Alexandr Dugin: Autonomie intelektuálů
Překlad a poznámky: Peter R. Schuster
AUTONOMIE INTELEKTUÁLŮ
Alexandr Dugin
Překlad a poznámky: Peter R. Schuster
Recenzoval: prof. PhDr. Jan Zouhar, CSc. Zdroj: http://svpressa.ru [online] 31. 8. 2014 [cit. 26. 4. 2016]. Dostupné z: http://svpressa.ru/society/article/96751/. Path: Homepage; society; article 26. 4. 2016.
Termín „metapolitika“ již několik desetiletí propaguje Alain de Benoist (1) v duchu „gramscismu zprava“. V tomto případě máme na mysli využití tezí Antonia Gramsciho (2) o autonomii intelektuálního diskursu v kontextu nadstavby a ve vztahu jak k základně (ekonomickému prostoru), tak dokonce i ve vztahu k nadstavbě coby politice. Relativní autonomie politického segmentu nadstavby byla již prokázána bolševismem a naplněna v leninismu. Gramsci tedy předpokládá, že právě intelektuálové v jakékoli společnosti disponují poměrně značnou nezávislostí na nadstavbě a politice. Proto mohou jednat neodvisle – tak jak jednali ruští bolševici, budující socialismus ve společnosti, ve které ještě ani nezvítězil kapitalismus. Politika tehdy předstihovala ekonomiku. Intelektuálové dle Gramsciho mínění mohou jak předbíhat základnu, tak i vývoj politiky (politických stran, státu, politických institucí atd.). Autonomní pozice staví intelektuály před volbu, zda kapitalismus přijmou či odmítnou. Gramsci to označuje jako uzavření „historického paktu“. Pokud se intelektuál postaví na stranu buržoazie, pak složí přísahu věrnosti kapitálu a stane se loajálním služebníkem politických institucí buržoazní společnosti. Tato dobrovolná smlouva s kapitálem se nazývá „hegemonií“ nebo „smlouvou o hegemonii“. Stephen Gill (3) zkoumá politické subjekty, jako jsou CFR (4) či Trilaterální komise (5), právě coby příklady paktů uzavřených intelektuály Západu se světovým kapitálem. V cézaristických (6) režimech působí jakožto úderné jednotky kapitalistických reforem často právě intelektuálové, nositelé hegemonie. Tržní vztahy mohou být sice nerozvinuté, politické strany a instituce buržoazní demokracie existují pouze jako simulakra, imitace, avšak věrní psi liberalismu již zevnitř útočí na společnost. Nikoli snad pouze proto, že jsou placeni kapitálem. Tito intelektuálové buržoazní politické instituce rozvíjejí a podporují, neboť historický pakt s kapitálem a přechod na stranu hegemonie jsou jejich existenční volbou.
A naopak: intelektuál se v buržoazní společnosti může obrátit proti kapitálu a buržoazní politice. Není přitom nutné, aby byl členem politické strany s antiliberálním programem. Mluvíme pak o uzavření historického paktu mezi organickým intelektuálem a historickou silou stojící proti kapitálu a buržoazní demokracii. Pro Gramsciho byl takovou silou přirozeně proletariát. Gramsciho levicoví následovníci v Evropě tuto ideu plně podpořili. Ačkoli pocházeli z řad maloburžoazie a publikovali v novinách a časopisech vlastněných kapitálem a buržoazními stranami, přesto uzavřeli historický pakt právě proti kapitálu. Což se od počátku šedesátých let stalo pro evropskou intelektuální elitu téměř normou. Být „komunistou“ se stalo pro intelektuála prestižní záležitostí. Revoluce v šedesátém osmém a následné levicové reformy v Evropě jsou důsledkem této kontra-hegemonistické strategie gramscistů, jsou rezultátem jejich historického paktu s proletariátem. De Benoist a jeho skupina GRECE (7) sice k levici nepatřili, ale od sedmdesátých let sdíleli radikální odpor vůči kapitálu a rozhodli se použít stejnou strategii k rozšíření svých idejí. De Benoistova takzvaná „nová pravice“ ale neměla ani politické zástupce, natož ekonomickou infrastrukturu („nová pravice“ se totiž zasazovala o tradiční společnost složenou ze tří stavů – čili společnost, která od počátku moderny a buržoazních revolucí již neexistovala), a proto navrhla nonkonformním intelektuálům uzavřít historický protiburžoazní pakt s Tradicí. Stejně jako
jejich levicoví souputníci tak tímto způsobem mohli využít množství platforem, včetně těch buržoazních, k šíření kontra-hegemonistického diskursu, vedeného však nikoli zleva, nýbrž zprava. Tuto strategii nazval Alain de Benoist „metapolitikou“. Metapolitika je pravicová kontra-hegemonie, antikapitalismus z pozic Tradice a tradicionalismu.
Právě to je směr, který je mimořádně důležitý pro náš vlastní cézaristický systém. Cézarismus je pragmatický. Nevytváří ani tak vlastní ideologický diskurs, jako se snaží o zadržení liberální hegemonie. Brzdí ji, brání se, občas udělá ústupky. Liberálové, tito věrní psi kapitalismu, na něj útočí a cézarismus usiluje o jejich odražení a o neutralizaci podvratné síly jejich diskursu. Tento charakter cézarismu způsobuje, že nemůže a nechce operovat se světem idejí: pro něj existují pouze jedny jediné ideje – liberální. Ty však pro něj představují základní nebezpečí. Proto odpor cézarismu vůči hegemonii (globalizaci a liberalismu) nepřekračuje meze pasivního zadržování. Pro cézarismus je kontra-hegemonie, oblast ideologického protiútoku, uzavřená a nedostupná. Z toho důvodu je politika cézarismu reakční a kontrarevoluční, leč vlastní aktuální pozitivní program nemá. Dříve jsem nedoceňoval stabilitu cézarismu a předpokládal jsem, že v Rusku jsme potenciál politiky ještě nevyčerpali, a tudíž obrat k metapolitice není natolik aktuální. Postupně nás však mnohé poznatky, především váhání Kremlu ve vztahu k projektu Novoruska („Novorossija“), přiměly předpokládat, že hranice cézarismu, včetně pravicových, jsou mnohem pevnější a neproniknutelnější, než se nám dříve zdálo. Tento závěr činí z metapolitiky oblast nejvyšší důležitosti.
Nastolení důsledného kontra-hegemonistického diskursu ve prospěch Tradice není slučitelné s konformismem vůči politickým základům cézarismu. Čtrnáct let Putinovy éry dokazuje, že je to zcela nemožné. Stoupenci Ruské Ideje se však nesmí dopustit přímého útoku na existující cézaristický systém, jelikož toho okamžitě zneužijí mocné síly globálního liberalismu, tj. sama hegemonie. Máme tak patovou situaci: cézarismus už nadále nelze plně podporovat vzhledem k jeho strukturnímu omezení (neexistence vnitřního smyslu jeho existence a jakéhokoli projektu do budoucna a jednoznačný, dokonce strašlivý – vzpomeňme, co se stalo se Strelkovem (8) – odpor vůči formulování eventuálního vlastního ideologického programu). Přitom však na něj nelze ani útočit, poněvadž každý takový tah bude neprodleně využit pátou kolonou, liberály a hegemonií. Veškerá politika v Rusku se ale vyčerpává těmito dvěma opcemi – buďto být na straně Kremlu (tj. konformismus a úplná apologie cézarismu), nebo být proti němu.
Z tohoto důvodu se před námi otevírá pole metapolitiky. Ta není v rozporu s cézarismem, neboť ten reaguje pouze na to, co pro něj představuje bezprostřední politickou hrozbu – zvláště pak na hegemonii (liberální opozici). Intelektuální oblast je cézarismu bytostně a naprosto lhostejná, poněvadž v sílu idejí nevěří. A na druhé straně liberalismus v Rusku nemá dostatek sil, aby dokázal zardousit a vyvrátit z kořene kontra-hegemonii, jelikož jeho hlavním protivníkem je ještě poměrně silný a společensky dominantní cézarismus. Proto má nyní metapolitika svou historickou šanci.
Mimochodem, když jsem si přečetl nedávno obdržené tzv. „Černé sešity“ Martina Heideggera, které byly publikované až tento rok na jaře, objevil jsem tam – světe div se – ideu metapolitiky. Heidegger se ve třicátých letech nacházel ve společnosti vítězného národního socialismu, s nímž byl ale hluboce nespokojen. Vzhledem k tomu, že liberalismus a komunismus nenáviděl ještě více, navrhl provést „skok vzhůru“. Nikoli od politiky, nýbrž k politice, k politice samé, k politické filosofii, k podstatě politiky. Heidegger to přirovnává ke způsobu, jakým filosof přechází od ontična (tj. od sféry bezprostředně daného jsoucna, od fenomenálního – jevového) k ontologičnu (tj. k sféře poznaného jsoucna v jeho logickém výměru coby výřezu bytí). Přechod od politiky k metapolitice Heidegger definuje jako přechod od jsoucna k bytí (9). Metapolitika je pro něj tudíž politickou metafyzikou, tj. oblastí, ve které se definují a ustavují principy, hodnoty, zásady a struktury, jež později vytvoří základ konkrétní politiky. Heideggerova metapolitika tak již není jen metodou uchopení moci, jako je tomu u Gramsciho. Není něčím pragmatickým, nýbrž právě naopak. Je to pohyb od pomíjivého k věčnému, od zdání k pravdě, od neautentického k autentickému. Vzhledem
k tomu, že de Benoist byl pozorným čtenářem Heideggera, nevylučuji, že se už dříve mohl setkat s touto heideggerovskou ideou.
Nuže, stojí před námi metapolitika. Svobodná volba organického intelektuála, chystajícího se zvítězit nad ekonomicko-politickými procesy. To, co máme na mysli my, je kontra-hegemonistická volba. Ještě konkrétněji: gramscismus zprava. Ten se v evropském prostoru stal potřebným vzhledem k podmínkám vítězného liberalismu, který do sebe navíc vstřebal zkrotlé, vykastrované a pro Systém neškodné levičáctví („che guevarismus“ liberály placených „barevných revolucí“ a antiglobalistických happeningů). My jsme se až dosud k metapolitice neobraceli proto, že v Rusku se rozhodné vítězství liberalismu nekonalo – ani v devadesátých letech, ani v prvním desetiletí století jedenadvacátého. Potřebné procesy mohly proběhnout ještě ve sféře politiky. Metapolitika (jíž jsme se mimochodem celých těch třicet let aktivně zaobírali) nebyla coby samostatná a komplexní strategie tolik aktuální. Podcenili jsme však cézarismus, který ačkoli se nezdá být přímým výrazem liberální hegemonie, současně se nezdá být ani její skutečnou alternativou. Spíše jde o odkládání rozhodnutí, váhání, polovičatost, věčně se táhnoucí kompromis, nápodobu a marnost.
Proto nastupuje čas metapolitiky. Možná bude aktivnější a útočnější než na Západě, odvážnější. Ale bude to metapolitika, nikoli politika. Jedná se o situacionistický přístup. Pokud uvážíme její smysl v heideggerovské interpretaci, rázem se ocitneme v prostoru čtvrté politické teorie, kde spolu teorie a praxe splývají v jednotě. Metapolitika coby politická metafyzika tudíž nabývá zásadního významu.
Není důležité, zda cézarismus padne pod údery hegemonie kvůli svým vnitřním limitům, či zda se k tomu, co se nachází mimo jeho strukturu, obrátí dobrovolně, například pod vlivem mimořádných okolností (tento proces nazývám dobrovolným přechodem od korporace Rusko k civilizaci Rusko). Bude-li zformován plnohodnotný metapolitický pól, pak tento samotný fakt bude historickým vítězstvím.
Ruští intelektuálové uzavírají historický pakt s ruskou Tradicí. A stávají se autonomní mocí, svébytným metafyzickým pólem. To samo promění veškerou strukturu konkrétní politiky, a to jak v rovině fundamentální (v perspektivě načrtnuté Heideggerem a čtvrtou politickou teorií), tak i v rovině pragmatické, ve smyslu analýz Gramsciho.
Poznámky:
1) Alain de Benoist (narozen 1943) je současný krajně pravicový francouzský filosof, zakladatel think-tanku GRECE a kritik globalizace a amerikanismu z pozic blízkých tradicionalismu.
2) Antonio Gramsci (1891–1937) byl italský marxisticky orientovaný politik a filosof. Od roku 1926 vězněn fašistickým režimem (odsouzen nejprve na pět, pak na dvacet let). Usiloval o neortodoxní interpretaci marxismu jako filosofie člověka a jeho praxe. Nejznámější jsou jeho úvahy o podstatě politiky a o tzv. kulturní hegemonii coby nástroji, s jehož pomocí vládnoucí třída zajišťuje hladký výkon své moci.
3) Stephen Gill (narozen 1950) je britský politický filosof, který nyní působí jako profesor převážně na Torontské univerzitě. V četných publikacích a článcích se zabývá problematikou mezinárodní ekonomie a politiky v epoše „globalizace“ a nastupující „světové vlády“.
4) CFR, plným názvem Council on Foreign Relations, je kvazi nezávislý americký think-tank, zaměřující se na úkoly zahraniční politiky Spojených států a mezinárodní vztahy. Byl založen již v roce 1921 a na jeho organizaci se podílela od počátku americká tajná služba. Jeho členy jsou v současnosti bývalí politici, státní tajemníci, ředitelé CIA, bankéři, finančníci,
právníci. Organizace prosazuje co nejúplnější globalizaci, svobodný obchod, minimalizaci daňové zátěže nadnárodních korporací a konsolidaci existujících rozsáhlých zón svobodného obchodu. Kritiky bývá často označována za potenciální jádro možné světové vlády v rámci Nového světového pořádku (New World Order).
5) Trilaterální komise (Trilateral Commission) byla založena v r. 1973. Hlavním iniciátorem a donátorem byl americký finančník židovského původu David Rockefeller. Úkol, který si položila do vínku, je v zásadě teoretické a praktické ovlivňování mezinárodní politiky v intencích globální finanční elity.
6) Cézarismus (v českém prostředí se vyskytuje obvykle pouze spojení cézaropapismus) označuje v ruskojazyčném prostředí specifický typ více či méně autoritativního politického systému, který je zformován kolem jediného mocenského centra a v němž je viditelný vrchol mocenské pyramidy obsazen jedinou silnou osobností, která formálně i neformálně soustřeďuje ve svých rukou značnou část politické moci. Na rozdíl od režimů označovaných jako bonapartistické nemusí být tato osobnost nijak spjata s armádou či silovými složkami. Současný ruský cézarismus se vyznačuje rostoucím postavením prezidenta Putina i ve sféře silových složek, a tudíž se blíží bonapartismu (naposledy např. v dubnu 2016 došlo prezidentským dekretem k založení Národních gard jako nové součásti federálních vnitřních vojsk).
7) Skupina GRECE (v originále Groupement de recherche et d’études pour la civilisation européenne) byla založena ve Francii skupinou nacionalisticky a konzervativně orientovaných intelektuálů v čele s Alainem de Benoistem v r. 1968. Pokusili se v ní formulovat alternativu jak liberálních, tak i socialistických politických iniciativ. Zajímavé je její tzv. etnonacionalistické zaměření, orientované na nordické kultury a neopohanství. Toto sdružení je vysoce aktivní dodnes.
8) Igor Ivanovič Strelkov (vl. jménem Igor Vsevolodovič Girkin, narozen 1970), někdejší nejvýznamnější vojenský činitel tzv. Doněcké národní republiky (DNR, byla vyhlášena 7. dubna 2014 v reakci na předchozí státní převrat v Kyjevě, spolu s ní vznikla i Luganská národní republika – LNR), spisovatel a publicista, vzděláním historik, praporčík ruské armády ve výslužbě. Bojoval v několika konfliktech: nejprve jako dobrovolník v r. 1992 na straně Podněsterské republiky, vzápětí poté jako ruský dobrovolník v Bosně na straně Republiky srbské. Po základní vojenské službě (1993–1994) zůstal v armádě. Působil mj. také v Čečensku a Dagestánu – coby příslušník speciálních oddílů FSB (Federální bezpečnostní služby). V r. 2013 odešel do výslužby. Od samého počátku konfliktu na jihovýchodní Ukrajině stál v čele povstalců ve Slavjansku. Po taktickém ústupu povstaleckých jednotek ze Slavjanska velel domobraně v Doněcku, od května do srpna 2014 byl velitelem ozbrojených sil a ministrem národní obrany DNR. Po svém odstavení z funkce odešel z území DNR a nadále se angažuje v Rusku – stojí v čele hnutí Novorossija, jež podporuje obě neuznané republiky – DNR a LNR. Strelkov patří ke stoupencům, ale současně i kritikům prezidenta Putina, jemuž zazlívá jak malou pomoc oběma neuznaným republikám, tak ruskou vojenskou účast ve válce v Sýrii. Je zastáncem monarchistického zřízení, které považuje za nejvhodnější pro Rusko.
9) Dugin v originále doslova píše: „??????? ?? ?????? ? ????????“, čímž naráží na Heideggerův výměr tzv. ontologické diference, tedy rozlišení jsoucna a bytí. Sama filosofie podle Heideggera začíná tímto výměrem, když stále zdůrazňuje, že bytí je vždy bytím jsoucna, které se zjevuje předpredikativně ve sféře explicitního. Je paralelní s Kantovým rozlišením empirického a transcendentálního. Viz Novosád, František. Pozvanie k Heideggerovi. Bratislava: Archa, 1995, s. 19–23. Heidegger sám píše: „To ‚po čem‘ se otázka, kterou máme vypracovat, ptá, je bytí, to, co určuje jsoucno jako jsoucí, to, vzhledem k čemu již vždy jsoucnu rozumíme, ať už je pojednáváme jakkoli.“ Heidegger, Martin. Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH, 1996, s. 21