Petr Žantovský: Krym a česká média: selhání žurnalistiky
Svoboda slova a právo na informace ve světové a evropské teorii
Krym a česká média: selhání žurnalistiky
Mgr. Petr Žantovský, Ph.D.
Prorektor Akademie managementu a komunikace Praha
Svoboda slova a právo na informace ve světové a evropské teorii
Již od roku 1993 je každoročně 3. květen označen jako Světový den svobody tisku (z rozhodnutí Valného shromáždění OSN 48/432 z 20. 12. 1993). Podnět k tomu vzešel z Generální konference UNESCO konané v roce 1991. Státy na této konferenci deklarovaly, že svobodná, pluralitní a nezávislá média jsou nedílnou součástí demokratické společnosti. Konference UNESCO poté doporučila Valnému shromáždění vyhlásit 3. květen Světovým dnem svobody tisku. Datum připomíná den přijetí Deklarace o podpoře nezávislého a pluralitního tisku v Africe v namibijském Windhoeku (1991).
Smysl tohoto dne připomínajícího roli médií v úsilí za svobodu dobře vystihli vysocí představitelé OSN K. Annan, F. Mayor a M. Robinsonová ve svém Společném poselství ke Světovému dni svobody tisku 1999:
„Svoboda projevu je právo, o jehož prosazení je nutno bojovat, nikoliv požehnání, které si stačí toužebně přát. Svoboda je však ještě něčím více: mostem spojujícím porozumění a vědění a základem pro výměnu myšlenek mezi národy a kulturami, která je nezbytným předpokladem skutečného rozvoje a trvalé spolupráce.“
Jak zdůraznil generální tajemník OSN ve svém poselství k tomuto dni v roce 2010, hlavním tématem tohoto úsilí je „svoboda informací: právo vědět“.
Mluvíme-li o právu na informace, a tedy o právu na jejich neomezené šíření, připomeňme si mantru všech bojovníků za svobodu slova, První dodatek Ústavy USA, který vstoupil v platnost 15.12.1791:
„Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.”
Zásady nedotknutelnosti svobody slova obsažené v citovaném dodatku americké ústavy byly nepochybně inspirací i pro Článek 19 Všeobecné deklarace lidských práv OSN z roku 1948, který říká:
„Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.“
Rozšířenou definici uvedené svobody přinesl Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, OSN: New York, 19. 12. 1966, v ČSSR byl vyhlášen až o deset let později jakožto vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 10. května 1976 pod č. 120/1976 Sb:
Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky.
Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby.
S tím ovšem nezbytně souvisí druhá strana mince: svoboda slova přináší odpovědnost toho, jenž je šíří, vyžaduje ji, je to conditio sine qua non. V tom smyslu také hovoří Deklarace principů novinářského chování, kterou přijal druhý světový kongres Mezinárodní federace novinářů, konaný v Bordeaux (Francie) ve dnech 25. – 28. dubna 1954:
„Respektování pravdy a práva veřejnosti na pravdu je první povinností novináře. Při plnění této povinnosti budou novináři vždycky hájit principy svobody při čestném sbírání a vydávání zpráv.“
K tématu se velmi intenzivně vyjadřují též instituty Evropské unie. Evropská komise zřídila v roce 2011 Skupinu na vysoké úrovni pro svobodu a pluralitu sdělovacích prostředků. Ta začala veřejnost ihned zásobovat metodickými materiály a doporučeními, jak se má ona svoboda a pluralita správně evropsky hájit. A nedosti na tom: Evropská komise zřídila ve Florencii Centrum pro pluralitu a svobodu médií a do začátku mu přidělila grant ve výši 600 000 EUR. Centrum má „předkládat nové myšlenky a způsoby, jak zajistit velmi různorodá a svobodná média, a usilovat o větší kvalitu úvah o pluralitě médií v Evropě.“ Což o to, debatovat na co nejvyšší úrovni o tom, jak zvětšit svobodu slova a pluralitu informací, je jistě záslužné. Jak ale správně upozornil komentátor Jiří Just, „Vysoká skupina v Bruselu svobodu médií neochrání.“ Následující analýza mediálního ohlasu jedné z nejvážnějších událostí současnosti dá jeho tezi zcela za pravdu.
Trocha historie nikoho nezabije
Nejdiskutovanější událostí uplynulých týdnů jsou události na Ukrajině a referendum na Krymu, které rozhodlo o připojení poloostrova, tradičně spjatého s Ruskem, zpátky k Ruské federaci. Připomeňme si jen pár historických dat:
Ve středověku byl jih Krymu ovládán Byzantskou říší. Roku 1243 vpadli na Krym Tataři a poloostrov se stal součástí tzv. Zlaté hordy. V polovině 15. století byl vytvořen samostatný krymský chanát se střediskem v Bachčisaraji. Od roku 1475 byl jeho vládce vazalem Osmanské říše. Někteří historici odhadují, že při nájezdech obávané krymskotatarské jízdy mezi 15. a 18. stoletím, byly odvlečeny a prodány do otroctví v Osmanské říši až 3 miliony lidí, především Ukrajinců, ale také Rusů, Bělorusů a Poláků. V roce 1663 vpadli krymští Tataři se svými tureckými spojenci až na Moravu, tehdy bylo uneseno do otroctví na 12 000 lidí.
Ruská carevna Kateřina Veliká anektovala roku 1783 celý krymský chanát a připojila ho k Ruské říši. Byla vybudována vojensko-námořní infrastruktura přístavu Sevastopol. V letech 1853–1856 poloostrov těžce zasáhla Krymská válka. Začala jako ozbrojený konflikt mezi Ruskem a Osmanskou říší, na stranu Turků se postupně přidali Britové, Francouzi Němci a Savojci. Situaci bylo možno shrnout rovnicí „všichni proti Rusku“. Při pohledu na aktuální události na Krymu si nelze odpustit poznámku o tom, kterak se historie opakuje. Ale to jen na okraj.
Válka skončila Pařížskou mírovou smlouvou roku 1856. Mimochodem: Krymská válka byla první, o níž byla veřejnost informována prostřednictvím fotografií a zpráv, posílaných telegrafem. William Howard Russell z The Times si jako první novinář vysloužil označení „válečný zpravodaj“. Díky jeho zprávám v britském tisku se rozšířila povědomost o nekompetentnosti politického vedení války, což v lednu 1855 vyústilo v pád britské vlády. Je zřejmé, že v té době se ještě novináři věnovali tomu, čemu mají, totiž šíření pravdivých informací, a nikoli jednostranné propagandy. O jejich dnešních následovních, zejména, ale zdaleka nejen těch, kteří působí v Česku, to už říci většinou nelze.
Zpět krátce do dějepisu: V průběhu ruské občanské války (1918–1925) byl Krym střediskem protibolševických sil až do roku 1921, poté připojen k Ruské sovětské federativní socialistické republice; od října 1921 existoval v jejím rámci jakožto Krymská autonomní SSR. Za druhé světové války, konkrétně v letech 1941—1944 byl okupován nacistickým Německem. V tomto období Krymští Tataři stáli na straně nacistů, a proto byli na Stalinův příkaz deportováni do střední Asie. Do svých domovů na Krymu se mohli vrátit až na konci 80. let.
19. února 1954 byl rozhodnutím tehdejšího nejvyššího sovětského vůdce N. S. Chruščova Krym vyňat z Ruské SFSR a administrativně přičleněn k Ukrajinské SSR při příležitostí třístého výročí Perejaslavské rady — příklonu Ukrajiny k Ruské říši. Důvodem geopolitického přesunu byly údajné blízké ekonomické a kulturní vztahy Krymské oblasti s Ukrajinskou SSR. De facto ale šlo o Chruščovovův dárek krajanům. Byl totiž na ukrajinského stranického vládce pasován už Stalinem v roce 1939. Toto přičlenění bylo předzvěstí problémů, jež vyvstaly na převážně ruskojazyčném Krymu při rozpadu SSSR a vyústily po více než dvou desítkách let v návrat Krymu do náruče Ruska.
Tato nová politická skutečnost samozřejmě vyvolala paniku nejen v Kyjevě, ale především v Berlíně a Washingtonu. Nové geopolitické rozmístění sil nedaleko železné opony dělící euroatlantický prostor od Ruska posouvá moskevský vliv západním směrem, do značné míry to oslabuje ukrajinskou ekonomiku, ale především to vnáší zcela nové faktory do klíčových otázek mezinárodní politiky, zejména obchodu se strategickými surovinami – ropnými produkty a zemním plynem, neboť právě o to v aktuálním úsilí vymezit se nově ze západních pozic vůči Rusku jde prvořadě.
Teprve ve druhé nebo třetí linii lze zaznamenat nějaké faktory národnostní nebo etnické. A už vůbec tu nelze hovořit o boji za demokracii a svobodu – proti bezpráví, nesvobodě a totalitě. Stačí se podívat na ukrajinské politické dějiny posledních dvou dekád, abychom viděli, že pojmy demokracie a svoboda zde mají poněkud odlišný význam, než jaký jim přisuzují západoevropští intelektuálové. Pokud naopak lze v současných ukrajinských událostech nacházet prvky a činy vyloženě antidemokratické, pak jednoznačně na straně opačné, například ve vojensko-politickém uskupení Pravý sektor, které sdružuje několik post-nacistických organizací a usiluje o přímý vstup na politickou scénu.
A stejně tak není na místě hovořit s přehnanou emfází o etnické čistce, jejíž hrozbě mají být vystaveni nemnozí krymští Tataři. Jak jsme ukázali svrchu ve stručném historickém exkursu, role Tatarů měla v této oblasti tradičně dramatické kontury. Jejich náboženská a kulturní orientace na islám spolu s jejich politickou orientací na islámské mocnosti (historicky zejména Turecko) není ani důvodem k rusifikaci Krymu, ale ani věrohodnou záminkou k tomu, abychom tuto rusifikaci považovali za čin etnicky či nábožensky podmíněný. Tatarské dějiny zde jistě nejsou přehlídkou vzorové demokracie a humanity. A to ani ve středověku, ani v pozdější kohabitaci s nacismem. Nicméně je jasné, že Rusko prostě hraje na Krymu o své zájmy, a činí to se spontánním souhlasem většiny tamního obyvatelstva. Tyto události nejsou bojem proti Tatarům, jak se to nejen oni sami snaží vykládat, nýbrž bojem za ruské ekonomické a politické perspektivy. Důsledně vzato, zdejší nepříliš početná enkláva Tatarů by ani při nejlepší vůli mezinárodních sil nemohli být překážkou ruskému úsilí v tomto regionu.
S jedinou výjimkou: pokud by západ nechtěl přistoupit k otevřenému vojenskému řešení. Tato eventualita se zatím naštěstí nezdá být pravděpodobnou, protože by pro všechny zúčastněné byla sebezáhubná, a obě strany to musejí dobře vědět. Veškeré řinčení zbraní tak lze chápat jen jako propagandistické přetlačování, a jako takové by mělo být reflektováno i v mediálních analýzách. V těch českých, když zúžíme pro tuto příležitost naši optiku na domácí území, to zatím tak nefunguje. Většina našich médií provozuje protiruskou propagandu, vydává krymské a obecně ukrajinské události – v rozporu s prokazatelnými fakty – za boj o svobodu a lidská práva proti jejich omezování a pošlapávání. Novináři masově a téměř unisono vytvářejí dichotomii dobra a zla, černé a bílé, a tyto nálepky rozdělují výlučně podle politických karet dodaných z Berlína či Washingtonu. Ptejme se proč.
Svoboda slova a právo na informace v české praxi
Jak tedy vypadají převažující mediální ohlasy ukrajinských a specificky krymských událostí v českých médiích? Jistě nelze zcela paušalizovat, ale výskyt neprofesionálních a informačně bezcenných, zato však politicky velmi exponovaných mediálních sdělení byl tak masivní, že se dá vnímat jako převládající. Uveďme si několik typických příkladů, kdy objektivní zpravodajství a informace musely ustoupit jednostrannému podávání polopravd, spekulací, zavádějících tezí a jen velmi chatrně skrývané propagandě.
Naprosto ukázkovým příkladem může být např. komentář Michala Lebdušky, který v jednom jediném nedlouhém článku vysloví hned tři prokazatelné nepravdy. Nejprve vynese tezi, že Krym bez ukrajinské surovinové základny ekonomicky padne (o zdrojích z Ruska se zde mlčí), následně připomene krymské Tatary, kteří jsou stavěni do role obětí (jak v historickém, tak aktuálním kontextu), a to vše završí velice průhlednou lží o tom, že Rusy v Ukrajině nikdo neomezuje v užívání jejich mateřského jazyka (a to jen pár dnů po přijetí zákonné úpravy znemožňující užívat ruštinu v úředním styku). Článek je prvotřídní přehlídkou jednostranné propagandy.
To Martin Fendrych jde ještě dál. Nejprve prohlásí velice apodikticky, aniž by se zdržoval s velkým zdůvodňováním, že krymské referendum je lež organizovaná z Moskvy (a tedy nevyjadřující skutečný názor obyvatelstva na otázku připojení k Rusku), aby svou tezi korunoval efektním titulkem „Anšlus Krymu“, mající za cíl vyvolat historickou analogii s nacistickým obsazením Rakouska v r. 1938. Ostatně ani jinými paralelami autor nešetří. Výsledek krymského referenda bagatelizuje poukazem na nesvéprávné volební výsledky v totalitním Československu. Zapomíná, že tehdy se „hlasovalo“ pod hrozbou přinejmenším existenčních problémů, zatímco na Krymu se hlasovalo podle svobodné vůle. Žádný důkaz o tom, že ten, kdo hlasoval proti připojení, je ohrožen na životě, svobodě či existenci, neuvádí. Nejspíše proto, že žádný nemá.
Obecně naši novináři mají tendenci označovat krymské referendum za neplatné či nelegitimní a v souladu s berlínsko-washingtonskou propagandou prosazují názor, že toto referendum nemůže zakládat žádné státoprávní změny v regionu. Zapomíná se poměrně často na skutečné historické analogie. Připomeňme aspoň dvě. 22. září 1991 na tajném hlasování v Kačaniku u Prištiny vyhlásili kosovští Albánci (jichž tu žije necelých 90% ) Kosovo za nezávislý stát. Následovalo referendum, kde 99,7% hlasujících potvrdilo, že od 9. října 1991 je Kosovo z vůle lidu nezávislé. Kosovská deklarace nezávislosti na Srbsku byla jednohlasně přijata 17. února 2008 kosovským parlamentem. Tato nezávislost pak byla v mezinárodním kontextu stvrzena oficiálním uznáním ze strany velkého množství států a mezinárodních organizací.
Když se tu a tam ozve ojedinělý hlas srovnávající ustanovení nezávislého Kosova jako nutný důsledek přesvědčivého referenda s dnešní situací na Krymu, je zpravidla ihned umlčen s poukazem na to, že tyto dvě situace nelze srovnávat.
Stejně tak se nepřipouští srovnání dnešního Krymu a mnohaletého boje o statut souostroví Falklandy, který v roce 1982 vyvrcholil válkou mezi Velkou Británií a Argentinou, jež si na ostrovy činila nárok (kvůli ropným ložiskům). Dokonce ani loňské (11. 3. 2013) referendum, v němž se 98,8 % občanů vyslovilo pro stávající status, tedy setrvání ostrovů v rámci Spojeného království není pro dnešní komentátory krymských událostí dostatečnou analogií. Přitom falklandské referendum za nelegitimní označila pouze argentinská presidentka Cristina Fernándezová-Kirchnerová, zatímco zbytek světa neměl připomínek. Stejný „zbytek světa“ označuje krymské referendum s téměř totožným procentním výsledkem za nelegitimní. Co dodat?
Jedním možným vysvětlením jednostrannosti české mediální odezvy uvedených událostí jsou emoce. Ty často vedou novináře k tomu, že využívají jen takové informace, které se jim hodí pro jejich záměr, jímž je dosáhnout polarizace veřejného mínění a sympatie vůči jedné straně politického sporu. Důvodem takových emocí může být v první řadě tradiční zášť vůči Rusku nebo strach z Ruska. Je nepochybné, že zde právě emoce hraje hlavní roli, jak jinak přimět skoro všechny novináře, aby si mysleli a psali to samé.
Velmi působivým příkladem totální deformace skutečnosti, manipulace s fakty i s publikem byl výkon moderátora pořadu Události, komentáře České televize Martina Veselovského (ČT 24, 18. 3. 2014). Hostem pořadu byl poslanec hnutí Úsvit přímé demokracie Milan Šarapatka, který se zúčastnil krymského referenda jako pozorovatel a vydal poté stanovisko, které hodnotí průběh referenda o přistoupení Krymu k Rusku jako bezproblémové a svobodné. Sám Šarapatka se otázce Krymu věnuje průběžně delší dobu a jeho dosavadní postoje nelze označit za jednoznačně proruské, spíše za realistické a měřící stejným metrem oběma stranám. Moderátor Veselovský se ho však během rozhovoru nezeptal ani jednou, jak to na Krymu vypadá, proč vydal stanovisko, jaké vydal, zjevně nechtěl znát fakta, ale jeho úmyslem evidentně bylo dehonestovat poslance a zpochybnit věrohodnost jeho svědectví, které vypovídalo opačně, než převládající novinářská propaganda v českých médiích. Veselovský se totiž Šarapatky opakovaně, po celou dobu interview ptal výhradně na organizaci, která ho na to referendum pozvala. Přitom se moderátor dopustil ještě několika argumentačních omylů. Uvedl, že tato organizace měla v minulosti kontakty třeba se syrským prezidentem Bašárem Assadem nebo s libyjským vůdcem Kaddáfím. S Assadem ovšem jednal i americký prezident Barack Obama, a přesto jej naše média nezpochybňují. Stejného Baracka Obamu nazýval plukovník Kaddáfí „svým synem". Kaddáfí se také objímal s někdejším francouzským prezidentem Sarkozym na pozadí památníku libyjské revoluce. (Podle některých zdrojů dokonce Kaddáfí financoval Sarkozyho prezidentskou kampaň v roce 2007). Snaha moderátora Veselovského vytvořit dojem, že se Šarapatka v této souvislosti zúčastnil jakéhosi tajemného zločinného spiknutí, vypovídá o naprostém nezvládnutí novinářské profese, ignorování zásad profesní etiky a snaze manipulovat fakty i diváky.
Nejen mediální, ale i odborná reflexe ukrajinských událostí u nás trpí chronickou jednostranností. Novináři, ale i mnozí politologové v médiích označují Rusko jako agresora a Ukrajinu jako oběť. Kolektivně ignorují právo národa, třeba toho ruského na Krymu – na sebeurčení. Naopak, hledají důvody, proč mu toto právo upřít a ještě přitom argumentovat rádoby demokraticky. Pěkný příklad předvedl opakovaně politolog Michael Romancov ve vysílání České televize i na stránkách mnoha periodik. V ČT například obhajoval tezi, že není možné srovnávat dnešní situaci na Krymu s příběhem osamostatnění Kosova. Romancov řekl, že důvod, proč nelze obě dějinná kataklyzmata srovnávat, je v tom, že ustavení samostatného Kosova jednak předcházela několikaletá válka, a jednak Kosovo se nestalo integrální součástí jiného státu poté, co opustilo hranice Srbska. První argument je průstřelný na první pohled: cožpak musí na Ukrajině či pouze na Krymu opravdu dojít k občanské válce, aby mezinárodní síly, novináři a politologové uznali, že zdejší lidé mají právo na to zvolit si, jakou řečí mluví a na které úřady si chodí pro razítka? To si nejspíš nemyslí ani ten nejbojovnější politolog. Také druhý argument je lichý. Představme si, že se občané Krymu rozhodnou v referendu nikoli pro vstup do Ruska, ale pro vytvoření samostatného Krymu? Co pak budou říkat politologové? Budou tleskat, jako tleskali Kosovu? Nejspíš ne, protože i za takovým geopolitickým aktem by jejich optikou nahlíženo číhala vojenská ruka Moskvy. A i kdyby tento projev lidové vůle u našich politologů takříkajíc prošel, co pak, až se tento nový stát po týdnu či roce rozhodne vstoupit do svazku Ruské federace? Ještě pořád budou sympatie našich politologů na straně lidí domáhajících se práva na sebeurčení? Stěží.
Tentýž politolog Romancov souhlasně odkývl i slova německého ministra financí Wolfganga Schäubleho, který přirovnával události na Krymu k nacistickému záboru československých Sudet v roce 1938. Podobnost vidí Romancov také s nedobrovolným připojením Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu na konci druhé světové války. Ahistorismus obou prohlášení je zjevný. Hitler napochodoval do českého pohraničí s vojskem a Stalin si vynutil Zakarpatskou Rus jako válečnou kořist. Paralely s krymskými událostmi tady nenajdeme.
Romancov také v citovaném pořadu prohlásil, že ukrajinský prezident Janukovyč přišel o legitimitu tím, že ze země utekl. Hledáme-li historické analogie, pak se ptejme, jak posoudit čin československého prezidenta Edvarda Beneše, který z vlasti odletěl po Mnichovské dohodě v září 1938, v okamžiku, kdy byl ohrožen nejen on, ale sama podstata státu, v jehož čele stál. A Beneše v průběhu následujících let – až do konce 2. světové války – přijímali se samozřejmostí vůdci světové politiky jako nezpochybnitelnou hlavu dočasně okupované země.
Tak bychom mohli pokračovat ještě velmi dlouho. Čeští novináři a s nimi spříznění zástupci odborné obce zacházejí s fakty velice výběrově a také účelově. Vybírají ty, které slouží jejich cíli: jednosměrnému ovlivnění veřejného mínění.
Qui bono, qui prodest?
Tradiční otázka latiníkova, pro koho je to dobré, komu to slouží, je zde zcela namístě. Nebylo ovšem cílem této úvahy hledat politické zázemí a zákulisí, definovat skutečné, nikoli předstírané cíle politické propagandy, která se tak doširoka okolo krymských událostí rozvinula. Jistě bychom našli ekonomické důvody . Patrně je namístě mluvit o „nové studené válce“ . Historické kontexty jsme zmínili už v průběhu této práce. Zbývá tedy položit si závěrečnou, ale podstatnou otázku: proč naši novináři a obecně lidé vyjadřující se v médiích rezignovali na objektivitu, nestrannost a kontextualitu událostí a jejich hodnocení? Proč odložili v tak masové míře základní profesionální návyky a etické principy, jimiž by se měla jejich práce řídit? Jak silný to musí být motiv, který tolik lidí vhání do role propagátorů jediného názoru a propagandistů jediné víry a jediné domnělé pravdy?
Úplnou a vyčerpávající odpověď nenajdeme. Může to být, jak už bylo řečeno, do značné míry důsledkem emocionálně podbarvené historické zkušenosti se spojeneckou okupací Československa v srpnu 1968. Pokud ovšem právě to hraje tak silnou roli, pak je namístě konstatovat, že nám chybí schopnost reálného historického pohledu, a to do takové míry, až je to nápadné. Pravděpodobně tento jev souvisí s celým hodnocením samotného roku 1968 v tehdejším Československu. Skutečností, opírající se o všechny relevantní historické důkazy, bylo to, že se jednalo o boj dvou mocenských skupin uvnitř vládnoucí Komunistické strany Československa (KSČ). V období po lednu 1968 měla takříkajíc navrch skupina, která sebe samu charakterizovala jako reformní (reprezentována Alexandrem Dubčekem, Josefem Smrkovským a dalšími – dlouholetými kariérními funkcionáři KSČ). Tuto nálepku reformismu dala této skupině především média, která se upjala na vybrané funkcionáře s touhou učinit z nich národní hrdiny. V boji o moc ovšem zvítězila opačná skupina vedená Gustávem Husákem a mající poté dlouhodobou podporu z centra tehdejšího socialistického bloku, z Moskvy. Dubčekovi „reformisté“ měli podporu velké části intelektuálů a kulturních pracovníků, majících značný vliv na veřejné mínění. Titíž intelektuálové a umělci se dostali na mocenské výsluní i po dvaceti letech, v listopadu 1989. A tak, jak byli ze 60. let zvyklí, prosazovali de facto stále stejné myšlenky tzv. reformního socialismu, a to zejména v obecné mravoučné poloze, ve snaze rozhodovat o otázce „dobra“ a „zla“, „pokroku“ a „zpátečnictví“, v přesvědčení, že jedině oni (tedy neformální skupina tzv. osmašedesátníků vedená Václavem Havlem) jsou povoláni k tomu, aby vedli stát, řídili občany a určovali běh světa. „Poroučeli větru, dešti“, jak pravil text dobové budovatelské písně z 50. let. Podstata tohoto elitářského myšlení se nezměnila, změnil se jen marketing. Schopnost elit vnutit své teze velké části veřejnosti v líbivém podání sobě nakloněných médií. Je vysoce pravděpodobné, že za masovou protiruskou mediální hysterií v českém prostředí je právě zmíněný fenomén – historická reminiscence, účelově usměrněná a využitá k dnešním cílům.
Bylo řečeno výše, že za současnou mediální manipulací stojí emoce. Tyto emoce těží živiny z naivity, z dobrovolného přejímání cizích líbivých myšlenek a tezí, což je vždy snadnější a méně pracné, než si získávat vlastní informace, porovnávat je křížem z více zdrojů a z tohoto srovnání teprve vyvozovat závěry. Právě to ovšem je nutnou, nikoli jen postačující podmínkou výkonu profesionálního žurnalismu, směřujícího k podávání objektivních, od jednostranných idejí očištěných informací. O tom, jakými parametry se přitom tato práce má řídit, hovoří například Kodex České televize a Etický kodex Syndikátu novinářů ČR . Zkušenost nám ale předkládá zásadní námitku zpochybňující samu možnost jakési absolutní novinářské nepředpojatosti a objektivity. Jak píše britský sociolog žurnalistiky Brian McNair: „Objektivita může být pro profesionální novináře strategickým rituálem…. Objektivita maskuje hodnotami zatíženou a výběrovou podstatu zpravodajství a žurnalistiky a jejich hluboce prosystémovou předpojatost.“. Týž autor pak cituje úvahu Daniela Hallina: „Osvobození od ideologické předpojatosti je neodmyslitelným principem etiky profesionálního novináře. V praxi to však znamená, že novináři jen neochotně zaujímají stanovisko, pokud dojde k jednoznačnému politickému sporu. Jakmile zavládne shoda, spoléhají, stejně jako kdokoli jiný, na symbolické nástroje, jež vytvářejí dominantní ideologii jejich společnosti.“
Jak bylo řečeno, je zjevné, že zásady profesních pravidel a etických kodexů jsou v převažující mediální odezvě na krymské události hrubě porušovány a znevažovány. Protože se podobné věci stávají v českých médiích opakovaně, není divu, že důvěra veřejnosti v média a novináře dlouhodobě rapidně klesá – jak uvádí výzkum Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM), důvěra v média z cca 75% v roce 1995 poklesla na současných cca 45% . Důsledkem této skutečnosti je stále menší vliv médií na tvorbu veřejného mínění. To jsme viděli nejlépe v českých prezidentských volbách v r. 2013, kdy média v drtivé většině podporovala kandidáta Karla Schwarzenberga, ale lidé v přímé volbě zvolili mediálně většinou ostouzeného kandidáta Miloše Zemana – média ale objektivně hrála jen okrajovou (numericky vyjádřeno jen v průměru 15%) roli ve voličském rozhodování, jak to ukázal mj. obsáhlý průzkum agentury Median. Což zase v důsledku znamená postupné a čím dál dramatičtější rozevírání pomyslných nůžek mezi přesvědčením veřejnosti a názory sugerovanými jí sdělovacími prostředky.
Skutečně vážným důsledkem tohoto procesu není ale samotný pokles důvěry v média, to je druhotné a nepodstatné. Zásadní dopad má ale toto mediální propagandistické lhaní zpětně na samotný vývoj událostí. Politici aktivně vystupující v dění se mohou na domnělý názor veřejnosti odvolávat, protože „to přece psala média“, a legitimizovat tím své kroky. Extrémním případem této tendence je vytváření tzv. pseudoudálostí, které slouží k vytvoření mediálního dojmu ovlivňujícího veřejné mínění ve prospěch určitého politického zájmu. Propagandistickou praxi využívající všechny možné manipulační a dezinformační techniky, zvláště za vydatné pomoci sdělovacích prostředků, plasticky popisuje Ladislav Bittman nebo Viktor Farkas. Z mediologického hlediska lze doporučit studii Maxwella McCombse Agenda setting. Zde všude najdeme teoretickou oporu pro praktické zjištění, jehož jsme svědky a adresáty v každodenní realitě: média překrucují fakta, vymýšlejí se nebo naopak části skutečnosti zamlčují, podceňují nebo přeexponovávají určité výseky reality, a to všechno jednak proto, aby změnila naše mínění o věci a naše postoje a rozhodovací priority, a jednak proto, aby poskytla těm, kdo je ovládají (ekonomické moci napojené na moc politickou), alibi pro jejich budoucí kroky, které jsou často v radikálním nesouladu se spontánním veřejným míněním. Celkově vzato se jedná o velký podvod na veřejnost, který není omluvitelný žádným argumentem: neznalostí, naivitou, emocionálním vkladem, nezkušeností… Jak plyne ze všech v úvodu citovaných dokumentů, nezadatelnou a nejvyšší povinností a odpovědností médií a žurnalistů je ctít právo na informace a svobodnou výměnu myšlenek, a k této přispívat, nikoli ji dusit. Z toho, jak většina českých médií referuje o událostech na Krymu těchto týdnů, je zřejmé, že tu jde o velké selhání médií a novinářů. Selhání, za které média a novináři platí svým kreditem a důvěrou veřejnosti, ale my všichni ostatní něčím mnohem větším: svou budoucností, svými jistotami, svým bezpečím a svou svobodou.
Literatura:
Bittman, L.: Mezinárodní dezinformace. Praha: Mladá fronta 2000. ISBN 80-204-0843-6
Farkas, V.: Lži za války a v míru. Praha: Mladá fronta 2006. ISBN 80-204-1357-X
Ftorek, J.: Public relations a politika. Praha: Grada 2010. ISBN 978-80-247-3376-0
Hallin, D.: The Uncensored War. Oxford: Oxford University Press, 1986
Lucas, E.: Nová světová válka, Praha: Mladá fronta 2008. ISBN: 978-80-204-1879-1
McCombs, M.: Agenda petting. Praha: Portál 2009, ISBN 978-80-7367-591-2
McNair, B.: Sociologie žurnalistky. Praha: Portál 2004, ISBN 80-7178-840-6
Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. s. 292–295
Žantovský, P.: Česká politika a média po roce 1989. Praha: IVK, 2013
Internetové zdroje:
www.aktualne.cz
www.ceskapozice.cz
www.ceskatelevize.cz
www.czech.ruvr.ru
www.dw.de
www.ec.europa.eu
www.euractiv.cz
www.hnutiusvit.cz
www.idnes.cz
www.ihned.cz
www.law.cornell.edu
www.lidovky.cz
www.literarky.cz
www.svet.czsk.net
www.mediaguru.cz
www.novinky.cz
www.osn.cz
www.svobodnenoviny.eu
www.syndikat-novinaru.cz
www.tatar.cz
www.ustr.cz