Irena Žantovská:Kulturní Babylon Aneb Co nás spojuje a co nás rozděluje.

Postmoderní a post-postmoderní hnutí v umění má řadu společných rysů s obdobnými trendy a tendencemi ve vývoji společnosti. Postomderní představa o rovnosti, a tedy nivelizaci (ba popření) hodnotových škál se promítá do vývoje politiky a negativně ovlivňuje současný svět. Reakce na to najdeme jak v uměleckém, tak ve společenském i politickém prostředí.

Kulturní Babylon

Aneb

Co nás spojuje a co nás rozděluje.

Ing. mgr. Irena Žantovská, Ph.D.

Abstrakt:

Postmoderní a post-postmoderní hnutí v umění má řadu společných rysů s obdobnými trendy a tendencemi ve vývoji společnosti. Postomderní představa o rovnosti, a tedy nivelizaci (ba popření) hodnotových škál se promítá do vývoje politiky a negativně ovlivňuje současný svět. Reakce na to najdeme jak v uměleckém, tak ve společenském i politickém prostředí.

Klíčová slova:

Postmoderna, relativizace hodnot, politická korektnost, antidiskriminace, imigrace.

Posledních skoro pět desítek let, zhruba od nástupu postmoderny, zaznamenáváme proces, který by se dal nazvat zjednodušeně dekonstrukcí kultury. Postmoderna nastolila relativizaci hodnot, zrušila hierarchii nejprve v estetické dimenzi, a poté i v dimenzi etické. Odtud byl jen krůček k tomu, abychom spolu s Beuysem (1) tvrdili, že každý člověk je tvůrce nebo dokonce umělec. To v překladu znamená, že každý je sám sobě demiurgem, sám sobě měřítkem a ustanovatelem hodnotových rámců. Životní styl je vším, duchovní základna ničím. Forma na celé čáře vítězí nad obsahem.

V umění přestalo být důležité, zda víme, na co navazujeme. Zda před námi byli nějací mistři renesance, baroka, klasicismu, secese, kubismu, expresionismu, surrealismu. Zhruba až po surrealismus je zřetelné, že umělec – jakkoli výbojný a experimentující, stále ví, z čeho vzešel, co bylo před ním – a tedy kam asi také sám směřuje. Počínaje pop artem a masivním vstupem komerce do umění začalo být důležité gesto, nikoli sdělení. A ke gestu nepotřebujete znát nejen kořeny a filosofii svého počínání, neboť gesto samo je touto jedinou filosofií, dá-li se to tak nazvat. Ke gestu potřebujete jen motivaci, a tou je zpravidla konglomerát osobního exhibicionismu a vidiny zisku. Je to však ještě stále umění?

Nad tím se trápí teoretikové celé to půlstoletí. Dokonce vznikl i nový umělecký a teoretický směr, stuckismus (2), který vrací umění ke kořenům, k dědictví historie a vědomí souvislostí, odmítá za umění vydávat jen pouhý nápad či výstřelek.

K čemu tento uměnovědný úvod? Jevy a tendence pozorovatelné v umění, lze dobře vysledovat také ve vývoji společnosti posledních padesáti, a ve vzepjaté podobě dejme tomu pětadvaceti let. Přičemž si pojem společnost zužme na euroatlantický prostor, který je sám do sebe vcelku pevně a dlouhodobě zapouzdřen, vykazuje určité společné vývojové znaky a poskytuje jisté, byť jen přibližné příležitosti k zobecnění.

Konec 60. let přinesl nejen pop art, hippies, negaci konzervativních hodnot a postupně negaci vlastně jakýchkoli pevně stanovených hodnot, on přinesl především velké stěhování národů. Jak se měnila atmosféra v určitých regionech euroatlantického prostoru, měnila se i struktura etnik, který tudy procházela. Jistý politický základ i vrchol tomu dala politika détente (3), tedy klidu zbraní mezi Washingtonem a Moskvou na přelomu 60. a 70. let, která byla jak jednou z příčin, tak i velice pevně postulovaným a relativně dlouhodobým důsledkem pádu různých reformních pokusů v nitru sovětského tábora. Tento předpoklad byl jedním z těch, které umožnily například masový přesun Chorvatů do Německa v 70. letech. To stěhování národů jistěže začalo už dříve a trochu jinde. Tím, jak se tisíce Alžířanů stěhovaly za prací a vidinou dostatku do Francie po válce, která Alžír roku 1962 dostala z francouzského područí. Touž dobou, tedy od roku 1961, kdy Německo s Tureckem podepsalo dohody o obchodu s pracovní silou, táhly tisíce Turků do Německa za prací (odtud pochází ono nepěkné a v podstatě sprosté slovo gastarbeiter)(4). Takže je dnes Turků v Německu přes 3 miliony, což jsou skoro 4 % veškerého obyvatelstva. Proč se tyto národy stěhovaly do Evropy? Inu proto, že Staroevropanům jisté druhy práce přestaly vonět, a krom toho gastarbeiter je mnohem levnější pracovní síla než i ten nejméně kvalifikovaný Hans či Francois. V podstatě šlo o pokračující formu ekonomického imperialismu. I nad tím přivírali oči v Moskvě i kdekoli jinde, nebylo to považováno za problém. Příchozí se aklimatizovali, asimilovali, zapracovali a stali se občany, byť řekněme jeden a půltého řádu. Jenže ačkoli tato první vlna neusilovala o proměnu starého systému, jehož pohostinství přijala, jejich děti a vnuci už ano. A pomáhá jim v tom stále sílící proud postmodernou odkojené politické korektnosti.

Anthony Browne ve své knize Úprk rozumu (5) s jistou, jen velmi malou nadsázkou popisuje, kdo je jedinec s největší pravděpodobností získání zaměstnání v dnešní Americe: 55tiletá invalidní negramotná portorikánská lesba. Protože se na ni vztahuje hned šest paragrafů politicky korektních antidiskriminačních pravidel: pohlaví, věk, tělesná zdatnost, gramotnost, národnost a sexuální orientace. Takovou dámu nemůžete nezaměstnat, protože vás dá k soudu a vyhraje, a to hned šestkrát. Můžete však odmítnout zaměstnat celé zástupy fyzicky a intelektuálně připravených amerických žen či mužů bílé pleti s úplnou heterosexuální rodinou. To nemůže zůstat bez následků.

Následky vidíme dnes v Evropě. V Německu, Velké Británii, Nizozemsku, Česku i jinde se bouří lidé proti tomu, aby do těchto zemí vlády nuceně importovaly uprchlíky ze zemí stižených válkami a humanitárními katastrofami. Na první pohled je to strašné: odmítnout pomoc někomu v nouzi není křesťanské, a my přece máme křesťanské kořeny i v preambuli základních eurounijních dokumentů. Jenomže se bavíme o důsledku. Příčina je jinde: v nerozumném rozhodování mocenských struktur „o nás bez nás“. Ve vytváření atmosféry, že – mimo jiné - normou zaměstnanosti je odlišná sexuální či etnická charakteristika. V navozování dojmu, že kdo si myslí něco jiného, je nepřítelem „společné věci“. V tom, jak obrovské prostředky se vynakládají z veřejných zdrojů na propagandu těchto politických praktik, které se stále více vzdalují přirozenému chápání, vnímání a zájmům majoritní veřejnosti. To nemůže dopadnout dobře.

Začali jsme u výtvarného umění a zmínili stuckismus. Stejně jako v něm se sdružili umělci a teoretici, kteří chtějí vrátit umění smysl, význam a publikum, také v politické a společenské realitě nejspíš dojde a – jak už bylo řečeno – jistým způsobem už dochází – ke vzniku myšlenky, že je třeba vrátit věcem jejich původní obsah, slovům jejich váhu a činům jejich odpovědnost. Žijeme v digitálním věku, a je tedy pravděpodobné, že takové snahy budou mít mnohem větší šanci na bleskurychlé rozšíření napříč veřejností. V analogovém věku bylo možno mít hlásné trouby sdělovacích prostředků pod kontrolou a provozovat víceméně bezostyšně a konec konců i efektivně propagandu postavenou na umělých ikonách nepřátel a hrozeb. V dnešním světě digitální interaktivní komunikace taková plošná kontrola vzájemné výměny myšlenek a názorů není možná. Lze tedy očekávat, že se dříve či později vzedme spontánní vlna informovaných a nezávislých jedinců, kteří budou chtít vrátit svět zpátky do jeho souřadnic. Dobu, která poněkud zešílela, vsadit zpět do jejích kloubů.

Poznámky:

1) Joseph Beyus: "Pouze umění má sílu vytvořit sociální organismus, tak jako se přistupuje k realizaci uměleckého díla, proto každý jedinec bude

umělcem a úplné umění bude sociální zákon budoucnosti...". Více in: Rozhovory s Beuysem, Olomouc: Votobia 1999, ISBN 80-7198-378-0

2) Janás, R.. Stuckismus – malířské hnutí internetového věku. In: Art & Antiques magazine, September 2005., dostupné na: http://www.artantiques.cz/e/05/09/0509.htm

3) Podrobněji o tomto fenoménu např. Eichler, J. in: Encyklopedie mezinárodních vztahů. Praha: Portál 2009, ISBN 978-80-7367-540-0, s.47-48

4) Velmi detailně se touto problematikou zabývá kniha Mendel, M., Ostřanský, B., Rataj,T., Islám v srdci Evropy, Academia, Praha 2007, ISBN: 978-80-200-1554-9

5) Browne, A. Úprk rozumu Praha: Dokořán 2009; ISBN: 978-80-7363-240-3