Irena Žantovská: Divadlo jako obraz dneška

Jednou z palčivých otázek dnešní diskuse o roli kultury a umění ve společenském životě, je otázka tématu uměleckého díla a jeho tvůrce: Doslova řečeno: Mají i dnes zaznívat v divadlech závažná společenská témata? Obávám se, že ta doba nastává. Je otázkou, jak společenská témata cítíme. Mladší generace například divadelních tvůrců, zejména v uplynulých deseti letech, cítila potřebu vyrovnávat se s alternativními tématy, do divadelní sféry přišlo hodně témat, která souvisela s alternativními způsoby života. Hrdinou byl bezdomovec, člověk na okraji společnosti, jednoduše řečeno: výjimka, nikoli člověk průměrný, takzvaně „normální“, běžný, s jehož osudem a postoji bychom se mohli identifikovat.

Divadlo jako obraz dneška

Jednou z palčivých otázek dnešní diskuse o roli kultury a umění ve společenském životě, je otázka tématu uměleckého díla a jeho tvůrce: Doslova řečeno: Mají i dnes zaznívat v divadlech závažná společenská témata? Obávám se, že ta doba nastává. Je otázkou, jak společenská témata cítíme. Mladší generace například divadelních tvůrců, zejména v uplynulých deseti letech, cítila potřebu vyrovnávat se s alternativními tématy, do divadelní sféry přišlo hodně témat, která souvisela s alternativními způsoby života. Hrdinou byl bezdomovec, člověk na okraji společnosti, jednoduše řečeno: výjimka, nikoli člověk průměrný, takzvaně „normální“, běžný, s jehož osudem a postoji bychom se mohli identifikovat.

Dobře tento fenomén popsal P. Žantovský: „Začal se rozmáhat typ divadla, inspirovaný zejména poetikou německých malých scén a britskou cool-dramatikou. Souručenství některých divadelních režisérů a na ně navázaných novinových recenzentů začalo razit tezi, že tzv. velké dramatické divadlo založené na postavě, vztahu a situaci a respektující aristotelské principy, je mrtvé a na jeho místo do pozice středního proudu se má instalovat právě ono okrajové divadelní činění, zabývající se zpravidla homosexualitou, narkomanií, AIDS – často v samoúčelném, brutálně naturalistickém předvedení, a hlavně politikou, případně tím vším naráz. Z jeviště začaly padat výrazy, pro něž označení ,hrubý´ je nemístný eufemismus .“ (1)

To byl jeden trend. Druhý zase směřoval k ryzí politické tezi, perzifláži, suplování spíše novinové publicistiky divadelní „metatvorbou“, která rovněž většinou postrádala základní aristotelské prvky dramatického umění, pouze „měla za cíl parodovat soudobé politické postavy a události, což by nebylo nic zvláštního, i v Shakespearovi, Moliérovi a dalších velkých autorech minulosti najdeme odkazy na dobové prominenty a jejich poklesky. V našem případě však šlo o velice plytké skeče, jejichž umělecká hodnota byla blízka nule.“ (2) Nutno dodat, že ani „cool“ tématika ani politická satira si u nás masovějšího diváka nenašla, zůstala na okraji zájmu.

V současnosti opět začíná společenské vření, které otevírá otázky identity, otázky války a míru, konsenzu a rozdělení společnosti.

V posledních 25 letech se míra společenské důležitosti divadla posunula. Máme nová média. Pro tradičnější podoby divadla bohužel se některé společenské trendy přesouvají do jiných forem médií a umění, především na internet. Doba přináší jiné technologické možnosti a nejsem si jista, zdali mladí lidé, kteří nyní dospívají a cítí se jako homo politicus, si jako prostředek vyjádření svého politického názoru vybírají divadlo. Zapojují se do různých projektů, které jsou multimediální, a spolu s tím umění daleko více vstupuje do personalizovaného života každého z nás. Daleko méně jsme lidé v tomto smyslu ovlivnitelní, protože zdrojů je mnoho. I eventuální mediální tlak na veřejnost – například prostřednictvím videí či nových médií - se tříští, není to jednotná fronta. Proto se domnívám, že společenská angažovat umělců se někdy přeceňuje, stejně jako jejich dosah.

V této souvislosti na druhou stranu chci ocitovat slova Krzysztofa Warlikowskiho z jeho poselství ke Světovému dni divadla 27. března 2015: „…Společný pocit nevyhnutelného konce světa, nikoli planety, ale modelu mezilidských vztahů, společenského pořádku a revolt, nás nyní dalekosáhle doprovází. Navzdory zločinům a konfliktům, které každou chvíli podpalují nová místa dokonce rychleji, než je stačí zachytit ve svých zprávách všudybylská média. Tyto požáry se rychle omrzí a z tiskových sdělení nenávratně mizí, ale my se cítíme bezmocní, zděšeni a spoutáni. Neumíme už budovat věž, ale zdi, které si zatvrzele stavíme, nás před ničím neochrání, naopak, ony samy potřebují ochranu a péči, která požírá podstatnou část naší životní energie. Nám už pak nezbývají síly, abychom se pokusili spatřit to, co se nalézá za branou, za onou zdí. A právě proto musí existovat divadlo a v tom musí hledat svou působnost. Nahlížet tam, kam hledět není dovoleno.“(3)

Před časem jsem se ve své doktorské práci na základě sociologických průzkumů asi tisíce dotazníků přišla na to, že umění může v hodnototvorné rovině mít vliv. Ten jsem však nazvala inspirující. (4) Předesílám, že jsem názory zkoumala na vysokoškolsky vzdělaném publiku netechnických a neuměleckých oborů: tedy na lidech z pedagogických škol a ekonomických škol, případně škol zaměřených na společenské vědy. Co je pro divadlo velmi příznivou zprávou, že dvě třetiny těchto lidí považují návštěvu divadelního představení za součást svého životního stylu. To je příjemné zjištění. Divadlo při nástupu nových disciplín neztrácí, má diváky, kteří potřebují výpovědní a komunikační hodnotu divadla.

To je totiž velká přednost divadla. Když jsem v divadle, tak vím, kdo mi něco sděluje; není to anonymní autor z internetu, nemusím se bát, že někdo podepsal cosi, co není jeho. »Vidím« autora, on se za to musí postavit, angažovat se a dát osobní postoj. V tom je divadlo nenahraditelné. Proto řada lidí divadlo právě v současné době oceňuje. A to nelze v každém umění zažít.

Na druhou stranu jistě je pravda, že nás obklopují miliony informací, tisíce nosičů těchto informací. Internet je tak přeplněn, že už mnozí nejsou schopni rozlišovat pravdu od mystifikace nebo dokonce od lži. Jenom kolik je televizních kanálů, které dokážou pěkně informovat, ale i dezinformovat, působit na lidský rozum i emoce, v pozitivním i negativním smyslu. Dochází k nepřehledné záplavě pocitů, a tato záplava - stejně jako skutečná povodeň - v určitém okamžiku obnaží lidské emoce na dřeň a ostatní potlačí. Mám strach, aby záplava, která nás provází v informační a emoční bázi, nezatlačila obrovskou košatost názorů, pocitů, přístupů. Paradoxně - čím více můžeme být pluralitní, čelíme nebezpečí tendencí, kdy někteří touží po jednolitém davu, po shlukování se a agresivní netoleranci k jiným. V lidských myslích opravdu budeme muset ještě dlouho pracovat na toleranci.

Určitě se primitivizujeme tím, že jdeme k vizuálním kódům. Ty jsou však prastaré a rozumíme jim snadněji než slovnímu vyjádření. Pohodlnost a touha po tom, aby bylo vše okamžitě a formou příručky, je určitě současným jevem. Vidím to i při své pedagogické činnosti, kdy je velký důraz kladen na formality a administrativu, než abychom se ptali, kdo učí, co učí… Obávám se, že to začíná platit i v životě. Že máme kolonky, které odškrtneme, a nezabýváme se podstatou.

Byly před námi v historii podobně vyspělé společnosti, které prošly obdobnou krizí a ztroskotaly. Vidíme dnes kolem sebe příznaky pádu Říma. Edward Gibbon (1737 – 1794) ve svém díle "Úpadek a pád římské říše" popsal hlavní příčiny úpadku tehdejšího římského impéria. Jde skutečně o velmi aktuální dílo i v naší dnešní současnosti. Které to jsou? Když to „přeložíme“ do současné řeči, lze je sumarizovat takto: Valná většina obyvatel preferuje zábavu před prací. Tradiční role otců jako živitelů rodiny je zpochybňována, množí se rozvrácené vztahy a svobodně žijící matky bez otců. Senioři jsou zanedbávání. Lidé pečují o domácí mazlíčky více než o svoje staré rodiče. Literatura a umění se stávají bezduchými. Vytváří se planá zábava za každou cenu. Takzvaná umělecká díla jsou ošklivá, nevkusná, nic neříkající, ale přesto za ně bohatí zaplatí horentní sumy. Čestná vojenská služba vlasti je odmítána, zpochybňována, vysmívána a posléze zákonem zrušena. Armádu tvoří nájemní žoldnéři. Lidé pilně pracující jsou zesměšňováni a jako vzor se staví prázdní pokrytci, populisté, pochybní umělci a takzvané celebrity. Daňové zatížení obyvatelstva stále roste a stát přerozděluje neúměrně vysoké částky. Lidé se nebojí nepracovat, protože stát se o ně vždy nějak postará. Úroveň vzdělání rapidně klesá. Státní dluh roste do nikdy nesplatitelné výše. Přestává se vyrábět a pěstovat, protože výroba doma je moc drahá a potraviny a výrobky se dovážejí ze satelitních zemí. Kdo se dostal do pozice, kde může ze státního krást, většinou tak činí. Postižitelnost těchto zločinů je velmi malá. Početí a výchova dětí je vnímáno jako obtěžující a dětí se rodí stále méně. Léty osvědčené mechanizmy, chránící poctivé před podvodníky, náhle selhávají. Veřejné funkce se stávají předmětem kořisti, zisku, udělují se za úplatky, a kdo je získal, chce z nich kořistit, aby se mu vložený úplatek několikanásobně vrátil. Staletími předků prověřené hodnoty - jako je čest, smysl pro povinnost, zodpovědnost, nadšení pro práci, pro dobročinnost, zápal pro věci veřejné, jsou vysmívány a zesměšňovány. Šíří se cynismus, plýtvání, nestřídmost, znevažování znalostí, dovednosti a poctivé práce…(5)

Souhrnně řečeno: Společnost, která musí vynaložit více energie na to, aby byrokraticky udržela sebe sama, než aby se rozvíjela, je určena k zániku. Je otázkou, zdali již nebalancujeme na takové hranici…

----------------------------------------------------------------------------------------------

Literatura:

1) Žantovský, P.: Jak se změnila česká kultura po roce 1989. LUK (Literatura-umění-kultura). Ročník 2014 , č. 31/2014 - 19. listopadu 2014, ISSN 1210-1494

2) Tamtéž

3) Warlikowski, KI. Poselství v Mezinárodnímu dni divadla (překlad Irena Lexová), dostupné na: http://www.idu.cz/cs/mezinarodni-den-divadla-2015

4) Žantovská, I. Divadlo jako komunikační médium. Praha: NAMU 2012. 233 s., ISBN 978-80-7331-243-5

5) Matuška, Alois. Britský historik Gibbon popsal důvody pádu Římské říše. Praha: Czech Free Press 18. duben 2013. ISSN 1803-3806. Dostupné na: http://www.czechfreepress.cz/blogy/britsky-historik-gibbon-popsal-duvody-padu-rimske-rise-nepripominaji-vam-hlavni-priciny-tehdejsiho-upadku-dnesni-soucasnost-a-nejen-cesko.html