články autora

Alexandr Geljevič Dugin

Alexandr Geljevič Dugin je současný ruský filosof, politolog a sociolog. Narodil se 7. ledna 1962 v Moskvě ve vojenské intelektuální rodině. Po absolvování střední školy technického směru nastoupil v r. 1979 na Moskevský letecký institut. Z druhého ročníku byl však vyloučen a vysokoškolské vzdělání dokončil v dálkovém studiu na Novočerkaském inženýrsko-zemědělského institutu. V následujícím studiu postupně získal tituly doktora sociologie, doktora filosofie a kandidáta věd. Je profesorem Lomonosovovy univerzity v Moskvě.

O filosofii, okultismus a mystiku se začal zajímat ještě před nástupem na univerzitu. V r. 1980 se seznámil s mystikem, básníkem a znalcem okultní literatury (a později představitelem tzv. „nové pravice“) Jevgenijem Golovinem, kterého Dugin dodnes považuje za svého učitele.

V období tzv. „přestavby“ se Dugin připojil v r. 1988 k Národně-vlastenecké frontě „Paměť“, pravoslavné, konzervativně-monarchistické organizaci. Ve stejné době pracoval jako hlavní redaktor vydavatelského centra EON a pak na celé řadě redaktorských, resp. šéfredaktorských míst: mimo jiné v časopise Elementy (do r. 1991), v časopise Nový pohled (do r. 1995).

V r. 1993 se osobně zúčastnil obrany parlamentu, který po volbách nechal tvrdým vojenským zásahem rozehnat tehdejší ruský prezident Boris Jelcin. V té době se postupně vyvíjely Duginovy koncepce: vypracoval nový, dle jeho názoru adekvátní a postideologický pohled na nedávno skončenou studenou válku, kterou interpretuje coby pokračování globálního historického střetu dvou geopolitických celků, tzv. „velkých prostorů“: mocnosti „moře“ (nejprve Velká Británie a po ní Spojené státy posílené o země NATO) a mocnosti „souše“ (původně Ruská říše a její následovník SSSR spolu se svými suchozemskými spojenci z Varšavské smlouvy). Kromě toho se v 90. letech angažoval výrazně politicky – společně s ruským spisovatelem Eduardem Limonovem založil Národně-bolševickou stranu („nacbolové“) a pomáhal formulovat její antiliberální a antiamerické názory v řadě statí a veřejných vystoupení, a to až do svého odchodu z hnutí v r. 1998. Tehdy Dugin načas utlumil působení na politické scéně a začal se stále více věnovat práci na akademické půdě.

V r. 2003 se Dugin stal zakladatelem a duchovním otcem „Mezinárodního eurasijského hnutí“, v jehož čele působí dodnes.

Od r. 2009 do r. 2014 vedl na Lomonosovově univerzitě katedru sociologie mezinárodních vztahů, z níž byl propuštěn (jak sám uvedl) částečně i pro své kritické politické postoje vůči stávajícím politickým špičkám Ruska a jejich postupu vůči projektu Novoruska (Novorossija). Je nutno připomenout, že až do té doby patřil k aktivním stoupencům prezidenta Putina.

Jeho filosofické, respektive sociologické koncepce bývají označovány jako „obtížně popsatelné“, případně eklektické, nicméně jejich vnitřní logika (stejně jako Duginovy názory) je velmi konzistentní. Od počátku své myslitelské dráhy Alexandr Dugin zkoumá „ruskou ideu“, podstatu ruské kultury a ruské výjimečnosti ve vztahu k Evropě; vztah tradiční (premoderní), moderní (průmyslové) a postmoderní společenské formace; vztah politiky a náboženství; řadu studií věnuje filosofii politiky. Specifickým a velmi zajímavým příspěvkem jsou jeho přednáškové cykly o kategoriích ruské a evropské kultury (odlišná pojetí času, prostoru, bohatství, zla a dobra atd.). Jestliže Duginův původní inspirační zdroj filosofických a politicko-filosofických úvah formovali zpočátku především Friedrich Nietzsche, Mircea Eliade a Carl Schmitt, pak v 90. letech věnuje Dugin stále větší pozornost marxismu, postmodernismu a poststrukturalismu (především Jean Baudrillard, Jacques Derrida) a též klasickému Eurasijskému hnutí 20. a 30. let 20. století (Lev Karsavin, Nikolaj Trubeckoj, Lev Gumiljov). Své úvahy publikoval v řadě knih (monografií a učebnic) a v četných přednáškách. V r. 2006 to byl např. dvousemestrální seminář Post-filosofie na Lomonosovově univerzitě v Moskvě. V něm se věnoval podrobnému zkoumání postmoderní společenské formace v jejím filosofickém odrazu. Přednášky pak vydal v knize se stejnojmenným názvem v r. 2009. Jen o

rok později rozsáhle přednášel o Martinu Heideggerovi, jehož je vynikajícím znalcem a rovněž překladatelem. Heideggerovskou existenciální interpretaci fenomenologie Dugin originálně propojuje s marxistickou koncepcí hegemonie Antonia Gramsciho a razí pojem „metapolitika“ pro hledání alternativy globalismu v situaci, kdy klasické politické směry byly antikvovány společenskými změnami a ztratily svou určující funkci. Proti třem základním politickým ideologiím, které vládly v 20. století (liberalismus, komunismu a fašismus), staví tzv. „čtvrtou politickou teorii“.

Alexandr Dugin je zastáncem mnohopolárního světa s několika civilizačními centry (jeden z nich by se měl zformovat kolem Ruska) a rovněž razí pluralismus kultur, hodnotových a politických systémů – coby alternativu jednostranné ekonomické a epistemologické hegemonie Západu.