Peter R. Schuster: Anarchoprimitivismus: budoucí minulost jako alternativa moderny

Filosofický směr tzv. anarchoprimitivismu je v českém prostředí relativně málo známý, nicméně jde o pozoruhodný příspěvek k problematice zkoumané jednak filosofickou antropologií, jednak politickou a sociální filosofií.

Mgr. Peter R. Schuster

Anarchoprimitivismus: budoucí minulost jako alternativa moderny

recenzoval prof. PhDr. Jan Zouhar, CSc.

1.

Filosofický směr tzv. anarchoprimitivismu je v českém prostředí relativně málo známý, nicméně jde o pozoruhodný příspěvek k problematice zkoumané jednak filosofickou antropologií, jednak politickou a sociální filosofií. Bohužel, v podstatě až do dnešního dne je jeho pramenná základna v českém jazyce omezena na zlomkovité překlady, publikované v elektronické, fakticky samizdatové podobě nepočetnými skupinami a jednotlivci orientujícími se převážně spíše na odkaz tzv. radikální a hlubinné ekologie, koncepce označované v anglosaském světě obecně jako „The Deep Green“. (1) Z tohoto důvodu se domníváme, že stručný nárys koncepce onoho svérázného myslitelského proudu bude zajímavý nejen pro specialisty, nýbrž též pro širší publikum zajímající se o alternativní a kontroverzní směry soudobého myšlení.

V rámci politické filosofie můžeme anarchoprimitivismus klasifikovat dvěma různými způsoby. Jednak jej lze bezpochyby zařadit do množiny politických filosofií, konkrétně mezi společensky kritické iniciativy, velmi často kritizující tzv. „klasický“ marxismus zleva, převážně z pozic různých variant socialismu a anarchismu.

Alternativně (a tomuto pohledu dávají sami stoupenci anarchoprimitivismu jednoznačně přednost) se jedná o směr zcela se vymykající hodnocení na užívané škále levice–pravice, (případně konzervatismus – liberalismus), neboť důsledně odmítá vůbec sám rámec společnosti, v němž je politično jako takové možné. Anarchoprimitivismus představuje svébytnou, uzavřenou, logicky mimořádně koherentní, přitom však poměrně jednoduchou koncepci, popírající epistemologický (2) rámec nejen kapitalismu (ať již v jakékoli podobě, sociálnětržního či ultraliberálního), ale dokonce odmítající epistémé moderny a postmoderny obecně, ba i jakoukoli složitěji strukturovanou společnost.

Jádrem anarchoprimitivismu (jak etymologie tohoto pojmového novotvaru ostatně názorně napovídá) jsou zhruba dvě navzájem související složky: tu anarchistickou představuje důsledné teoretické (v rámci možností též praktické) odmítnutí jakékoli společenské hierarchie, mocenských vztahů vyjádřených dominancí jedněch a submisí druhých – ať je to v oblasti ekonomické, politické, obecně společenské či privátně pohlavní. Vedle toho anarchoprimitivismus rovněž usiluje o naprosté odstranění vykořisťování, překonání odcizení, zrušení dělby práce a též zboží jako ekonomické kategorie.

K těmto klasickým požadavkům (sdíleným ostatně dodnes v různé míře v koncepcích evolučních i revolučních směrů nejen anarchismu, ale též socialismu) se připojuje složka „primitivismu“: krajní enviromentalismus, důraz na ontologickou supremaci původní, nedotčené přírody; noetickou unikátnost a nenahraditelnost bezprostředního zakoušení lidského bytí v přírodě; hodnotovou nadřazenost technologicky a společensky nezprostředkovaného kontaktu člověka se světem i s druhým člověkem. Pobyt (3) autentického, civilizací nedotčeného člověka považuje anarchoprimitivismus za jediný (zato nezpochybnitelně pravdivý) zdroj přímého poznání a předpoklad autentické existence. Zprostředkovaně tatáž teze slouží za základní metodické východisko při výběru a interpretaci empirických poznatků podpírajících projekt „návratu do přirozenosti“. Ostatně různým způsobem pojatá představa přírodního stavu člověka, jež je předpokladem možnosti svobodné, šťastné a neodcizené existence, leží v samém základu klasických anarchistických doktrín dodnes. (4)

Výše uvedený stručný výčet idejí můžeme označit za souhrn nejdůležitějších hodnot anarchoprimitivismu, tvořících jeho charakteristické obsahy, dokonce jej můžeme označit jako hermeneutický klíč k celému námi pojednávanému směru. Nejvážnějším a nejtypičtějším rysem je však hodnota přikládaná přírodě a přirozenosti, stavěná do protikladu oproti „civilizaci“. (5)

Na rozdíl od klasických anarchistických a socialistických koncepcí, explicitně i implicitně se hlásících k projektu moderny a přijímajících takříkajíc bez výhrad či kritické reflexe její logos (včetně jednoznačného příklonu k modelu vzestupného lineárního pokroku technologického, sociálního i kulturního), anarchoprimitivismus konceptualizuje svou alternativu s pomocí odkazu na bezprostřednost života, na situaci (civilizací dávno antikvovaného) samozřejmého, úplného a totálního soubytí člověka a přírody. Tento kýžený přirozený stav nalézá v podobě životního stylu lovecko-sběračských skupin úrovně přibližně mladší doby kamenné (tj. z hlediska obecně akceptovaného náhledu životního stylu krajně primitivního).

Zmíněný „původní“, „přirozený“ stav člověka je následně podrobně porovnáván (ve svůj prospěch) s existenciální situací člověka „vyspělého“, „civilizovaného“ – a poté verbis expressis ztotožněn z hlediska zastávaných hodnot s projektovaným stavem finálním, cílovým. Obě podoby lidské existence – tedy jak stávající stav, tak projektovaná „budoucí minulost“ – jsou zkoumány s využitím interpretace širokého spektra filosofických, sociologických, antropologických pramenů.

Nejvýraznějším (a zřejmě nejznámějším) z nonkonformních intelektuálů zakládajících anarchoprimitivistický proud myšlení je dosud žijící pozoruhodný americký myslitel českého původu John Zerzan (6). Již více než tři desetiletí tento autor úporně označuje návrat k přírodě, dobrovolné odmítnutí, ba dokonce přímou destrukci veškeré technologie a symbolické kultury (7) za jediné funkční a reálné východisko ze slepé uličky, do níž přivedlo lidstvo všestranné rozšíření technologické civilizace. Zerzanovy myšlenky, šířené v podobě esejů, letáků, přednášek i veřejných vystoupení zhruba od 80. let, rozvinuly všechna důležitá témata anarchoprimitivismu (jak jsme je stručně shrnuli výše), přičemž dosáhly i zřetelného, byť limitovaného vlivu na formující se antiglobalizační iniciativy, a především na různé radikálně ekologické a environmentální skupiny. Netřeba dodávat, že vyvolaly a stále vyvolávají též značné kontroverze, ostrou kritiku, a dokonce podnítily obvinění z propagování globální genocidy. (8)

Právě Zerzanovo dílo jsme zvolili coby hlavní pramen k bližšímu seznámení s vnitřní logikou politické a sociální filosofie anarchoprimitivismu. Využijeme při tom příznivé skutečnosti, že Zerzanův styl je relativně přístupný a srozumitelný, třebaže místy mírně akademický. Ačkoli Zerzan preferuje žánr filosofického eseje, vybavuje svoje texty řádným poznámkovým aparátem a seznamem použité literatury. Do jisté míry tak relativizujeme výtky ke stylu psaní čechoamerického filosofa, jež se v literatuře vyskytují. Je pravda, že první vrstvu Zerzanových textů (hovoříme-li o filosofických esejích) tvoří rozsáhlé a podrobné citáty a parafráze primární a sekundární literatury. Teprve pod nimi, v druhé vrstvě, se dostáváme k občas pouze implicitně vyjádřeným vlastním názorům myslitele. Jakmile si navykneme na tuto specifickou zvláštnost, jsou ve skutečnosti Zerzanovy teze velmi jednoznačné a jasné.

Na první pohled Zerzanovo dílo představuje zdánlivě nekomplikované navázání na starou tradici moderny, vracející se metodicky ke kořenům filosofování, jehož východiskem je substanciálno (absolutno) a poznávací metodou senzualismus. Toto však platí toliko relativně, převážně v té míře, v jaké nekriticky uchopíme Zerzanovy názory coby prosté prodloužení a parafrázování myšlenek klasických autorů období moderny a předmoderny, kritizujících pojem civilizace, pokroku, a obecně pojem dějin.

Pokud se však zaměříme na podrobnější a detailnější čtení, zjistíme, že výše uvedená teze je sice do jisté míry platná, leč s určitými výhradami. Zcela jistě je validní pro Zerzanovy filosofické analýzy, zejména týkající se symbolické kultury a výtěžků postmoderní filosofie. Vůči nim směřuje znovu a znovu břitkou kritiku. V klasickém eseji „Hakim Bey jako postmoderní anarchista“ v jednom z mála skutečně osobních výpadů mimo jiné napsal: „Formulí postmodernismu je estetismus plus ignorantství, cynický postoj k jakémukoli (vyššímu) smyslu; je alergický na analýzu, zamilovaný do módních slovních hříček… (…) … Náhled, který se snaží být konzistentní a dobře podložený výzkumem označí za totalitní, rigidní a agresivní výtvor jakéhosi předvoje (samozvaných) nositelů čisté pravdy.“ (9)

Při bedlivějším čtení i u Zerzana přitom vidíme prvky opírající se též o metody strukturalismu a postmoderny – minimálně v té míře, v jaké užívá rozličných textových zdrojů a postupů synkreticky propojujících obsahy různých, často velmi odlišných vědních oborů. Typickým prvkem, který odlučuje Zerzana od myšlení moderny, je principiální odmítnutí představy přirozeného vývoje lidstva, definitivně upevněné v 19. století ve schématu pohybu od stadia divošství přes barbarství až k civilizaci. Zmíněné schéma, tak jak bylo představeno v klasické podobě Lewisem Henrym Morganem, ostatně prokázalo mimořádnou životnost a v populární podobě vydrželo v učebnicích historie a v obecném kulturním povědomí euroamerického kulturního okruhu dodnes.

Ještě dodejme, že jak bývá u anglosaských autorů takřka pravidlem, náš autor se pohybuje takřka výhradně v oblasti anglojazyčné, případně překladové literatury (10), opíraje se o empirický materiál zhruba ze tří odlišných oblastí:

První je zastoupena populárními a částečně i odbornými pracemi z oblasti kulturní antropologie a paleontologie. Zerzan zkoumá pozoruhodné poznatky získané během posledních desetiletí na základě postupně se rozšiřující masy empirického materiálu, které krok za krokem výrazně modifikovaly obraz života „primitivních“ (11) lovecko-sběračských skupin. Tyto korektivy se týkají jak (pravděpodobných) předchůdců člověka, tak i těch historických skupin lidí dnešního typu, které si podržely až dosud životní styl starší doby kamenné, a jsou skutečně natolik průlomové, že můžeme mluvit o zásadní změně paradigmatu, v jehož rámci na tuto problematiku nazíráme. Zvláštní pozornost autor věnuje tzv. „neolitické revoluci“ – tedy nástupu organizovaného zemědělství a objevu domestikace zvířat, které umožnily vznik prvních civilizací a nastartovaly podmínky pro rozvoj výrobních sil. (12) Zerzan soustředí pozornost především na poznatky o „každodennosti“ života lidí žijících v lovecko-sběračských skupinách a neúnavně vyzvedává řadu pozoruhodných faktů: takřka naprostou neexistenci společenské represe a násilné socializace, nepřítomnost vnitroskupinové hierarchie, mocenských vztahů a agresivity, vykořisťování práce, sexuálního potlačení; z pozitivních hodnot hojně dokladuje a komentuje poznatky o vysoké sociální soudržnosti uvnitř těchto skupin, množství volného času; všímá si relativního bohatství psychologie, vnitřního i sociálního života, úcty k přírodě a životu. Rovněž neuniká jeho pozornosti dnes již obecně přijímaný (byť mimo úzké specialisty vcelku nekomentovaný) poznatek antropologů o snížení tělesné výšky a nápadném zhoršení zdravotního stavu neolitických zemědělců ve srovnání s lidmi žijícími lovecko-sběračským způsobem života; či (zdánlivý) paradox, kdy rostoucí produktivitu práce a společenský nadprodukt provází stále větší a všestrannější represe a pracovní zátěž. (13)

Druhý okruh literatury citované Zerzanem představuje nyní již nezměrné kvantum empirického materiálu zabývajícího se sociální (pato)psychologií a sociologií moderní společnosti. Ohniskem zájmu čechoamerického myslitele a jeho častým argumentačním materiálem jsou všestranně doložené a nápadně se množící patologické jevy, i v běžném povědomí vnímané a hodnocené jako dysfunkční vůči existující společenské struktuře i vůči zdravé existenci jednotlivého člověka. Jde o rozsáhlý a kvantitativně dokumentovaný rostoucí výskyt depresí, mentálních poruch, extrémního násilí, civilizačních chorob a dalších jednoznačně negativních jevů. Zejména značná část psychologických problémů zcela zřetelně souvisí se stále komplikovanějšími technickými prostředky, které v rostoucí míře vytlačují „přirozenou“, bezprostřední sociální interakci umělým, virtuálním (ne)kontaktem; produktem civilizace je rovněž odcizená, tj. instrumentální a neosobní, podoba sociálních vztahů jako celek. Svou pozornost Zerzan zaměřuje na esenciální souvislost, a zejména neodlučitelnost všech zmíněných jevů se samou podstatou jakékoli technologické civilizace. Jako autor nesporně poučený marxismem přitom velmi dobře chápe, že určitá úroveň výrobních sil produkuje i určitou podobu sociálních vztahů. Nerozpojitelnost obou těchto složek opakovaně zdůrazňuje v polemice s přesvědčením „klasické“ levice, že je možné zrušit kategorie jako práce, hodnota, kapitál pouze změnou vlastnictví výrobních prostředků, a to při zachování (a dokonce ještě vystupňování) výrobních sil.

Základní, principiální potíž snah o nápravu „uvnitř systému“ podle Zerzanova názoru vyplývá z existence začarovaného kruhu, kdy problémy přímo zapříčiněné technologickou civilizací jsou řešeny těmi samými prostředky – tj. stupňováním a prohlubováním téže technologické civilizace. Jakékoli kroky reformující systém podle filosofova mínění nepřinesou řešení, pouze zajistí, že výše popsané destruktivní rysy civilizace budou v jiné podobě reprodukovány stále znovu, dokonce ve stále akutnější podobě. Ta skončí nevyhnutelnou implozí a destrukcí celého systému, jež však nezahrne pouze lidstvo, nýbrž život na zemi jako celek. Označíme-li závislost na technologiích (a tedy produktech vlastní práce) jako faktické otroctví, pak Zerzan nikoli nevtipně označuje svůj postoj principiálního odmítnutí za zásadní abolicionismus – požadavek zrušení „technologického otroctví“ tady, teď a pro všechny.

Třetí oblastí, z níž vycházejí četné části Zerzanovy argumentace, jsou filosofické (v menší míře estetické a uměnovědní) práce, převážně autorů hlásících se k postmodernismu. Jacques Derrida, Roland Barthes, Jean-François Lyotard, Michel Foucault a mnozí další postmoderní myslitelé jsou Američanem hojně citováni a komentováni. Ostatně právě téměř absolutní důraz těchto postmodernistů na jazyk, na analýzu bytí coby symbolické kultury poskytuje Zerzanovi bohatý materiál pro kritiku fakticky artificiálního, nelidského světa a toho, co nazývá „katastrofou postmodernismu“. Postmodernismus je podle jeho názoru odrazem, a především apologií stavu naprostého odcizení člověka od přírody, která je substituována artificiálním světem (dle pojmu „hyperreality“, jak ji definuje Jean Baudrillard), v němž znaky definitivně přestaly být odrazem reálného, fyzikálně-přírodního světa a kdy se z ontologického hlediska rozplynul rozdíl mezi skutečností a jejím odrazem. Postmodernismus charakterizuje (z hlediska metody) krajní idealismus a krajní zprostředkovanost; stav, kdy se symboly emancipovaly od přírodní matrice a produkují samy sebe. Zerzan píše: „Zdá se, že jsme upadli pod moc reprezentací, přičemž významu a dopadům této skutečnosti teprve začínáme plně rozumět. Symboly, už ze své podstaty falšující skutečnost, nejprve zprostředkovaly vnímání reality a pak ji zaměnily. Nyní žijeme ve světě symbolů častěji než ve vlastních tělech, než jsme v kontaktu s jinými lidmi. Čím více se rozvíjí systém reprezentací, tím více jsme vzdáleni od skutečnosti a tím více jsou jiné, nesymbolické vazby a ostatní kognitivní funkce potlačeny. K tomu dodáváme, že symbolická komunikace nesčíslným množstvím svých nástrojů dosáhla odcizení člověka a zrady skutečnosti.“ (14)

Výsledkem budování symbolické kultury je celuloidový svět simulaker, kopií (odrazů) bez originálů, přičemž každý technologický pokrok znásobuje tuto iluzivní schopnost nastupující post-moderní epochy. (15) Za neskutečným světem „sítě znaků“ (16) však nepřestal existovat reálný, přírodní svět – což se rozhodli podle Zerzanova názoru postmodernisté ignorovat, když spekulativně „zrušili“ přírodu a za jedinou skutečnost prohlásili znak a jeho interpretaci. (17) Neúnavné budování babylonské věže symbolické a technologické civilizace je přitom založeno na hluboce brutálním zacházení se skutečností – stále se stupňující, všestrannou, přitom nevratnou exploatací a ničením pramene života – přírody. Potenciální štěstí celých generací lidských bytostí je obětováno a lidská přirozenost je hluboce mrzačena. Pokrok, (zdánlivé) bohatství lidské kultury, výdobytky technologie jsou v interpretaci anarchoprimitivisty faktickým pádem (v teologickém smyslu), zhoršením, regresem ve srovnání s harmonickou, udržitelnou a současně hluboce šťastnou existencí člověka dosud nevyděleného z přírody. Z hlediska gnozeologického je bohatství původní, bezprostřední a přímé zkušenosti (kterou zachycuje Zerzan v řadě pozoruhodně lyrických textů [18]) substituováno artificiálními náhražkami. Kdysi úplné a samozřejmé bohatství bezprostřední smyslovosti je zúženo, instrumentalizováno a fragmentováno dle potřeb nikoli člověka, nýbrž dělby práce vynucené formou společnosti. Fakticky je tedy poznání podle Zerzanova názoru nikoli bohatší, nýbrž se vznikem civilizace (a reflexe) zásadně chudší.

Postmodernisté vytvářející falešné vědomí technologické civilizace zaměnili aktuální (či přesněji postupně nazrávající) stav společnosti za univerzálně platnou výpověď o ontologické skutečnosti a zkušenost vznikajícího virtuálního prostoru (nepopiratelně relativně stále méně vázaného na matrici přírodní, „první“ skutečnosti) absolutizovali. Nejpregnantněji tento postoj vyjádřil francouzský filosof Jacques Derrida a jeho žáci, kteří považují reprezentaci (vyjádřenou v symbolických formách) nejen za jediný předmět poznání, ale za jedinou ontologickou skutečnost vůbec. Zerzan oproti nim zastává přesně opačný názor, když konstatuje: „Užitím jazyka se tělo ztrácí, rozplývá se. V okamžiku, kdy ústa začnou produkovat znaky jazyka (slova), zbytek těla mizí. Přítomnost má převrácený vztah k jazyku; nejpatrnější je to v momentu, kdy jsou lidé zticha. Zvláště ve své psané formě jazyk nás vyděluje z nereifikovaného proudu života. (19)

Určitým (byť nevyhnutelným) paradoxem Zerzanovy pozice je pak zajisté nezbytnost vytříbeným jazykem analyzovat nejprve samu existenci lingvistických jevů a poté je – s pomocí této analýzy – odmítnout.

2.

Anarchoprimitivismus tedy představuje vnitřně rozpornou, krajně kritickou reakci na epistémé (post)moderny, přičemž některé prvky (snahu u synkretizování poznatků různých oborů, rovnocennost poznatků) má z metodického hlediska společné s postmodernismem.

Jestliže však postmodernismus epistemologicky představuje krajní idealismus a subjektivismus, jehož noetickým korelátem jsou výhradně symbolické struktury (při relativizaci jejich hodnoty a platnosti kdekoli mimo vlastní jazykové pole), pak anarchoprimitivismus gnozeologicky představuje jeho nejradikálnější negaci. Za prvé odmítá koncepci jazykové hry a metavyprávění; a za druhé odmítá i jakýkoli symbolický systém, jenž by se potenciálně vůbec mohl stát základem jakéhokoli metavyprávění, totiž i samotný jazyk a symbolické myšlení. Vyřazením veškerého zprostředkování dojde podle názoru anarchoprimitivismu k reparaci přímého poznání a ke zrušení subjekt–objektové diference v bezprostřednosti smyslového vnímání, které bude současně „viděním i věděním“.

Za třetí je bytostně esencialistický, přičemž zastřeně na místo kategorie substance vsunuje pojem primitivity, eventuálně přírody, jako prvotní korelát pravdivosti.

Pokud se posuneme od kritické a teoretické složky anarchoprimitivismu k pozitivnímu programu, jejž zastává, pak v něm nalézáme vývody logicky vyplývající z teorémů, které jsme shrnuli výše. Alternativou ke všem destruktivním jevům zapříčiněným civilizací – nejen pro jednotlivce, nýbrž i pro lidstvo jako celek – je pro anarchoprimitivisty radikální oproštění se od všech výdobytků vývoje, jehož prvopočátek datuje přibližně do období tzv. paleolitické revoluce. (20) Pléduje pro restauraci způsobu života na úrovni mladší doby kamenné, se všemi implikacemi z toho vyplývajícími. V jiných textech tuto tezi ještě dál radikalizuje a označuje za okamžik negativního vývoje (vrcholícího vznikem civilizace a jejími devastujícími dopady na planetu i člověka) časově neurčitý a pravděpodobně nezjistitelný bod vzniku symbolického myšlení a jazyka. Emancipaci člověka by pak podmiňovalo, dodáváme my, těžko představitelné oproštění se nejen od veškerých technologií pokročilejších než křemenem rozdělávaný oheň a pěstní klín, nýbrž dokonce od jazyka a symbolického myšlení, v totálním návratu do nediferencovaného proudu animálního života. A právě tato konkluze je nejproblematičtějším výtěžkem Zerzanových analýz, neboť ponechává otevřenou odpověď na otázku, jak prakticky tento program uskutečnit. Nabízí se zajisté řada přístupů, od eskapismu (v podobě různých variant odchodu mimo neustále expandující dosah civilizace), přes mírné protesty, neo-luddistické ničení strojů, až po radikální přístupy orientované přímo na drastickou redukci lidské populace. Ty bychom skutečně mohli (alespoň teoreticky) označit za perspektivně genocidní. Do jisté míry realistickou kompromisní pozici zastává tzv. „Hnutí za dobrovolné vymření lidstva“ (Voluntary Human Extinction Movement) existující od roku 1991, které propaguje (vedle zásadního odmítnutí antropocentrismu) především vědomou orientaci na dobrovolné ukončení reprodukce lidstva jako celku, a tím zajištění jeho postupného „vyhasnutí“. Realističnost těchto myšlenek na tomto krajně omezeném prostoru nemůžeme hodnotit, tudíž jejich posouzení ponecháváme na laskavé úvaze čtenáře.

Peter R. Schuster

Poznámky

1) Nakolik je nám známo, jediná souvislejší česká studie zabývající se Johnem Zerzanem se nachází v rozsáhlém sborníku věnovaném postavám anarchistického myšlení: TOMEK, Václav a SLAČÁLEK, Ondřej. Anarchismus. Praha: Vyšehrad, 2006, s. 545–566.

2) Pojem epistemologický, epistémé užíváme v souladu s tím obsahem, jejž mu vtiskl francouzský filosof Michel Foucault. Viz FOUCAULT, Michel. Slová a veci. Bratislava: Kalligram, 2000, s. 10–11; 222.

3) Pojem užíváme v souladu s českým překladem Heideggerova určení „Dasein“, doslova „tu-bytí“, pro lidskou existenci vsazenou do konkrétnosti času a prostoru.

4) Viz REICHERT, William, The Anarchist Case against Rousseau as Prolegomena to Political Theory, s. 54 an. In: TOMEK, Václav, ed. Community and Utopia. Praha: AV, 2003.

5) Již v 19. století se objevuje v podobě šířícího se naturismu, nudismu a částečně neoromantismu snaha o „návrat k přírodě“ jako součást relativně široké plejády odmítavých reakcí na zásadní proměnu životních podmínek v průmyslové společnosti (změnu povětšinou a pro většinu k drasticky horšímu stavu). Další hybný moment přinesly v 60. a 70. letech 20. století především sílící impulsy ekologicky a environmentálně orientovaných iniciativ. Podobnější rozbor evoluce předchůdců anarchoprimitivismu a jeho dějiny vybočují za omezený rámec časopiseckého článku, který nabízíme českým čtenářům.

6) John Zerzan se narodil v roce 1943 v americkém Oregonu rodičům oboustranně českého původu. Jeho myšlení prodělalo poměrně složitý vývoj – od počátečního trockismu a situacionismu přes stále větší technologický skepticismus až (přibližně od r. 1982) k vlastnímu anarchoprimitivismu.

7) V literatuře bývá tato koncepce označována obtížně přeložitelným pojmem „rewilding“. Nejpřesněji bychom jej mohli převést do češtiny jako „návrat do stavu animální přirozenosti“.

8) Kritiku anarchoprimitivismu a hlubinné ekologie přinesla řada publikací. Z pozic „staré“ levice viz výrazně např. BOOKCHIN, Murray. Social Anarchism or Lifestyle Anarchism. Stirling: AK Press, 1995. Jiným z významných levicových kritiků primitivistických směrů je např. známý anarchisticky a libertariánsky orientovaný autor Noam Chomsky..

9) ZERZAN, John. Running on Emptiness. Feral House, 2002, s. 146. (překl. P. S.)

10) Srovnej použitou literaturu in: ZERZAN, John. Future Primitive Revisited. Feral House, 2012, s. 120–124.

11) Záměrně dáváme určení „primitivní“ do uvozovek. V pojetí anarchoprimitivismu (ostatně podobně je tomu u strukturalismu, o nějž se částečně opírá) je právě toto klasické chápání rozporu civilizovanosti a barbarství nanejvýše relativizováno, pokud ne úplně převráceno.

12) Viz např. esej Iron Grip of Civilisation: the Axial Age. In: ZERZAN, John. Twilight of Machines. Feral House, 2008, s. 27–37.

13) ZERZAN, John. Future Primitive Revisited. Feral House, 2012, s. 11–12; 15 an.

14) ZERZAN, John. Running on Emptiness. Feral House, 2002, s. 3. (překl. P. S.)

15) Srov. HUBÍK, Stanislav. K postmodernismu obratem k jazyku. Boskovice: Albert, 1994, s. 20 ann.

16) Viz FOUCAULT, Michel. Slová a veci. Bratislava: Kalligram, 2004, s. 11.

17) Podrobně kritika postmodernistů viz ZERZAN, John. Exiled from Presence. In: týž. Twilight of the Machines. Feral House, 2008, s. 70 ann.

18) Srov. např. ZERZAN, John. Silence. In: http://www.johnzerzan.net [online] 10. 1. 2016 [cit. 10. 1. 2016]. Dostupné z: http://www.johnzerzan.net/articles/silence.html. Path: Homepage; articles 10. 1. 2016.

19) ZERZAN, John. Exiled from Presence. In týž: Twilight of the Machines. Feral House, 2008. s. 71. Viz též výše zmíněný esej „Ticho“ (Silence).

20) Technologické v původním smyslu techno-logické, tj. složené z pojmu techné ve smyslu zručnost, schopnost přetvářet přírodu, a logos ve smyslu jazyka a rozumu symbolického myšlení. Anarchoprimitivismus odmítá oba tyto pilíře moderní civilizace.