Nahradila mediokracie média a politiku? (autor: Petr Žantovský)
Nahradila mediokracie média a politiku?
Nahradila mediokracie média a politiku?
Petr Žantovský
Nahradila mediokracie média a politiku? Když jsme si tuto otázku kladli před deseti lety, odpovědi byly až nepříjemně často kladné. V období po skončení opoziční smlouvy a opětovném nástupu sil reprezentujících tzv. nepolitickou politiku, jejichž celá existence nestála na pevných ideových základech, nýbrž pouze na vnějškové mediální podpoře převážně levicově liberálních médií, mohlo se zdát, že média skutečně převzala dominantní roli ve formování společenského vývoje a opticky i fakticky převzala otěže, které ve standardní demokracii mají politické strany. Po volbách roku 2002 vznikla vláda programově zcela nesourodých subjektů – k politickému středu směřující Špidlova sociální demokracie a účelově vzniklý subjekt zvaný „čtyřkoalice“, složený z křesťansko-sociálních lidovců pod vedením Cyrila Svobody, na politické zradě jménem Sarajevský atentát vzniklé strany odpadlíků od ODS – Unie svobody, do politického zapomnění směřující ODA, která vyměnila předlistopadový intelektuální konzervatismus za polistopadové privatizační rejdění, a konečně zcela bezvýznamné straničky pravicově se tvářících jakobínů Demokratické unie. Co měly tyto čtyři subjekty společného se sociálními demokraty? Programově, jak bylo řečeno, nic, politicky de facto jen sdílely odpor k éře Václava Klause. Vláda Vladimíra Špidly vznikla toliko na touze svých členů ujmout se moci a profitovat z ní. Ačkoli byly naprosto zjevné handicapy této vlády – nejen její ideová prázdnota, ale i faktická neschopnost jednotlivých osob řídit expertní rezorty, byli to novináři a jejich média, kdo tuto podivnou vládní koalici obdařil setrvalou a neutuchající důvěrou a adorací. Titíž novináři, kteří v období Sarajevského atentátu páchali mediální atentát na Václava Klause, nyní tleskali tomu, že vliv jeho osoby a idejí zdánlivě z politiky vyprchal. Z Vladimíra Špidly se stal neposkvrněný symbol tohoto triumfu. Na mediální výsluní se vrátila idea nepolitické politiky, protežovaná po celý polistopadový čas Václavem Havlem. Jenomže veřejnost nebyla slepá a hluchá vůči realitě. Viděla, jak médii opěvovaní představitelé údajně čisté a nové politiky provozovali nezodpovědnou politiku permanentního projídání tehdy poměrně úspěšné a produktivní národní ekonomiky, provázeného průběžným korumpováním voličů sociálními dávkami všeho druhu. A jak dopadla tato vláda „čistých“? Postupně se v jejím čele vystřídali tři premiéři, po Vladimíru Špidlovi, kterého odvolali členové jeho vlastní strany pro naprostou neschopnost řídit stát, nastoupil Stanislav Gross, jehož krátké premiérování bylo jen neustálým bojem o setrvání ve funkci a neschopností vysvětlit své majetkové skandály. A třetí v řadě, Jiří Paroubek, už zcela rezignoval na zdání zachování koaliční shody a celý rok svého vládnutí řídil zemi v nepsané koalici s komunisty. Celý tento proces vedl k volbám v roce 2006, které s nejvyšším ziskem ve své historii vyhrála ODS, tehdy ještě veřejností vnímaná jako pravicová strana.
___________________________________________________________________________________
1Jiří Leschtina - Klausův boj s morálním principem: “Klaus se hodlá pustit do střetu s morálním principem, že stranu nemůže vést totálně zkompromitovaný politik. Pokud delegáti kongresu dospějí k názoru, že předsednický post nelze svěřit lidem, kteří mravně selhali, nemůže Václav Klaus nikdy vyhrát. Pak budecesta k obrodě probourána a otevře se prostor novým politikům se vznešenějším stylem a způsoby. Volební šance strany se tak možná ještě sníží. Ale cožpak může zodpovědný člověk dát hlas ODS v dnešní skandální podobě?“ (MFD 2.12.1997 )
2Jiří Leschtina - Grossova cesta do sítí magnátů: „Než Vladimír Špidla dobyl Strakovu akademii, jeho politickou dráhu nelemoval jediný osobní skandál. Totéž se o něm dá říct i nyní, když odchází.“ (HN 15.7.2004)
_____________________________________________________________________________
Co z této inventury plyne? Jakkoli, jak bylo řečeno, se mohlo v roce 2003 zdát, že největší vliv na věci veřejné mají novináři a média, realita se odehrávala naprosto jinak a vedla k naprostému debaklu toho všeho, co novináři tolik prosazovali. Ostatně nejinak tomu bylo i v období po Sarajevském atentátu, kdy média téměř jednohlasně spustila soustředěnou palbu na Václava Klause s cílem vymístit jej z politického života, ale veřejnost nepropadla této mediální mánii a navzdory očekávání vrátila ve volbách 1998 Klausovu ODS na politické výsluní a k podílu na moci. A nejinak tomu bylo i v událostech mnohem aktuálnějších. Když nastoupil do čela české vlády Petr Nečas, byl obdařen mediálním přídomkem „Pan Čistý“. Když svůj post po necelých třech letech opouštěl, bylo to za okolností, jež měly do oné mýtické „čistoty“ věru dosti daleko. V podstatě každá politická osoba nebo strana, která požívala mediální ochrany, se dříve či později ukázala jako modla na hliněných nohách. Kromě jmenovaných lze uvést i řadu dalších – Martina Bursíka, Petru Buzkovou, Jana Rumla a mnoho jiných. Nebo celá hnutí a strany – Unií svobody počínaje, přes různé Impulsy 99 Cesty změny, Evropské demokraty až po Klíčové hnutí, Zelené či Lidem. Jako by v jejich případě vždy platilo, že přízeň médií je polibkem smrti.
___________________________________________________________________________
„3Petr Nečas působí především věrohodně: co říká a chce po ostatních, to sám žije. Původní profesí fyzik a otec čtyř dětí tudíž nikoho nemusí přesvědčovat, že je konzervativec. Nejezdí s lobbisty na jachty a luxusní dovolené, čili zní od něj věrohodně, když kritizuje lobbování a žádá úspory.“
Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/pan-cisty-vraci-ods-do-hry-o-volebni-vitezstvi-f48-/domaci.aspx?c=A100326_1357493_domaci_klu
___________________________________________________________________________
Co se z toho dá usoudit? Že se občan a volič v průběhu většiny z uplynulých dvaceti čtyř let od listopadu 1989 rozhodoval rozumněji a realističtěji, než jak mu radila média. A tedy, že zcela logicky důvěra veřejnosti v média postupně klesala až k dnešnímu stavu, kdy je de facto na nule. Dokonce se zdá, že se veřejnost mnohdy vědomě a záměrně řídí právě opačným názorem, než jaký na něj z médií proudí. Jasným příkladem jsou letošní volby do Poslanecké sněmovny. Ačkoli velká řada médií uváděla do detailů informace o tom, že lídr hnutí ANO, podnikatel Andrej Babiš, je ve vážném podezření z letité spolupráce s komunistickou tajnou policií, byl zveřejněn vázací akt i celý svazek agenta s krycím jménem Bureš, na voličské preference to nijak dramaticky nezapůsobilo a Babiš se stal faktickým vítězem těchto voleb, a jak se zdá, bude i dominantní postavou celé budoucí české politiky, přinejmenším v nejbližší dohledné době, média nemédia. Je asi zbytečné dodávat, že tento volební triumf znamená nejen de facto první příklad vstupu opravdu silného kapitálu do přímého politického pole, ale vyjadřuje a završuje evidentní paradigmatickou změnu české politiky, která už není postavena na idejích a ideologiích, nýbrž pouze na emocích a iluzích. Jen tak si lze vysvětlit například triumf Andreje Babiše v sociálně komplikovaném ústeckém regionu, kde by za normálních okolností dominovala jasná levice, a to ještě spíše komunisté, než socialisté. A vida, v kraji nezaměstnaných vítězí miliardář. Pokud Václav Klaus hovoří o tom, že skončil polistopadový režim a začíná režim kvalitativně nový, pak toto je jedním z důkazů pravdivosti té teze.
___________________________________________________________________________
4V parlamentních volbách v roce 2002 dostala Cesta změny 0,27%, v roce 2006 dostala Unie svobody 0,3%, Evropští demokraté/SNK 2,08%, , v roce 2010 dostala Strana zelených 2,44 % a Klíčové hnutí 0,02%, v roce 2013 dostala Strana zelených 3,19 %, strana LIDEM se ani voleb nezúčastnila (zdroj: Český statistický úřad: http://www.volby.cz/)
5Václav Klaus: "Skončil polistopadový režim, skončilo to, co jsme nikdy pořádně nedefinovali, ale povšechně jsme to označovali za tržní ekonomiku a parlamentní pluralistickou demokracii (...) Konec toho režimu je změna, kterou drtivá většina lidí, ač nějak hlasovala ve volbách, nedomyslela, nepochopila a neuvědomila si tu obrovskou změnu, samozřejmě v mých očích změnu velmi vysoce k horšímu,"Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/klaus-o-havlismu-a-havlovi-pro-ct-d4m-/domaci.aspx?c=A131204_141042_domaci_jw
________________________________________________________________________________________________
A druhý důkaz najdeme při pohledu na aktuální změny ve vlastnické struktuře dominantních českých médií. Nejsilnější tiskový podnik MAFRA, kterému patří dva celostátní deníky, zásadní podíl na distribuční společnosti PNS (a tím i vliv na skladbu celého trhu s periodickým tiskem), a kromě toho řada dalších elektronických či digitálních médií, převzal do majetku právě Andrej Babiš, a to několik týdnů před volbami. A jen pár dnů po nich vstoupil do společnosti Londa, provozující nejsilnější celoplošné rádio Impuls. O chystané invazi Andreje Babiše na televizní trh se mluví rovněž velmi vážně. A proti tomu stojí další podnikatel – Zdeněk Bakala, jenž vlastní ekonomicky zaměřená periodika, například Hospodářské noviny, ale i vlivový týdeník Respekt. Stačí velmi málo, a dvojice Babiš – Bakala zcela opanuje české mediální prostředí. Což o to, řekněte, je to trh, soukromou firmu si může koupit kdokoli. Jenomže tady jde o sdělovací prostředky, které mohou vyjadřovat a zastávat jednostranné politické zájmy svých vlastníků. Protože Babiš už v politice je a Bakala v ní svým způsobem byl už od samého svého návratu v 90. letech. Dá se tedy vyvodit, že jimi ovládaná média budou provozovat informační politiku svých vlastníků, a tím deformovat trh s informacemi.
Na tomto faktu stojí za zmínku jeden nápadný aspekt. Zmíněný posun v realitě je zde totiž patrný i z toho, že majetkové vstupy uvedených podnikatelů do médií vlastně nevyvolaly víceméně žádný veřejný ohlas, ani v médiích samotných, ani okolo nich. A přitom si zkusme představit, že by nejsilnější tzv. seriózní deník jako je MF Dnes v roce 1998 před volbami koupil například některý z vlastníků Třineckých železáren. Vzpomeňme na ten křik, který se rozpoutal, když Vladimír Železný chtěl své televizní impérium rozšířit o rozhlas a koupil předchůdce Impulsu, tehdejší Rádio Alfa. A přitom ani Milan Šrejbr ani Vladimír Železný v té době neměl žádné politické ambice a plány. Železného do politiky vytlačil až mnohem později vyhazov z Novy, kterou mezitím řízenou prohrou v mezinárodní arbitráži přesunuly do Lauderových rukou čeští politici – shodou okolností právě ti „čistí“, které jsme už jmenovali jako příjemce nejvyšší míry mediální sympatie – Cyril Svoboda, Petra Buzková, Hana Marvanová, Vladimír Špidla…
Co z toho tedy plyne? Nejspíše to, že média svůj boj o důvěru veřejnosti zřejmě natrvalo prohrála. Informace, které z nich proudí, neslouží jako návod k (například voličskému) jednání, nýbrž často naopak – jako příklad cesty, které se vyhnout. A také že veřejnost postupně rezignovala na nějaký svůj výraznější podíl na věcech veřejných. V tom ohledu myslím mimořádně zjevně skončil onen listopadový étos. Pokud se tedy ptáme, zda místo médií a politiky nám vládne mediokracie, mám za to, že doopravdy nevládne ani sama politika, ani média, a tedy že tu není ani ona obávaná mediokracie. Režim, v němž dnes žijeme, nejvíce ze všeho připomíná země, které jsme si s despektem zvykli označovat jako „rozvojové“, Režimy, v nichž vládnou oligarchové a jejich ekonomické zájmy. To je smutný konec téměř čtvrtstoletého úsilí o demokracii.
Pokud v tomto kontextu lze mluvit o náznacích či prvcích mediokracie, pak zřejmě hlavně v tom smyslu, že média pomáhala otevřít cestu této změně tím, jak hloupě, stranicky, nezodpovědně a zkorumpovaně se po většinu těch let chovala. Dnešní režim tedy je zjevně výslednicí jejich aktivit a veřejné pasivity, která namnoze povstala opět právě z aktivity médií. Dnešní režim už mediokracii neumožní. Dostal, co chtěl, média už nepotřebuje využívat, jen umlčovat. Což je přesně to, co nás v dohledném budoucnu s nejvyšší pravděpodobností čeká.
_______________________________________________________________________________________________
6 Přesně zachycuje vývoj událostí kolem Rádia Alfa/Nová Alfa chronologie rozhlasového vysílání dostupná na http://media.rozhlas.cz/_binary/02185812.pdf : „12. června 1998 – Rádiu Alfa nebyla prodloužena licence na vysílání kvůli kapitálovému propojení této rozhlasové stanice s televizí Nova…“
7 Dobře to vystihl Pavel Svoboda v textu Demokracie v. mediokracie: rozdíl je v našem nasazení: „Funkčnost demokracie tedy životně souvisí se dvěma prvky: (1) svobodou projevu, (2) aktivní angažovaností občanů, alespoň pokud jde o vyhledávání a srovnání informací. Absence či potlačení některého z těchto dvou prvků vede ke hrozbě změny demokracie v mediokracii - tedy ve společnost ovládanou médii ; ta sama bývají ovládána určitými ekonomickými či politickými zájmovými skupinami. Mediokracie tedy může být skrytou formou oligarchie…“ (dostupné na http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/pavel-svoboda.php?itemid=6474)
Replaced mediokracie media and politics?
Abstrakt:
V období po roce 1989 se mnohokrát zdálo, že sdělovací prostředky – média a novináři – zasahují aktivně do politiky a že ji dokonce často nahrazují. Analýza ale potvrzuje tezi, že média místo toho, aby svůj vliv postupně zesilovala, naopak jej ztrácí, a to právě snahou o zasahování do politiky.
Klíčová slova:
Média, politika, novináři, ekonomické zájmy
Abstract:
In the period after 1989 has often seemed that the media - the media and journalists - engage actively in politics and that can even be replaced often. But analysis confirms the thesis that the media, instead of its influence gradually strengthened, while it loses, and it is an attempt to interfere in politics.
Keywords:
The media, politicians, journalists, economic interests
-------------------------------------------------------------------------------------