak o naprosté selhání mediální scény, protože žádné z rozhodujících médií (dílem pro společné zájmy a názory, dílem z cechovní solidarity) nepoukázalo na nezákonnost dění v ČT a nepostavilo se za opětovné prosazení zákona a pravidel obvyklých v demokratické společnosti. V tomto okamžiku se ukázalo, že česká společnost je ještě porevolučně labilní, je možné ji rozkývat soustředěnou politickou a mediální akcí. Že však následkem této revolty nebyl pád systému či vlády, je zásluhou racionálního chování parlamentu, který situaci vyřešil sice nouzově, a tedy zdaleka ne uspokojivě (narychlo přijal nový zákon o ČT, jmenoval nového ředitele ČT Jiřího Balvína), nicméně ustál rozkolísanou politickou situaci a zklidnil veřejné mínění. S odstupem času se parlamentní řešení jeví být jediným možným kompromisem, který dlouhodobě přispěl ke stabilizaci pravidel a systému českého politického a společenského života.

Televizní krizi výstižně zhodnotili autoři vlivného (levicového) internetového serveru Britské listy:

„Když se o jmenování (Jiřího Hodače ředitelem ČT, pozn. PŽ) dověděla zakonzervovaná redakce zpravodajství ČT, uvědomila si, že by pod jeho vedením musela většina z jejich členů z ČT v důsledku neprofesionality odejít. Rozhodli se vzbouřit a z interního pracovněprávního sporu vysoce efektivní manipulací vytvořili virtuální celostátní politickou krizi. Z Jiřího Hodače uměle vytvořili ,loutku´ODS a zlikvidovali poslední zbytky důvěryhodnosti veřejnoprávního televizního vysílání ČT tím, že ho proměnili v hrubou propagandu vlastní věci.“ (Čulík, J. , Pecina, T. : V hlavních zprávách: Televize. ISV, Praha 2001, s. 288)

Je však třeba připomenout, že v televizní krizi zároveň skutečně šlo o přímý útok na parlamentarismus, vedený stále z týchž pozic „třetí cesty“ či „vlády elit“, prosazované Václavem Havlem. Dobře definuje nesoulad Václava Havla s podstatou parlamentarismu Havlův životopisec John Keane:

„Z politického hlediska šlo o důležitou úlohu parlamentu při dělbě moci jako pružného nástroje omezování moci jiných institucí. Během prvních revolučních týdnů Havel došel k názoru, že…v rámci monarchistické republiky, kterou začal budovat, je parlament vlastně překážkou života ,v pravdě´. Jeho tradiční předsudky vůči parlamentu byly znepokojující. Parlament je shromážděním lidí, kteří přijímají rozhodnutí a kteří se považují v tomto ohledu za navzájem rovné, a jejich autorita jako poslanců spočívá v tom, že zastupují určitou širší oblast voličů… Konečná rozhodnutím která spravedlivě a otevřeně vyjadřují a odrážejí konkrétní a rozporuplné vztahy mezi skupinami v občanské společnosti, mohou být přijímána pouze tehdy, existuje-li nějaký vyšší a zodpovědný politický orgán (parlament, pozn. aut.). Mezi společenskými skupinami nikdy neexistuje žádný ,přirozený´soulad a neexistuje ani žádná ,přirozená´rovnováha mezi společností a státem. Samozřejmě v každém demokratickém systému trvá neustálé nebezpečí, že konkurence mezi politickými stranami, svoboda sdružování, zákonnost a jiné typické rysy demokracie budou zneužity k porážce demokracie. Právě proto je parlament nezastupitelným nástrojem pro předvídání a neutralizaci neustálého tlaku vyvíjeného určitými společenskými skupinami na sebe navzájem a na samotný stát. A když pak dojde k nějaké krizové situaci a objeví se odbojné nebo po moci prahnoucí skupiny či charismatičtí jednotlivci, stává se právě parlament velice důležitým nástrojem na zjišťování a potlačování takových skupin, které by se evidentně snažily o likvidaci pluralitního systému.
Parlamenty však mají ještě i další funkci – jsou důležitým nástrojem kontroly státní moci, která by mohla být prováděna tajně nebo nesprávně, a tím mohou přibrzdit i potenciální diktátory. Díky parlamentu je pro vládce obtížné či přímo nemožné vládnout bez otevřené diskuse a bez organizované opozice proti státní politice. Opoziční role parlamentu pak spočívá v tom, že si neustále uvědomuje a právě to v žáru revoluce nebral Havel v úvahu), že (jak řekl Montesquieu, O duchu zákonů) ,ze zkušenosti dobře víme, že všichni, kteří se setkají s mocí, jsou schopni ji zneužít a držet se jí tak, jak to jen půjde.´“ 16

 

Causa TV Nova

Takzvaná Causa TV Nova je na první pohled relativně běžným obchodním sporem dvou někdejších partnerů ve firmě provozující televizní vysílání. Význam a v určitém ohledu až fatální důsledky pro českou politiku a společnost dodaly této kauze přinejmenším dvě okolnosti: byla to první soukromá televize po pádu komunismu v Česku, a v krátké době si vydobyla dominantní místo na trhu s informacemi, takže se stala i důležitým nástrojem politické komunikace. Tím se i logicky dostala do hledáčku zájmu politiků ze všech stran spektra. Televize Nova sehrávala velice silnou roli i v době tzv. krize v České televizi. Její zpravodajství bylo totiž – na rozdíl od většiny ostatních médií – vcelku objektivní. TV Nova tak de facto napomohla tomu, že se z vnitropodnikového sporu v České televizi nestal politický boj, který by se z ulic přenesl do parlamentu a důrazněji ovlivnil vývoj demokracie v Česku. Nejpozději od přelomu milénia byla televize Nova velice lákavým soustem pro zájmy politiků, kteří si ji chtěli „ochočit“, neboť si dobře uvědomovali její obrovský veřejný vliv. Proto nakonec kauza TV Nova proběhla a dopadla tak, jak dopadla. Z dnešního odstupu lze říci, že boj o TV Nova nakonec neměl žádné vítěze, jen samé poražené. Je třeba ale začít od začátku.
První licence pro soukromé televizní vysílání s názvem TV NOVA byla udělena v únoru 1993 Radou pro rozhlasové a televizní vysílání (licence 001/1993) k využití frekvencí bývalého federálního televizního programu společností CET21, kterou vytvořilo pět fyzických osob (Peter Kršák, Fedor Gál, Vlastimil Venclík, Peter Hunčík, Josef Alán). Od počátku bylo zřejmé, že český držitel licence se bude muset spojit s finančně silným zahraničním partnerem s veškerými riziky s toho plynoucími. Tato rizika měla minimalizovat ustanovení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Původní deklarované zaměření Novy bylo: středoevropská televize se vzdělávacími a uměleckými pořady včetně hudby pro intelektuály. 4. 5. 1993 společnost CET 21 s Českou spořitelnou a americkými partnery (CEDC) uzavřela smlouvu o zřízení České nezávislé televizní společnosti, která bude stanici NOVA poskytovat servis. V květnu 1993 schválila tato Rada pro rozhlasové a televizní vysílání smlouvu o vytvoření České nezávislé televizní společnosti ČNTS, spol. s r. o., kterou tvořila CET21 (Středoevropská televize pro 21. století) s 12 %, CEDC s 66 % a Česká spořitelna s 22 %. Na investicích se podíleli jenom dva posledně jmenovaní partneři v poměru 3 : 1. CEDC se mezitím přetvořila se na společnost CME (Central European Media Enterprises), která se v r. 1994 zaregistrovala na Bermudách. V provozní režii ČNTS tak dne 4. 2. 1994, zahájila TV NOVA vysílání. Od ledna 1996 začala televize NOVA usilovat o zrušení licenčních podmínek, které určuje Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Šlo především o to, že Společnost ČNTS nikdy nevlastnila vysílací licenci pro celoplošné televizní vysílání, ta byla přidělena původní CET21. V listopadu 1996 ředitel TV NOVA Vladimír Železný vykoupil podíly většiny ostatních členů zakládající pětky CET21. Záměrem CME však bylo stát se suverénním majitelem TV NOVA.

Televize Nova si může připsat nejen prvenství na poli obchodního úspěchu. Jako první zavedla na českých obrazovkách řadu novinek programového charakteru.
Ačkoli původní projekt prezentoval novou televizi jako médium pro široké vrstvy včetně intelektuálů, sliboval výrazné napojení na sociologické průzkumy atd., poměrně záhy se Nova vyprofilovala jako standardní komerční televize západního střihu, v níž převládá infotainmentové zpravodajství, zábava, seriály a telenovely. Nova dala základy novému typu moderování zpravodajských relací, zcela proměnila pořadí důležitosti zpráv, jejich obrazové ztvárnění, a tím i míru jejich dopadu na publikum. Televizní noviny, hlavní zpravodajský pořad Novy se záhy stal nejsledovanějším zpravodajským formátem v zemi. V období největší dominance na trhu – na přelomu tisíciletí - mívala Nova až 70% sledovanost.

Kromě infotainmentu přinesla českému mediálnímu prostředí televize Nova ještě jeden velice citelný fenomén. Mohli bychom jej s jistou nadsázkou nazvat mediálním racketeeringem. Reportéři televize Nova záhy pochopili, jakou mají v rukou moc, a někteří jí začali zdatně využívat – zneužívat. Vyskytly se případy, kdy reportér natočil investigativní reportáž o nějaké skupině, zpravidla podnikatelské, v níž poukázal na negativní jevy a problematické skutečnosti kolem této skupiny. A poté – místo odvysílání reportáže – si nechal od příslušného subjektu zaplatit za to, že tuto reportáž neodvysílá. To je jev krajně neetický, nemající s žurnalistikou nic společného.

Uvědomění si velkého vlivu žurnalistů z dominantní televize mělo i jiné podoby. Nejbanálnější a zcela neškodnou, ale v českém prostředí novou tendencí začala v tomto období být tvorba mediálních celebrit. Televize Nova začala využívat tváří ze své obrazovky v selfpromotion kampaních, začala z dosud veřejnosti neznámých podob žurnalistů tvořit společenské hvězdy. Tak se do popředí veřejného zájmu dostali reportéři jako Radek John či Josef Klíma. Mělo to ale i banálnější podoby. Mediální celebritou se začaly stávat tzv. „rosničky“, tedy hlasatelky předpovědi počasí. Jejich tváře se začaly objevovat nejen v selfpromotion televize Nova, ale i na stránkách společenských a bulvárních listů a magazínů, a tím zpětně posilovat image vlastní televize. Mělo to i jakýsi „zpětný chod“ – na místa „rosniček“ přicházely osoby již v okruhu mediálních celebrit usazené, zejména bývalé modelky či účastnice soutěží krásy. Televize Nova tento trend posilovala všemi marketingovými způsoby – např. pořádáním soutěže popularity svých televizních tváří Anno.
TV Nova symbolizovala vnitropolitickou éru „opoziční smlouvy“. Předseda ČSSD a premiér Miloš Zeman a předseda ODS a Poslanecké sněmovny Václav Klaus měli ve vysílání TV NOVA v tomto období nebývale pozitivní obraz. Vladimír Železný byl mnohými kritiky - zejména ze strany menších politických stran – Unie svobody a KDU-ČSL - (zčásti oprávněně) vnímán jako mediální páteř opoziční smlouvy.

Je třeba ale také říci, že období mezi lety 1999-2002 byla Nova, co se týče zpravodajství, nejserióznějším zdrojem informací. Její zpravodajství před rokem 1999 a po roce 2003 bylo téměř výhradně infotainmentově laděné, zaměřené na povrchní a bulvární žurnalistiku. Pouze v období „opoziční smlouvy“ měla Nova standardní zpravodajství, řazené a vybírané podle seriózního klíče a relativně nestranně formulované. To souviselo jednak s osobností Vladimíra Železného (byl to vzdělaný intelektuál, navíc s neskrývanými a později v Senátu a Evropském parlamentu realizovanými politickými ambicemi, pozn. aut.), jednak s obdobím relativní prosperity a vnitropolitického klidu.

Televize Nova v této době měla postavení dominantní středoevropské televize s korektním zpravodajstvím a mainstreamovou zábavou pro široké vrstvy. V mnoha ohledech tak naplňovala obsah pojmu veřejný zájem a dávala podnět k dosud vedeným diskusím, zda a proč je nutné udržovat z veřejných rozpočtů tzv. veřejnoprávní média a zda by mediální službu veřejnosti neuspokojili soukromí provozovatelé stejně dobře a pro stát levněji.

Uvědomování si vlivu televize Nova mělo i fatálnější podoby – zejména v prostředí politiky. Zástupci televize (od funkcionářů zpravodajství po vybrané reportéry) se účastnili zákulisních her, které v režii tehdejšího presidenta Havla a některých představitelů politických stran (zejména Josefa Luxe, předsedy KDU-ČSL) vedly k pádu vlády Václava Klause na podzim 1997. Televize Nova tehdy opakovaně a v nevídaném rozsahu porušila všechny etické normy a dopustila naprosto bezprecedentní zneužití žurnalistiky v politickém zájmu. V důsledku toho pak o rok později došlo k převratným změnám uvnitř televize Nova, které fatálním způsobem zasáhly celou českou společnost. To také byla dominantní mediální a politická událost konce 90.let

Na základě osobního a obchodního sporu s dominantním vlastníkem Ronaldem Lauderem byl v dubnu 1999 odvolán ředitel servisní organizace ČNTS, kterou financovala americká CME, zabezpečující programy pro televizi NOVA, Vladimír Železný (který se snažil zamezit unikání zisků do americké CME, ta jimi dotovala své další neúspěšné východoevropské televizní projekty – NOVA byla v tomto období obchodně nejúspěšnější televizí ve všech postsocialistických zemích). Nadále však zůstal majoritním vlastníkem společnosti CET 21, která vlastnila vysílací licenci. V srpnu téhož roku R. Lauder stáhl V. Železného z vysílání Novy a V. Železný na to reagoval tím, že společnost CET 21 jako držitele licence „přenesl“ k jinému investorovi – Investiční a poštovní bance. Tím začala svoji éru TV NOVA bez účasti CME a R. Laudera. Železný zahájil vysílání „nové“ Novy 5. 8. 1999 bez spolupráce se servisní ČNTS z nových prostor na Barrandově. Ronald Lauder reagoval podáním žaloby k mezinárodnímu arbitrážnímu dvoru.

Velká zkouška pro české politické a mediální prostředí přišla v březnu 2003. Mezinárodní arbitráž totiž uložila ČR povinnost zaplatit více než 10 mld. Kč skupině amerického podnikatele Ronalda Laudera za nedostatečné ochráněné jeho investice v TV Nova. To byl zcela nový prvek na české politické scéně: mezinárodní arbitrážní dvůr se vyjádřil nejen k tomu, zda český stát dodržel, či nedodržel jednu mezinárodní úmluvu (z níž plyne povinnost ochrany investic zahraničních podnikatelů v ČR) a uložil podle svého uvážení sankci, ale vyvolal doslova zemětřesení na domácí politické scéně. ČR v zastoupení Poslaneckou sněmovnou označila za viníka arbitráže a finanční sankce z ní plynoucí Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. 2. dubna 2003 byla RRTV odvolána s odůvodněním, že zavinila arbitráž i sankci. Okolo tohoto odvolání byl sveden další zásadní souboj na půdě parlamentu a politické scéně obecně. Strany vládní koalice dosáhly svého cíle – označení a potrestání domnělého viníka – za cenu silového hlasování (s převahou jednoho hlasu). V tomto případě se poprvé, a zdaleka ne naposledy ujala v ČR praxe, že se orgán státní moci rozhodne, a až teprve následně hledá pro své rozhodnutí důvody. Často je nenajde. Jako v tomto případě. Na popud opozice byla ustavena ve Sněmovně vyšetřovací komise, která měla označit skutečného viníka mezinárodní arbitráže.
V jejím závěru mj. stálo:
„Žádný ze skutků, nebo absence skutků ze strany Mediální Rady, nezpůsobil investici pana Laudera přímé či nepřímé škody. Skutek, který zapříčinil, že pan Lauder ztratil část své investice byl ten, že CET 21 vypověděla smluvní vztah s ČNTS (organizace zřízená a vlastněná CME, pozn. PŽ) v r. 1999. Jinými slovy obchodní vztahy mezi CET 21 a ČNTS přežily všechny údajné skutky či absence skutků ze strany Mediální Rady. To trvalo do té doby, než pan Železný změnil stranu a rozhodl se jednat v zájmu CET 21, kterou v roce 1999 ovládal, proti ČNTS, ve které již neměl přímou ani nepřímou kontrolu." (Zpráva vyšetřovací komise PS pro zjištění skutečností v souvislosti s arbitrážním řízením ve věci CME vs Česká republika, Praha 28.1. 2005).

Opozice vykládala překotnou snahu politiků vládní koalice jako projev vůle ovládnout nejen veřejnoprávní média (viz. krize v ČT), ale i média soukromá. Faktem je, že v důsledku arbitráže se původní investor v TV Nova dostal postupně k celému vlastnictví TV Nova, což znamenalo jednak odchod V.Železného, jednak znatelné otupení kritického zpravodajství TV Nova namířeného proti stranám tehdejší vládní koalice.

 

Bulvarizace seriózních médií

V popisovaném období, zejména viditelné to je po začátku milénia, nejpozději pak od roku 2002, vstupuje na scénu několik trendů, z nichž první lze nejobecněji nazvat „bulvarizací seriózních médií“. Co to znamená? Pro rozhodování o náplni a podobě média už přestává být důležité, nakolik je která událost důležitá, významná či směrodatná pro chod společnosti a její další vývoj. To rozhodující osoby v médiích (editoři, vedoucí redaktoři), i díky své ne vždy oslnivé erudici, často ani nedokážou kvalifikovaně posoudit a zasadit do historických, sociálních, demografických atd. kontextů. Rozhodující je, zda je ta která událost dostatečně efektní a zda se od ní dá čekat, že přivábí pozornost masového publika, které je klíčem k prodeji reklamního prostoru v médiu, a tedy zdrojem jeho příjmů. Média se tak pomalu, ale jistě, stávají veletrhem zábavy a povyražení. Jejich informační funkce významně ustupuje do pozadí a o nějaké státotvorné či vzdělávací funkci už nelze mluvit vůbec. Na tento trend ostatně upozorňoval už klasik mediální teorie Neil Postman ve své knize Ubavit se k smrti (česky naposledy MF Praha 2010).
Uvedený trend nabývá různých podob. Na první pohled nejzřejměji se promítá do výběru zpráv a jejich řazení v médiích. Začíná to nevinně: stránky věnované kultuře najednou okupují projevy showbusinessu, celostránkové rozhovory s hvězdičkami soutěží typu Superstar, které jsou na první pohled skrytou reklamou na onu soutěž a její producenty. Když se pak vedle takového materiálu objeví recenze na operu či informace o nově vydaném románu Milana Kundery, je to spíše ojedinělý úkaz, který se dostává – i svým umístěním a velikostí – do role outsidera a okrajové věci. To pochopitelně ovlivňuje estetický obzor veřejnosti a stanovuje jednotlivým jevům v oblasti kultury a zábavy jistou důležitost.
Stejná slova by mohla platit i pro sféru politické žurnalistiky. Titulní strany celostátních deníků jsou ve velkém množství případů věnovány informacím o událostech pro společnost zcela nepodstatných a zaměřených pouze na okamžitý efekt – autonehody, únosy, projevy minoritních náboženských sekt, kriminální činy atd. Událostem dominantního významu – vnitropolitickým i zahraničněpolitickým – je věnován méně viditelný prostor uprostřed listu či ke konci televizních zpráv.
A i když se dostane ke slovu událost z tzv. vysoké politiky, média se ji velice často snaží „vylepšit“, zefektnit různými vedlejšími a nepodstatnými, ale líbivými detaily. Uveďme jediný, ale zato názorný příklad. Český premiér Mirek Topolánek po volbách 2006 opustil rodinu a manželku a vstoupil do nového, neformálního vztahu s poslankyní Lucií Talmanovou, s níž povil i nemanželského syna. Pro většinu českých médií byl předmětem zájmu onen nemanželský vztah a dítě. Zcela mimo zájem novinářů však zůstal fakt, že premiér ze své milenky svým vlivem učinil místopředsedkyni Poslanecké sněmovny, což je jev, který bychom hledali spíše na Balkáně či na Středním Východě. Dosazování blízkých osob do státních funkcí bylo běžné za komunismu. Že se tato praxe nyní vrací, je projevem hlubší krize společnosti, než by se možná dalo čekat. Proč k takové krizi hodnot dochází, co je její příčinou a k jakým to může vést důsledkům, na to se novináři neptají. Jim stačí vyfotografovat premiéra, jak se nad ránem plíží z bytu své přítelkyně nebo vyjíždí s novorozencem z porodnice. (Jednu z řady kolizí novinářů s premiérem Topolánkem vezoucím čerstvě narozeného syna např. popisuje pod titulkem „Fotograf obtěžoval syna premiéra. Topolánek se nedal“ webový portál seriózního týdeníku Týden - http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/politika/podzimni-volby/fotograf-obtezoval-syna-premiera-topolanek-se-nedal_87222.html ).Toto zpřeházení hodnot a jejich významů je důkazem toho, jak povrchně se dnes v médiích uvažuje a jak to deformuje obraz skutečnosti, v níž žijeme.

Toto zpovrchnění žurnalistiky nabývá i dalších podob, neméně zdrcujících. V médiích, zejména elektronických, je vedeno čím dál větší množství rozhovorů a besed s politickými veličinami. Každá televizní stanice má svůj diskusní pořad, na němž demonstruje, že je vrcholným politikům jednak rovnocenným partnerem, jednak se vžívá do role reprezentanta veřejnosti a vystavuje politiky zrcadlu veřejné kontroly. To by bylo v pořádku, kdyby ovšem úroveň moderátorů a autorů těchto pořadů, jakož i otázek politikům v nich kladených nebyla tak povrchní, plytká a prvoplánová, nejdoucí k podstatě událostí a jevů a spokojující se s efektní slupkou, která i politikům samotným umožňuje snadno se vyhýbat věcem a tématům opravdu zásadním a onen mediální čas využívat spíš ke své vlastní sebepropagaci. Takže celkově se v podobných formátech jen předstírá, že o něco jde, že se vede veřejná diskuse, ale de facto se jen plní veřejný prostor slovy nic neznamenajícími a modelujícími virtuální realitu. V důsledku jde jen o marketingové přesvědčování budoucích voličů. Chybou současných médií je, že se na tomto podvodu na veřejnosti aktivně podílejí, ba že jsou toho sami často hlavními tvůrci.

Stále častěji vyslovovaným pojmem v mediální praxi tohoto období je pojem investigativní žurnalistika. Investigovat znamená pátrat. Pátrací žurnalistika je nápodobou detektivní práce. Novinář pátrá po skrytých detailech a souvislostech událostí, a často se vytavuje osobnímu nebezpečí, protože témata investigativní žurnalistiky se nejčastěji pohybují na pomezí zákona. Typicky jde například o utajené vztahy politiků s kriminálním podsvětím, nekalé podnikání veřejných osob, podezřelé příjmy navozující úvahy o korupci atd. Tato část žurnalistiky je pro společnost vítanou profylaxí, ale jen tehdy, koná –li se odpovědně a důsledně. Pak může posloužit k očistě společnosti od negativních jevů a posloužit i obecné mravnosti.
S pojmem investigativní žurnalistika se ale v českých médiích neúměrně plýtvá a často se jím označuje žurnalistika zcela opačného typu a dopadu. Investigativní novináři někdy propůjčují své médium a jeho prestiž zájmům určitých osob či skupin, zveřejňují jimi vybrané informace o osobách či skupinách konkurenčních, a tím se zpronevěřují profesionální etice novináře a poškozují renomé celé profese u veřejnosti. Už jsme se v předchozích kapitolách zmínili o mediálním racketeeringu, týkajícím se především podnikatelského prostředí. Vedle toho ale stejně škodlivým jevem podobného typu je falešná investigace v politice, sloužení zájmům vybraných politických struktur a zapojení se do politického boje, což novinářům a médiím nepřísluší.
Pro příklad uveďme tzv. kauzu Olovo, v níž novináři z deníku MF Dnes zveřejnili kompromitující materiál, který měl poškodit tehdejší funkcionářku sociální demokracie Petru Buzkovou. (Kubík, J., Slonková, S.: Operace Olovo měla znemožnit Buzkovou, MFDnes 16.5.2000). Novináři byli svým prostředím a částí veřejnosti hodnoceni jako hrdinové. Ale při bližším pohledu bylo zřejmé, že posloužili něčím konkrétním zájmům a zveřejnili podvrh, mající za cíl poškodit jejich protivníka. Těžko zde hovořit o investigativní žurnalistice.
Jindy ale se novináři svou investigací skutečně dostanou k materiálům, které mohou nejen odhalit závažné činy, které by měla veřejnost znát, ale mohou ohrozit i samotné novináře. To se stalo novinářce Sabině Slonkové, která se díky svému investigativnímu úsilí stala terčem údajného plánovaného pokusu o zabití.
Investigativní žurnalistika může mít i vážné vnitropolitické dopady. Novinářské odhalení nevysvětlených příjmů tehdejšího premiéra Stanislava Grosse přivodilo na jaře 2005 jeho pád a vážnou vládní krizi. (Kubík, J., Kmenta J.: Gross utratil víc, než vydělal, MF Dnes 29.ledna 2005, dostupné na: http://zpravy.idnes.cz/gross-utratil-vic-nez-vydelal-dkz-/domaci.asp?c=A050128_224658_domaci_miz)
Z toho je patrné, že investigativní žurnalistika může mít pozitivní i negativní dopady na život celé společnosti. A je jen věcí etiky samotného novináře a jeho média, který z obou výsledků nastane. V každém případě je investigativní žurnalistika jedním z důležitých fenoménů, ohraničujících a vymezujících také stále častěji se vyskytující pojem médiokracie. Tento pojem, a ještě spíše obava z něj, vychází z představy, že média dokážou dominantní měrou ovlivnit život společnosti, vytvořit náhradní, virtuální realitu vzdálenou reálné skutečnosti a modelovanou podle zájmů struktur v médiích, kolem médií a za médii stojících. Strachu z médiokracie propadají často politici, čelní představitelé podnikatelské sféry, ale i velká část angažované veřejnosti. Je to obava ve své podstatě relevantní a oprávnění. Média musí podléhat permanentní kontrole veřejnosti a samoočistným etickým mechanismům. Jen to nás pak přibližuje kulturní civilizaci a vzdaluje nás totalitní minulosti.

 

Konec ideologií?

Historická etapa přelomu nulté a první dekády se v české politice a společnosti vyznačovala nejen zhoršující se hospodářskou kondicí, ale současně (a v nesporném vzájemném ovlivnění a spolupůsobení) také viditelným znejistěním hodnot. Zasvé braly postupně někdejší jistoty v mnoha směrech. Na první pohled nejzřetelnější to bylo na úrovni vrcholných politických elit. Politické strany z obou pólů spektra, levice i pravice, zapomínaly na důvody svého vzniku a mnohaleté existence. Odkládaly své ideologie (ve smyslu základních myšlenkových opor, tezí a cílů) jako nepotřebnou veteš a nahrazovaly je čistě inženýrským, pragmatickým politickým managementem, na jehož konci nemá být společenská změna ve smyslu hodnotovém, ale většinou jen osobní nebo skupinový zájem, skrytý pod pláštíkem stranického loga. Tato tendence byla nesporná jak v České straně sociálně-demokratické, v daném období pod vedením Bohuslava Sobotky, tak v Občanské demokratické straně, nejprve vedené Mirkem Topolánkem, a poté Petrem Nečasem.
Právě naprosté ideové vyprázdnění rétoriky i politické praxe těchto stran dalo vzniknout v roce 2009 dvěma novým politickým stranám, které už programově neměly ideologii žádnou, jejich jediným cílem a smyslem existence bylo dostat se k moci a vládnout. Obě strany, TOP 09 na jedné straně a Věci veřejné na druhé straně, se od potřeby ideologického podloží politiky veřejně distancovaly, prezentovaly se jako strany nového typu, které žádnou ideologii nepotřebují. Jejich politická praxe tomu pak odpovídala. Obě strany vstoupily do Parlamentu i do vlády, TOP 09 svou líbivou, dá se říci až populistickou kampaní ve volbách roku 2010 odňala značnou část voličů Občanské demokratické straně a oslabila její hegemonii na pravici. Věci veřejné zase kanalizovaly rostoucí nespokojenost ve společnosti rétorikou o boji proti korupci, z níž se – i díky ztrátě ideových měřítek v politice – stal v tomto období zřejmě nejfatálnější problém české ekonomiky, politiky i celého veřejného diskursu.
Obě strany navázaly na pragmatickou politiku předchozího premiéra Mirka Topolánka, který se dokonce pyšnil tím, že vede stranu a vládu jako firmu. Stačí porovnat dva citáty ze dvou období jeho kariéry. Před volbami roku 2006 prohlásil:

„Nevěřím na zánik ideologií. Nevěřím, že zmizí z normálního světa 21. století souboj spíše paternalistického státu, který lidem víc dává, tím si je kupuje, a také ovládá, a na druhé straně možnost volby, individuální svoboda. Ten souboj tady bude, dokud bude tento svět existovat. Na tomto souboji, na této demokratické bázi bude vždycky postaven i ten souboj ideologií.“ (Žantovský, P.: Mirek Topolánek osobně, MF 2005).

Jen krátce na to ale ve svém projevu po prohraných krajských volbách 2008 přednesl projev, v němž – vedle rétorického cvičení na téma „tvrdé jádro – měkký obal“ (tak obrazně nazýval svou politickou strategii) – pojmenoval i svoji taktiku:

„Bez schopnosti oslovit skupiny, které nezajímá ideologie, ale konkrétní řešení, bez strategie ´catch all party´ … si naše nápady budeme věčně kreslit na opoziční tabuli.“ (Topolánek, M.: Zpráva předsedy ODS, přednesená na 19. Kongresu ODS v Praze 6.12.2008)

Tyto dva citáty dokazují posun tehdejších politických elit od předvolebních slibů o dodržování tradičního a jasného ideologického rámce svých stran k povolebnímu politickému pragmatismu, která rezignuje na hodnotové systémy a orientace a jde mu jen o vliv a moc.

Setrvalým kritikem této tendence byl někdejší předseda ODS a mezi roky 2003 – 2013 president České republiky Václav Klaus. Zde jsou tři ukázky jeho hodnocení této věci:

„Já spíše mám pocit, že se česká politika ideově vyprázdnila. Nemám pocit, že dominuje ideovost. A považuji to za chybu. Protože buď jsou ideje, nebo zájmy. A když nejsou ideje, tak jsou zájmy. A v těch zákonech - a to je moje hlavní námitka - ty přesně identifikovatelné a popsatelné zájmy čouhají jako sláma z bot. Zájmy, které jsou velmi konkrétními parciálními zájmy té či oné skupiny, které se podařilo obloudit ty či ony politiky, kteří tyto zájmy poté prosazují.“ (Klaus, V.: Těžké časy liberálů, in: Euro dne 7. července 2010).

Zatímco v prvním citátu Václav Klaus popisuje živou politickou praxi, v dalších se zamýšlí nad obecnějšími přesahy této praxe, onoho vyprázdnění hodnotových rámců politiky a celého společenského diskursu:

„Po pádu komunismu se většině lidí začalo zdát, že už jsou v jakémsi trvalém bezpečí a že už ani starý dobrý klasický liberalismus není zapotřebí. Vědomě či nevědomě přijali teze neliberálů, že je klasický liberalismus zastaralý a nemoderní a že je to přežitek minulosti. Uvěřili také v něco zcela ahistorického, uvěřili, že lidstvo vstoupilo do nové, dosud neznámé etapy. Začali věřit v deideologizaci politiky a v „informační“ či „vědomostní“ společnost (a strašně se zlobí, když jim připomínám, že i Brežněv velmi podobně věřil ve vědecko-technickou revoluci, určitě daleko spíše než v samotný komunismus). Začali věřit v konec dějin, resp. v konec ideologie. Podobné destruktivní procesy probíhají i v politice a politickém myšlení. Politici již dávno neusilují o obranu „velkých“ idejí, ale rezignovali i na hledání a artikulaci nejvyššího společného jmenovatele zájmů občanských skupin, které zastupují nebo by alespoň zastupovat měli. Místo toho se soustřeďují na mediální obrazy, symboly a emoce v jediném skutečném a autentickém zájmu, který lze dnes v politice vysledovat: tím je zájem o znovuzvolení, které je prostředkem pro mocenský, resp. ekonomický vliv pro konkrétní osobní či úzce skupinový prospěch určitých politických spoluhráčů.“ (Klaus, V.: Těžké časy liberálů, in: Euro dne 7. července 2010).

Popisovaná tendence v reálu vedla ke stále narůstajícímu počtu různých skandálů a kauz politicko – ekonomického charakteru. Tyto skandály se nevyhnuly špičkám téměř žádné politické strany (s výjimkou KSČM, která se nikdy v období po r. 1989 neúčastnila exekutivy, a tím pádem byla zcela odsunuta od vlivu na politicko – ekonomická rozhodování). Média se hemžila korupčními podezřeními týkajícími se zákulisí politických stran vládních i opozičních. V některých případech dokonce došlo průlomově k zahájení trestního stíhání některých vrcholných politiků právě v korupčních kauzách (středočeský hejtman za ČSSD David Rath, ex-ministryně Vlasta Parkanová, TOP 09, obvinění padala i na hlavu exministra Alexandra Vondry, ODS, a dalších). Zejména před krajskými volbami v r. 2012 se jednotlivé strany předháněly v tom, kolik indiskrecí a podezření na své politické rivaly dokážou přednést veřejnosti a tím ovlivnit její preference.
Bez ohledu na to, že mnohá z takových obvinění má reálný základ a zaslouží si zkoumání orgány činnými v trestním řízení, skutečným politickým dopadem této „kauzománie“ nebyla nějaká dramatická proměna voličských preferencí, nýbrž rychle postupující nedůvěra v politiku, její smysl a představitele. Nedůvěra v to, že v České republice je možné najít politika, který si je vědom toho, že politická práce je prací pro obec a pro občana, nikoli pro osobní prospěch. To samozřejmě vedlo k občanskému defétismu a ztrátu občanských a obecně lidských perspektiv.

česká média po roce 1989,