Josef Vinař: Autor

V této stati nejde o zpochybnění fenoménu autorství ale o poukaz, že originalita, v jistém smyslu jakákoliv, nemá absolutní platnost. Jde tedy o zamyšlení nad problémem suverenity autorství a o naznačení jejich mezí. Možní, že je úvaha i poněkud ironická.

Doc. PhDr. Josef Vinař, CSc.

Autor

V této stati nejde o zpochybnění fenoménu autorství ale o poukaz, že  originalita, v jistém smyslu jakákoliv,  nemá absolutní platnost. Jde tedy o zamyšlení nad problémem suverenity autorství a  o  naznačení jejich mezí. Možní, že je úvaha i poněkud ironická.

Každá doba se vyznačuje  určitými , právě dobou určenými projevy. Uvnitř každého sociálního útvaru se odvíjí pro tuto dobu speciální výpovědi, debaty, projevy, atd., která nazýváme diskursí – rozpravou.

Do diskursu vstupuje každý autor,  jako vstupuje člověk do řeči. On sám svým vstoupením  - vystoupením  v diskurzu nějak začíná, ale řeč diskurzu je zde již  dávno před ním daná , používaná, využívaná, rozvíjená .  A tak člověk, ať již vědomě či nevědomě vstupuje do diskurzu již daného ( pro vstupujícího jaksi „zadaného“) a terén diskurzu, diskursivitu, do níž  byl „vržen“, zcela spontánně přijímá a  nějak i rozvíjí. V jistém smyslu slova má diskurs obtížně překročitelné hranice a silnou moc. Tato moc je dána rámcem nastolených témat, způsobem jejich uchopování, uplatňovanými postupy  i jazykem, který to vše označuje a sděluje. Uvnitř terénu diskurse panují vztahy uplatňování, pronikání, moci i bezmoci. Diskursivita se skládá z mnoha dílčích, navzájem se vymezujících  diskursů. Navzdory tomu, má každý historický diskurs nějaké dominantní téma, „ vládnoucí rozpravu“, určitý převládající terén.

 Tak diskurzivní plocha témat ve století 17. a 18. a vlastně i 19. , je sociální: jde o diskurs bohatství a chudoby, obchodu a krachu, peněz a výroby a problému jak se se vnitřními sociálními rozpory vyrovnat. Borcení stability konservativního řádu je doprovázeno i ostrým střetem spirituálním. Formuje se problém spirituality a nihilismu. To vše se  děje v následnosti nikoliv lineárních a povlovně postupných, ale diskontinuitních. Uvnitř diskurzu se  lze  octnout mimo sféru hlavního proudu diskurzivity.  ( V jistém smyslu mimo panující  diskurs). To se autorovi stane tehdy, když  nastolí otázky či postupy nebo obojí, které neodpovídají dominantnímu nebo alespoň přijatelnému „tahu“ diskurzu. Když jeho témata, jazyk, metody nastolují nový diskurs a nové, originální rozvržení debat.To se ve filosofii stalo kupř.  J..J. Rousseauovi,( a v jisté míře  i Kiekergaardovi a Nietzschemu),   v genetice Mendelovi, v krásné literatuře Stendhalovi.  Ti i mnozí další, kteří jim předcházeli či je následovali,  byli posuzováni na samém okraji zájmu a teprve nově se vytvářející diskurs, který právě svým autorským po - dílem pomáhali formovat, je vřadil do příslušné diskurzivní pozice. (Mnohdy přímo do jejího středu).   

Uvnitř, řekněme „globálního diskursu“ se nacházejí různorodě závažné texty, díla. Tyto texty se potom rozmanitě opakují. Jednou z forem opakování, je forma „komentáře“, obměny, modifikace, úpravy.

 Dominantní diskursní text je stále atakován, aktualizován a vytváří tím nový akcent diskursu, který se tu více či tu méně vrací a poukazuje k textu základnímu. Tím se i vytváří posun dominantního diskursu. Terén diskursu se variuje. Nejde již  o originalitu, ale o rozmanité poukazy k roozvoji diskursu či  návratu k původní ideji, obrazu, melodii atd.  Pokud chceme hovořit v této souvislosti o identitě, potom se týká takto chápanému tématu.

Tímto stručným úvodem  se nám i rozevřel problém autora a autorství. Podnikněme nejprve pro ilustraci,  stručný historický exkurs.

Byly doby, kdy texty, které dnes pokládáme za literaturu a svazujeme je s konkrétními autory, byly v široké společnosti tradovány, aniž se kdo po autorovi ptal. Nebylo ani jasné, kdy vzaly svůj počátek. Jde o rozmanité epopeje – Homér, kterého chápeme jako tvůrčí centrum  dvou eposů, Illias a Odysey, utvářené po dobu několika staletí,  či o rozmanité pohádky v terénu od starověku až do romantismu. (Ostatně i dnes kupř. v širokém spektru anekdot se nepídíme po autorovi, bylo by to zbytečné.) V téže době, kdy Homér byl ještě „živý“, však existovaly části diskursu, které měly vysokou konkrétní autoritu. Týkaly se zejména věd přírodních a lékařství. Argumentem byla již pouhá citace významného autora. Kupř. Hippokrata „Hipokrates řekl“ či „ Hipokrates uvádí, píše“… podobně tomu bylo i u Plinia…Tato autoritativnost se přenesla do středověku a v jisté míře expandovala i do novověku, moderny a uvnitř některých diskursů panuje dodnes. ( Pokud se vytvoří nějaký autoritativní text, potom se najde dostatek rozmanitých následovníků, kteří text rozvádějí. Jen namátkou: Darwin, darwinismus, sociální darwinismus, neodarwinismus…, podobně Marx, Freud, ale i následovníci J,.S.Milla – liberálové, liberalismus, neoliberalismus atd., atp.)   

Středověk v mnoha směrech umělecká díla prezentuje jako anonymní, kupř. označením „Mistr...z či „oltáře“, „hutě“… Snad i v duchu starověkého techné, v němž se slučoval diskurs obrazivých témat s diskursem řemeslných postupů. A to na rozdíl od autorů a autorit teologických, resp. vědeckých, ale i  umělecko - literárních,  v nichž se podle tehdejšího diskursu objasňovala sama Boží pravda. Proto se zdůrazňovala  a mnohdy přímo glorifikovala funkce  autora a autorství. Což se stalo  dominikánu Tomáši Akvinského  ( 1225 – 1274), autoru monumentálního díla „Summa teologica“,  který byl prohlášen za svatého a jehož výroky byla zcela autoritativní.“On to řekl“ a tím byla debata ukončena.

Princip autora a autorství zejména v oblasti literatury, se potom rozvine v 18. a 19. století  a to zásluhou formující se literární kritiky a historie, které se nechávají inspirovat zejména náboženskou exegezí. Zkoumají se  životy, píší se biografie a množí se autobiografie a paměti (J.J. Rousseau, Bolzano…).  Autor je ztotožňován s úrovní a pojetím  textu, který nese jeho jméno, v textu musí být patrná nějaká skrytá tendence, kupř. mravní, ideová, didaktická apod. Je posilována tendence odkrýt i samotný život autora, jeho životní zkušenosti, vzdělání, rozmanité intimity  i jeho vztah ke zkoumanému  dílu. Jak řečeno:“ Autor je to, co dodává znepokojujícímu jazyku fikce jeho jednotu, uzly souvislostí, včlenění do skutečnosti“. ( Foucault). A je to tedy zejména literární teorie a kritika, která zformuje shora zmíněný diskurs autora a autorství. Problém a pojetí autora a autorství, jako jedinečné kreativní činnosti, se v průběhu let poněkud proměnil a to oproti původním východiskům, které autora a autorství teprve objevovaly a ustanovovaly.

Nyní blíže k aktuálnímu terénu, na němž se formuje   fenomén „autor“, resp.  fenomén „autorství“ či „institutu  autora“ a „institut autorství“. A zformujme věc ve vší ostrosti!

„Co záleží na tom, kdo mluví, že někdo něco řekl: nezáleží na tom, kdo mluví“. Beckett.- Touto citací uvádí svou úvahu Foucault.

Tedy:

Záleží vůbec na tom, kdo promlouvá, píše, navrhuje, maluje, kreslí,  skládá, tlumočí, hraje ?  „To  je oč tu běží“.

Soudobé odpovědi na tuto otázku mají nemalý rozptyl, tendenci však stejnou. Je zřetelný ústup suverenity autora. Zmizel autor? Pokud ano, tedy jak označíme onen střed vytváření, který zbyl po jeho uprázdněném místě? Jak označit ony prostory, v nichž dochází k vykonávání jeho funkce? 

Foucault ve svých úvahách rozdělil tématiku do několika grup:

Jméno autora.

Není možné zacházet s ním jako s určitým popisem, který se přiřaďuje k textu či jinému dílu.  Je však zcela nemožné zacházet s ním i jako s obyčejným osobním jménem. Jsou jména, která patří k umělecké, vědecké či iiné  ( sportovní, právnické, vědecké…) dynastii, tradici. Jména, která vytvářejí jakýsi závazek až institut.

Vztah přivlastnění.

Je nejasná povaha onoho aktu, která nám umožňuje říci :  “toto je dílo, zde se nachází!“ Proč tomu tak je?  Autor ani zdaleka není a ani být nemůže  zcela objevitelem, stavitelem, „tvůrcem“ toho, co řekněme napsal…promluvil atd. přísně vzato neměl by si tedy nárokovat  majetnictví toho všeho. Proto má i oslabenou odpovědnost k tomu a to  mimo jiné i proto, že  se často  odvolává na jiné.  Na rozmanité podpůrné autority, různá výzkumná šetření, jejichž byl jen součástí nebo dokonce, které podnikli jiní, které cituje nebo  by citovat měl nebo je alespoň parafrázuje. Ostatně dnes je významná položka v hodnocení autora počet citací  práce  v dílech jiných autorů.  A v neposlední řadě konec konců zpravidla není sám autor ani producentem „svých promluv“, svého díla ani celého aparátu produkci, propagaci apod.  provádějící. I tím je někdo jiný a to ať již kdosi konkrétní nebo  víceméně anonymní  produkční instituce.

Vztah přiřčení.

Je nepochybné a zdá se nám i zcela samozřejmé, že konkrétnímu autoru přičítáme to, pod čím  či nad čím je podepsán. Přičítáme to každému a to bez výjimky. Přičítáme mu  to i když jde o velmi známého, citovaného, aplaudovaného a cenami ověnčeného  autora, stejně jako autora neznámého.  A to přesto že víme, že dílo je výsledkem součinnosti a vlivů mnoha operací, provázejících diskurs doby, které nejsou jeho objevem, které „putují časem“ a to často již anonymně, ale které zcela samozřejmě,  bez ohledů a výčitek  samozřejmě využívá. (A patrně by se podivil, kdybychom na jeho činnost, jako na činnost ne originální poukázali).

Postavení autora v díle samotném.

A to vzhledem k rozmanitých předmluvám, doslovům, komentářům, vysvětlivkám, popřípadě recenzím, poznámkám, učebnicím, slovníkům, propagačním akcím atd. V tom všem stojí autor v jistém smyslu mimo prostor své osobností originality, ale je uchopován a předváděn zprostředkovaně .

Pozice autora vzhledem k formování diskursivního terénu.

Míra diskurzivní originality u těch, kteří stáli v základech nějakého díla, objevu apod.  a těch, kteří zakladatele následují, jejich práci rozvíjejí či pouze modifikují nebo dokonce opakují. Tedy :  tito následující mohou dílo tlumočit v různé míře osobitosti nebo neosobitosti pochopení či nepochopení. Čímž se vytváří jistá diskursivní tradice.   Ať tak či onak, je jejich dílo zprostředkováním již díla, které samo má charakter souhrnu mnoha vlivů působících v aktuálně se rozvíjejícím diskurzu. V jejich případě jde o zprostředkování již zprostředkovaného, které tuto zprostředkovanost rozvíjí a vytváří tím tradici zprostředkovanosti, která se již – často na hony- vzdálila svému zdroji, kam sama již nedohlédne… leč autorství si vzít nenechá. 

Závěr:

A tak i tato má promluva na dané téma autorství, dokládá spornost autorova autorství, ač je autor, totiž já pod, ale mohl bych být i nad touto promluvou podepsán. Neboť toto promlouvání bylo spíše zamyšlené referování nad některými myšlenkami Michela Foucaulta. On sám ve svých myšlenkách o diskursu, autorovi a autorství sice své promluvy nepopřel, ale vzhledem ke zkoumanému terénu výrazně zpochybnil  míru jejich originality.

Drobná úvaha pod čarou, či spíše otazníky čarou.

Zabýváme -li  se autorstvím rozmanitých děl, neměli bychom pominout poměrně rozsáhlou oblast, v níž se problém autorství, copyrightu, prvenství, objevu či originality s takovou vážností neřeší nebo snad jinak není na prvním místě.

 Před více než stoletím se rozvinula debata o herectví, jako o umělecké činnosti reprodukční nebo originální, jak bylo uváděno umělecké ve vlastním smyslu slova. Dospělo se k závěru, dodnes běžně uznávanému, že herectví není uměním reprodukčním tedy reprodukcí a vlastně ne – uměním, ale je činností uměleckou.  Tedy herec vytváří postupně  svébytné dílo již v průběhu přípravy, které na jevišti v souvislosti děje a v kooperaci s jinými herci i uměleckými složkami  - hudbou, výtvarnými prostředky  atd. a zejména se spolu - herci,  předvádí . Tato kooperovaná a postupná činnost je uměleckou činností a jejím výsledkem je umělecké dílo - postava.

 V celém prostoru divadelní tvorby vytvářejí a uplatňují rozmanité profese svá díla. Dohromady tak vytvářejí inscenaci, která přechází v přestavení. A přece uvnitř tohoto kolektivního úsilí jsou pouze některé profese, které uplatňují své nároky na „originalitu“ díla. Jsou to autor textu, autor hudby a scénický výtvarník. Jádro samotného uměleckého díla režisér, ( resp. dramaturg a herec - ) jsou mimo tyto úvahy… byť na plakátech, poutačích či programu jsou se svými díly uvedeni.

Analogické problémy bychom našli v hudební oblasti. Sólista tlumočí (!) dílo autora hudby. Toto tlumočení má rozmanitě proměnlivou  úroveń i  odlišné pojetí od jiných sólistů. Tlumočením se objevují nové dimenze napsaného díla i jeho tlumočení. To vše je zaznamenáno kritikou i diváckým ohlasem a pokládá se tedy za dílo umělce. Aniž však uvažujeme o jeho autorství.   A copak potom u rozmanitých orchestrů ve škále od proslavených filharmoniích až k vesnickým šramlům a uvnitř nich o první housle, primáše a jiné další hráče. A co nesporné dílo dirigenta?

V čem spočívá dílo korepetitora?

Ostatně:

Dílo uměleckého pedagoga? A v jistém smyslu i pedagoga vůbec?

Lze si položit i řadu dalších otázek, kupříkladu je dílo padělatele autorským dílem?

Jak uchopit „originalitu“ díla restaurátorského? A restaurátora jako autora?

A dílo kameníka?

Na tomto terénu, jakoby se odedávna přijímala zásada diskursu o jisté míře přirozené  anonymity skryté v tradici uvnitř diskursivního útvaru, o diskontinuitě trvale působících vlivů času idejí, obrazů, postupů, metod,  zkušeností, jazyka.